Šafařík, Pavel Josef

From New World Encyclopedia
(claimed)
 
(35 intermediate revisions by 8 users not shown)
Line 1: Line 1:
{{Claimed}}
+
{{Paid}}{{Approved}}{{Submitted}}{{Images OK}}{{Copyedited}}
[[Image:Pavel_Jozef_Safarik2.jpg|thumb|right|'''Pavel Jozef Safarik''']]
+
{{epname|Šafařík, Pavel Josef}}
'''Pavel Josef Šafařík''', ( May 13 1795 in [[Kobeliarovo]],  [[Slovakia]], at that time part of the [[Kingdom of Hungary]] - June 26 1861 in [[Prague]], [[Czech Republic]], at that time part of the [[Austrian Empire]]) was a [[Slovaks|Slovak]] [[philologist]], [[poet]],  one of the first scientific [[Slavist]]s;  [[literary historian]], historian and [[ethnographer]]. He wrote most of his texts in [[Czech language|Czech]] or in [[German language|German]].
 
{{epname}}
 
== Family ==
 
His father Pavel Šafárik (1761 - 1831) was a [[Protestant]] clergyman in Kobeliarovo and before that teacher in [[Stitnik|Štítnik]], where he was also born. His mother, Katarína Káresová (1764 - 1812) was born in a poor lower gentry family in [[Hanková]] and had several jobs in order to help the family in the poor region of Kobeliarovo.  P. J.  Šafárik had two elder brothers and one elder sister. One brother, called Pavel Jozef as well, died before Šafárik was born. In 1813, after Katarína's death, Šafárik's father married the widow Rozália Drábová, although Šafárik and his brothers and sister were against this marriage. The local teacher provided Šafárik with Czech books.
 
  
On 17 June 1822, when he was in [[Serbia]] (see below), P. J. Šafárik married the 19 years old Júlia Ambróziová (1803-1876), a highly intelligent member of Slovak lower gentry born in 1803 in present-day Hungary. She spoke [[Slovak language|Slovak]], Czech, [[Serbian language|Serbian]] and [[Russian language|Russian]], and supported Šafárik in his scientific work. In [[Serbia]], they also had three daughters (Ľudmila, Milena, Božena) and two sons (Mladen Svatopluk, Vojtech), but the first two daughters and the first son died shortly after their birth.  Upon Šafárik's arrival in Prague, they had 6 further children, out of which one died shortly after its birth.  
+
[[Image:Pavel_Jozef_Safarik2.jpg|thumb|right|Pavel Jozef Šafárik]]
 +
'''Pavel Josef Šafařík''', also known by the Slovak spelling of his name "Pavol Jozef Šafárik" (born May 13, 1795 in Kobeliarovo, [[Slovakia]], then part of the [[Kingdom of Hungary]] – died June 26, 1861 in Prague, Czech Republic, then part of the [[Austro-Hungarian Empire]]) was one of the major figures of the Czech and Slovak national revival movements and Slavic [[philology|philologist]] of European acclaim.  
  
His eldest son Vojtech (1831-1902) became an important chemist, Jaroslav (1833-1862) became a military doctor and later the supreme assistant at the Joseph Academy in [[Vienna]], Vladislav (1841 - ?) became a professional soldier, and Božena (1831-?) married [[Josef Jirecek|Josef Jireček]] (1825-1888), a Czech literary historian and politician and earlier a tutor in Šafarík's family. Vojtech wrote an interesting biography of his father - ''Co vyprávěl P. J. Šafařík'' (What Šafárik said) - and the son of Božena and Jireček the study ''Šafařík mezi Jihoslovany''  (Šafárik among the Southern [[Slavic peoples|Slavs]]).
+
Studies and work took him to several European countries, where he absorbed local culture while realizing the extent of Slavic oppression. While most of his fellow revivalists favored [[Russia]] as the head of Slavs, he defended the rights of individual Slavic nations in the formation of their national destiny and heritage. Coming from a poor, educated [[Protestant]] family, his father provided him with an early start in the world of learning. In the beginning of his career he wrote mostly poetry, which was soon replaced by science, literary history, history, and [[ethnography]]. Šafařík is known as the founder of Slavic ethnography.  
  
==my additions==
+
In his scientific work he defended Slavs, who were downtrodden and considered inferior by their [[Austria|Austrian]] rulers. Since most of his greatest and most influential works were conceived in Prague, they were composed in the [[Czech language]] in order to resurrect the glory of the Czechs. For this reason, he is claimed as one of the greatest patriots by both Czechs and Slovaks. However, his ideas of the Slovak language as a vernacular of the Czech language used by Slovak [[Lutherans]] were quickly surpassed by demands for a new standard of the Slovak language. Šafařík also wrote in [[German language|German]].
  
Významný představitel obrozenecké vědy.
+
A hard-working man with a large family, he experienced political repression and persecution, accentuated by poverty and dependence on the generosity of friends. Eventually he yielded to the external pressures and attempted to take his own life. He was rescued but died a year later. He is remembered as a man who loved truth, and who went to great pains to discover, prove and defend it.
 +
{{toc}}
 +
It is said that what his fellow countryman [[Ján Kollár]] accomplished through his poetry, Šafárik did through his scientific work; both aimed at the promotion of the ideology of [[Pan-Slavism]], which was the backbone of the patriotic movement of that time. Unlike Kollár and many Czech Slavists, Šafárik's concept of Pan-Slavism did not hinge on the adulatory worship of Russia; during the Polish uprising in 1830, Šafařík was the only leader of the national revivalist movement to take the side of the [[Poland|Poles]].
  
Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861) se narodil 13.5.1795 ve vesnici Kobeliarovo na východním Slovensku v rodině evangelického faráře.
+
==Quotations==
 +
“I never detested work, but I could not always follow the voice of my heart; mostly I had to act on duty and deprivation, and many a time did I shiver, even sink, under the weight of life." <ref> November 11, 2005, "Šafařík Pavel Josef" ''Curriculum Vitaes,'' [http://zivotopisy.ireferaty.cz/100/546/Safarik-Pavel-Josef]</ref>
 +
 +
“The nation which, aware of the importance of a natural language to its higher spiritual life, condemns it and gives it up, commits suicide and violates God’s eternal laws.” <ref>''Quotations''[http://citaty.kukulich.net/autori/ss/]</ref>
  
Vzdělání získal v Rožňavě, v Dobšiné, v Kežmarku a na univerzitě v Jeně. Po krátkém vychovatelském působení v Bratislavě (zde se setkal s Františkem Palackým), odešel roku 1819 do Nového Sadu, kde získal místo profesora na gymnáziu. Za 14 let působení v tomto městě vytvořil velké vědecké dílo, takže do Prahy roku 1833 přišel jako uznávaný odborník.
+
==Europe in the Eighteenth century==
 +
The Czech National Revival Movement (1800s to 1820s) was a reaction to the new ideological stream, [[Enlightenment]], spreading from [[France]] and its encyclopedias authors such as [[Denis Diderot]], [[D’Alambert]], [[Voltaire]], and [[Rousseau]]. Enlightenment is derived from two schools of thought &ndash; [[Rene Descartes]]’ [[Rationalism]], which introduced natural sciences, and [[John Locke]]’s [[Empiricism]], which heralded [[Sensualism]]. It set in motion the disintegration of the [[Feudalism|feudal]] system and social reforms, which were to be achieved through reason and science that would surpass the religious dogma and political absolutism.
  
V Praze rozvíjel svou vědeckou práci. Působil jako redaktor v časopisu Světozor, jako cenzor beletrie, redaktor muzejního časopisu a po čase se dokonce stal ředitelem Univerzitní knihovny. Aby umožnil návrat F.L.Čelakovskému do Prahy, zřekl se místa profesora na pražské univerzitě.
+
Enlightenment affected even European monarchs: Empress [[Maria Theresia, Empress of Austria|Maria Theresa]] introduced compulsory education, extended it to children from poor families, and separated it from the Church. Her son and successor [[Joseph II, Holy Roman Emperor|Joseph II]] abolished serfdom in the Czech Lands and enacted freedom of religion. He also eliminated the censorship of the press. However, his brother and successor [[Leopold II, Holy Roman Emperor|Leopold II]] was forced to revoke most of the previously instituted patents except the one that brought an end to serfdom and the existence of one religion. Leopold’s son [[Franz Joseph I, Emperor of Austria|Francis Joseph I]] took a radical, anti-revolutionary, course and introduced severe censorship and monitoring of foreigners’ activities.
  
65 letý, vyčerpaný, těžce nemocný Šafařík se pokusil o sebevraždu. Zemřel rok nato, 26.6.1861 v Praze.
+
The Czech National Revival Movement was marked by strong patriotism and, as a reaction to the enforcement of the [[Germany|German]] language as the official language of the centralized [[Austro-Hungarian Monarchy]], anti-German sentiment. The focus was on rational thought and science, hence the flourishing of scientific literature. The Czech nation and equalization of its culture within the monarchy was the crucial goal in culture and politics. Initially these ideas were spread by patriotic priests and teachers.
  
Charakterizovala bych P. J. Šafaříka jeho vlastními slovy: „ Práce neštítil jsem se nikdy, ale ne vždy mohl jsem jíti po hlasu svého srdce, nýbrž většinou jen tudy, kudy kázala povinnost a nouze, a nejednou jsem se chvěl, ba klesal pod tíhou života“.
+
The first, “defensive,” stage (1770s to 1800s), highlighted science, the Czech language, national history, and culture. This period also saw the development of editing and opening of scientific and educational institutions.  
  
Dílo:
+
The second, “offensive,” stage, was influenced by [[Napoleonic Wars]] and [[Nationalism|nationalist]] movements in Europe. It was marked by the evolution of poetic and scientific language, expansion of vocabulary, study of history, rehabilitation of the [[Jan Hus|Hussite]] heritage and other famous moments in the history of the Czechs, but also the creation of new values. Pre-Romantic enthusiasm and faith in the future of the nation was widespread, along with the resurrection of epic and international cooperation. Fundamentals of the Pan-Slavic program, which addressed the issues of all Slavs as a whole headed by the [[Russia|Russian Empire]], were formed. This was when the leading figures of the movement &mdash; Pavel Josef Šafařík along with [[Josef Jungmann]], Kollár, and František Palacký, were most active.  
# Tatranská Múza s lýrou slovanskou (1814) - svazek veršů
 
# Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818) – vydal spolu s F. Palackým. V díle je vyzdvihnut názor, že český verš by měl být časoměrný (nositelem veršovaného rytmu má být střídání dlouhých a krátkých slabik). Tímto dílem vystoupili proti dosavadní básnické praxi, především proti poezii Puchmajerových almanachů.
 
# Dějiny slovanského jazyka a literatury podle všech nářečí (1826) - německy psané
 
# Slovanské starožitnosti (1837) - nejvýznamnější dílo. Zachycuje slovanské dějiny od počátku do konce 1. tisíciletí. Vyjádřil názor, že Slované zaujímají stejné místo jako Řekové, Římané a Germáni. Dílo bylo přeloženo do ruštiny, polštiny, němčiny a francouzštiny a nadlouho se stalo základní učebnicí na univerzitních katedrách slavistiky.
 
# Slovanský národopis (1842) – podává obraz slovanských národů v přítomnosti s údaji o jejich územním rozložením, počtu obyvatel, kultuře, vývoji a stavu literatury.
 
http://zivotopisy.ireferaty.cz/100/546/Safarik-Pavel-Josef
 
  
 +
The third stage (1830s to 1850s) was distinctive by the culmination of nationalist activities, with their focus on the [[Linguistics|linguistic]] needs of the nation. The concept of Pan-Slavism underwent its first major crisis when the younger generation of Czech patriots realized the gap between the needs of [[Slavic]] nations and the despotism of Russian [[Czar|czarism]]. This disenchantment, intensified by the efforts of the German nationalist movement to unite Germany, which would include the heavy German population in the Czech Lands, grew into a new political definition of Slavism in 1840s &mdash; Austro-slavism &mdash; which replaced Kollár’s abstract concept of mutual cooperation among Slavs with the program of cooperation among oppressed Slavic nations within the [[Austria-Hungary|Austro-Hungarian]] monarchy and transformation of the monarchy into a constitutional federal state, where Slavic needs would be addressed.
  
ŠAFAŘÍK Pavel Josef (* 13. 5. 1795 Kobeliarovo, + 26. 6. 1861 Praha) - obrozenecký jazykovědec a historik
+
The Neo-Absolutism of the 1850s, under the reign of Emperor [[Franz Joseph II, Emperor of Austria|Francis Joseph I]], stamped out all political rights and, consequently, brought the Czech political life to a halt. Political activism was thus assumed by national culture. When the Neo-Absolutist experiment ended, the Czechs rejected the Austro-Hungarian dualism; instead, they insisted on the formation of the Czech state.
  
P. J. Šafařík patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého a slovenského národního obrození a mezi slavisty evropského významu. Jeho otec, slovenský evangelický kněz, se rozhodl z mimořádně nadaného syna vychovat svého nástupce. Proto po absolvování gymnázia v Rožňavě a Dobšiné studoval Šafařík na evangelickém lyceu v Kežmarku (1810 až 1814) a na universitě v Jeně (1815-17). Protože ho však teologie příliš nezajímala, rozhodl se pro učitelské povolání. Dva roky působil jako vychovatel v Bratislavě a v září 1819 nastoupil jako ředitel gymnázia v srbském Novém Sadu.
+
== Family Life and Education==
 +
Pavel Josef Šafařík's father was a teacher and [[Protestant]] clergyman in the east Slovakian municipality of Kobeliarovo. His mother, Katarína Káresová, came from a lower gentry family and juggled several jobs in order to help sustain the family. After her death in 1813, Šafárik's father married the widowed Rozália Drábová against the wishes of Pavel and his siblings.  
  
Mladý Šafařík, nadšený vlastenec ovlivněný především Jungmannovými myšlenkami, se zprvu věnoval literární činnosti. Psal verše (1814 vydal sbírku básní Tatranská Músa s lýrou slovanskou), překládal z antické a německé literatury, sbíral a vydával lidové písně a zabýval se i teorií literatury. Spolu s Palackým, s nímž se v době společného pobytu v Bratislavě úzce spřátelil, vydali v březnu 1818 anonymní publikaci Počátkové českého básnictví. V hlavní otázce - vystoupení proti Dobrovského přízvučné prozodii - jim vývoj nedal za pravdu. Přesto však vlastenecký patos autorů, kritika dosud slabé úrovně české poezie a požadavek jazykem i obsahem vyspělé české literatury pozitivně ovlivnily její vývoj. Postupem doby Šafařík literární činnosti zanechal a věnoval se vědecké práci. Již v roce 1826 vyšly jeho německy psané Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích, které byly prvním pokusem o ucelený obraz historie slovanských jazyků a písemnictví.
+
His father, being well aware of his son's extraordinary talents, decided to bring him up as his successor. Pavel was sent to a Protestant educational institution in Kežmarok (1810 to 1814) following graduation from the high school in Rožňava and Dobšiná, and afterwards to university in Jena, [[Germany]] from 1815 to 1817. Šafárik, not being fond of [[theology]], opted for the career as teacher, which brought him to [[Bratislava]], the contemporary capital of [[Slovakia]], where he worked as a tutor. Here he also met [František Palacký]]. In September of 1819 he assumed the position of high school director in [[Novi Sad]], [[Serbia]]. In his 14 years of working in this city, Šafárik occupied himself with scientific research, so that when he moved to [[Prague]] in 1833, he was already a recognized expert.  
  
Tak jako Kollár básnickými představami, tak Šafařík vědeckou činností napomáhal rozvoji slovanské vzájemnosti, v té době významné opory vlasteneckého hnutí. Na rozdíl od Kollára, ale také Jungmanna, Palackého, Hanky a dalších nebylo Šafaříkovo slovanství spojeno s nekritickým rusofilstvím, což se projevilo v době polského povstání v roce 1830, kdy Šafařík jako jediný z vůdců národního hnutí stál jednoznačně na straně Poláků.
+
In 1822, while in Serbia, Šafárik married the 19 year old Júlia Ambróziová, a highly intelligent member of Slovak lower gentry who spoke [[Slovak Language|Slovak]], [[Czech Language|Czech]], [[Serbian language|Serbian]], and [[Russian language|Russian]] and encouraged her husband in his scientific efforts. They had 11 children, of which seven survived. The eldest son Vojtech, an accomplished chemist, wrote a biography of his father’s life ''Co vyprávěl P. J. Šafařík'' ''(What Šafařík Talked About).'' Daughter Božena married Josef Jireček, a Czech literary historian and politician and previously a tutor in Šafárik's family. Vojtech together with Božena’s son and husband penned a study entitled ''Šafařík mezi Jihoslovany'' ''(Šafárik among Yugoslavs).''
  
Šafařík i z Nového Sadu udržoval styky s českými i slovenskými obrozenci, především s Kollárem. Nicméně těžce nesl svoji odloučenost. Přestěhovat do Prahy se mu však podařilo teprve v květnu 1833. Umožnil mu to F. Palacký, který pro něj zajistil od skupiny českých vlastenců podporu ve výši 480 zlatých ročně. Aby dostatečně hmotně zajistil svou početnou rodinu, redigoval Šafařík v letech 1834-35 časopis Světozor, v letech 1838 až 1842 Časopis českého musea a od roku 1837 byl deset let censorem. Trvalejším zajištěním pak bylo jmenování kustodem (1841) a později (1848) ředitelem universitní knihovny. V březnu 1848 se stal také profesorem nově zřízené katedry slovanské filologie na pražské universitě. Po roce se však této funkce za nastupující reakce vzdal.
+
===Slovakia (1795 - 1815) ===
 +
Šafárik spent his childhood in the Kobeliarovo region, known for its beautiful scenery and rich folk traditions. As his son Vojtech wrote in his book ''What Šafárik Talked About'': "When, at the age of 7, his father showed him only one letter of the alphabet, he taught himself to read, and from that time on was always sitting on the stove and reading. By the age of eight, he had read the whole Bible twice, and among his favorite activities was preaching to his brothers and sister as well as to local people."
  
Šafařík průkopnicky zasáhl do mnoha oborů slavistiky. Jeho stěžejním dílem jsou Slovanské starožitnosti, vydané v letech 1836 a 1837 a věnované nejstarším dějinám Slovanů. Šafařík v nich prokázal starobylost Slovanů a jejich nezastupitelný podíl při vytváření evropských dějin a kultury. Tím se jeho dílo stalo aktuálním nejen pro Čechy, ale i pro další malé slovanské národy, v té době nesvébytné, podceňované a bez vlastní státní organizace. Slovanské starožitnosti byly přeloženy do mnoha jazyků a přinesly Šafaříkovi evropský ohlas a řadu vědeckých poct.
+
Between 1805 and 1808, Šafárik studied at junior high school, described by some sources as Protestant, and then at the Latin high school for older children  in Rožnava, where he learned [[Latin]], [[German language|German]], and [[Hungary|Hungarian]] languages. For lack of finances, he had to continue his studies in Dobšiná for two years, because his sister lived there and gave him shelter. In the [[Slovakia]] of that time, no one could practice science successfully in the [[Kingdom of Hungary]] without having a good command of Latin, German, Hungarian, and Slovak. Since the school in Rožňava specialized in Hungarian language and the school in Dobšiná in German, and Šafárik was an excellent student, plus both schools were reputable, all prerequisites for a successful career were met by the time he was 15.  
  
Velmi úspěšná byla i další Šafaříkova práce Slovanský národopis, vydaná v létě 1842. Shrnul v ní základní údaje o současnosti slovanských národů, jejich počtu, sídlech, jazyku a literatuře.
+
Between 1810 and 1814, he studied at the high school in Kežmarok, where he met [[Poland|Polish]], [[Serbia|Serbian]] and [[Ukraine|Ukrainian]] students and made an important friend of Ján Blahoslav Benedikti, with whom he read texts of Slovak and Czech national revivalists, especially those by [[Josef Jungmann]]. He also read Classical literature and texts on German aesthetics and became interested in Serbian culture. He graduated from [[philosophy]], politics and law, and [[theology]]. What he learned here was a foundation for his future life, as he noted, and since it was a largely German school, it opened doors for a partial scholarship in university in Germany.  
  
Veřejnému politickému vystupování se Šafařík vyhýbal. Výjimkou byl rok 1848. Když na jaře 1848 pracoval ve Vídni v komisi pro reformu školství, udržoval styky s některými představiteli vlády a stal se jakýmsi emisarem české liberální politiky ve Vídni. Předložil a veřejně zdůvodnil požadavek vyučování v českém jazyce. Zúčastnil se příprav i práce Slovanského sjezdu a patřil k jeho nejvýznamnějším osobnostem. Mohutným dojmem na účastníky sjezdu zapůsobil svým projevem v závěru prvního dne jednání.
+
As a student, Safarik supported himself as a tutor. He also started publishing &ndash his first major work was a volume of poems ''The Muse of Tatras with a Slavonic Lyre'' published in 1814. The poems were written in the old-fashioned vernacular based on the Moravian Protestant translation of the [[Bible]], the language the Slovak Lutherans used for published works. It was interspersed with Slovak and Polish words.
  
V 50. letech se Šafařík zabýval především otázkami staroslověnského jazyka. Jeho nejvýznamnější prací z tohoto období je dílo O původu a vlasti hlaholice (1858). Přinesl v něm řadu důkazů o tom, že hlaholice je starším typem písma než cyrilice. Vyřešil tak dlouhodobý spor slavistů, v němž dříve zaujímal stanovisko opačné. Svědčilo to o vědecké poctivosti Šafaříka, pro kterého neustálé hledání pravdy bylo základním vědeckým i morálním principem. Jeho obrovská morální síla se projevila i v poměru k Hankovým padělkům starých českých rukopisů. Patřil mezi ty, kteří uvěřili v jejich pravost, a ještě v roce 1840 ji spolu s Palackým obhajoval. Koncem 50. let se účastnil práce komise, která zjistila, že Milostná píseň krále Václava a také Píseň vyšehradská jsou padělky. V přednášce v Královské české společnosti nauk v prosinci 1859 pak vyjádřil pochybnosti o pravosti Rukopisu zelenohorského.
+
=== Germany (1815 - 1817) ===
 +
In 1815 Šafárik took up studies at the [[University of Jena]] and converted from poetry to science. This university was selected based upon the wish of his father, who sponsored his son's studies there.  
  
Zdravotní stav stárnoucího Šafaříka se v druhé polovině 50. let viditelně zhoršoval. Svůj podíl na tom měla i dusná atmosféra Bachova absolutismu, obavy z policejního pronásledování a perzekuce. Těžká duševní choroba ho vedla k pokusu o sebevraždu. V květnu 1860 skočil z tehdejšího řetězového mostu do Vltavy, ale lodníky a pískaři pracujícími v blízkém okolí byl zachráněn.
+
Here Šafárik attended lectures in [[history]], [[philology]], [[philosophy]], and [[Natural science|natural sciences]]. He read German poet, critic, theologian, and philosopher [[Johann Gottfried von Herder]] and philosopher [[Johann Gottlieb Fichte]], as well as contemporary and classical literature. He translated into Czech [[Aristophanes]]' ''The Clouds'' and [[Friedrich Schiller|Schiller]]'s ''Maria Stuart.'' In 1816 he joined Jena's Latin Society (Societas latina Jenensis). Seventeen of his poems appeared in ''Prvotiny pěkných umění'' in Vienna, which brought him fame both in Slovakia and Bohemia. He liked Jena; here he learned to apply scientific methods and found a lot of friends, such as Slovak writer Ján Chalúpka. Although Šafárik was an excellent student, he had to leave the university in May 1817 for unknown reasons, most likely the lack of finances.  
http://www.libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=5&name=%A9AFA%D8%CDK+PAVEL+JOSEF
 
  
 +
On his way back to Slovakia, he stopped in [[Prague]] to search for a tutor position and ended up spending one month there. He joined the literary circle of the famous Czech national revivalists Josef Dobrovský, Josef Jungmann, and Václav Hanka.
  
Pavel Josef Šafařík
+
== Teaching and Writing Careers ==
 +
=== Return to Slovakia (1817 - 1819) ===
 +
Between the summer of 1817 and June of 1819, Šafárik worked as a tutor in [[Bratislava]] in the family of the well-known Gašpar Kubínyi. He befriended the founder of modern Czech historiography František Palacký, with whom he had already exchanged letters earlier. Palacký was also tutoring in Bratislava, the social and intellectual center of the [[Kingdom of Hungary]]. In the spring of 1819, Šafárik's circle of friends grew to include major Slovak writer and politician Ján Kollár.
  
Národ, jenž má vědomí důležitosti přirozeného jazyka pro vyšší svůj duchovní život, sám jej zavrhuje a jeho se zříká, páchá na sobě samovraždu a přerušuje tím věčné zákony Boží.  
+
In 1819, Benedikti helped him earn a Doctorate degree, necessary for the position of the headmaster of a newly established high school in Serbia's center of culture [[Novi Sad]]. Benedikti, together with some major Serbian figures, even manipulated the selection procedure to make sure that Šafárik, being the youngest and thus the least qualified applicant, landed the job.
http://citaty.kukulich.net/autori/ss/
 
  
 +
Before he departed for Serbia, Šafárik spent some time in his hometown; the last time he was to see his native country.
  
 +
=== Serbia (1819 - 1833) ===
 +
In Serbia  Šafárik held the position of headmaster and professor at the Serbian [[Orthodox]] high school in Novi Sad, then the southern part of the Kingdom of Hungary. Being the only non-Serbian professor, he taught [[mathematics]], [[physics]], [[logic]], [[rhetoric]], [[poetry]], [[stylistics]] and classical literature in [[Latin]], German, and even in Hungarian when Hungarization ("Magyarisation") intensified. From 1821 on, he also tutored in a family related to the Serbian patriarch &ndash; head of the [[Serbian Orthodox Church]].
  
 +
Being a man of great intellectual acumen, he also found time to study Serbian [[literature]] and [[archeology]]. He acquired numerous rare, especially Old Slavic sacred books and manuscripts, which came handy later in Prague. He poured his love of his native country into a collection of Slovak folk songs and sayings, to which Kollár and others contributed. In 1826 followed ''Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten'' &ndash; the first attempt at a systematic account of [[Slavic languages]].
  
Krize stavovského systému a osvícenství v 18.století
+
In 1824, the [[Austria|Austrian]] government prohibited employment of Protestants from the Kingdom of Hungary by the Serbian Orthodox Church, causing him to lose his job as headmaster, his chief source of income, at a time when his family had grown substantially. He looked for a professorial position in Slovakia but without luck.
  
V 18.století se prohloubila krize tradiční stavovské společnosti. Stále výraznější uplatňování podnikatelských vztahů, odpovídajících tužbě po poznání a uchopení pozemského světa, vyvolávalo u většiny evropských vzdělanců dojem, že konečně nastal věk rozumu. Vytvořil se osobitý světový názor zvaný osvícenství, charakterizovaný jednoznačným dějinným optimismem, vírou v lidský rozum, osvobozený od předsudků, pověr, nevědomostí i tradičních autorit, bezvýhradnou důvěrou k vědeckému bádání, jehož výsledky měly přinést i nápravu negativních společenských jevů. Osvícenci obhajovali náboženskou toleranci a byli stoupenci teorie přirozeného práva (právo vyplývající z řádu přírody a lidské přirozenosti, které všem lidem již v okamžiku jejich zrození zajišťuje ideální rovnost) a teorie společenské smlouvy (teorie státu, která pro přijetí formy vlády předpokládá uzavření hypotetické smlouvy mezi občany a panovníkem, na jejímž základě se jednotlivci vzdávají části svých práv ve prospěch všeobecného blaha, a to přenesením těchto práv na stát, resp. na panovníka). Osvícenství vycházelo ze dvou základních filosofických směrů: Z Descartova racionalismu, který přenesl do filosofie ducha matematicko-mechanistické přírodovědy, a z Lockeova empirismu, pro nějž byl příznačný noetický senzualismus, redukující veškeré lidské poznání na obsah lidských smyslů.
+
=== Bohemia (1833 - 1861)===
Ideologie osvícenství značně ovlivnila řadu tehdejších panovnických dvorů. Následkem toho vznikl osvícenský absolutismus. Podle teorie osvícenského absolutismu měl feudální panovník vyzbrojený ideami osvícenství a s pomocí neomezené centralizované státní moci rozumnými reformami měnit společnost, a tak řídit její hospodářský, sociální i kulturní rozvoj a zajistit blaho všech občanů. Hlavními rysy osvícenského absolutismu bylo zrušení stavovských výsad se snahou zavést rovnost před zákonem, vysoká centralizace a byrokratizace státu a podřízení církve státnímu dozoru.
+
While in Novi Sad, Šafárik maintained contact with Czech and Slovak revivalists, especially with Kollár, but isolation in a foreign country was hard to bear. Only in 1833 was he able to move to Prague, after an unsuccessful search for a teaching or librarian tenure in Russia. It was Palacký, assisted by his influential friends in Prague, who made this possible through a promise to finance his sojourn in Prague, which was to become Šafárik’s adoptive homeland until his death. He literally depended, especially in the 1840s, on 480 florins annually, a stipend from his Czech friends under the condition that, as Palacký explicitly said, "From now on, anything you write, you will write in the Czech language only." Ironically, Šafárik became one of the leaders of the national revival movement in a country that was not his homeland.  
Myšlenkami osvícenského absolutismu se řídili i habsburští panovníci, vládnoucí v českých zemích. Marie Terezie (1740-1780) hledala v osvícenských názorech na řízení společnosti a státu prostředek k překlenutí vzrůstajících problémů vojensko-politických a ekonomických, které vyplynuly z válek o rakouské dědictví (1740-1748). Postupně prosadila reformy ve školství, reformu urbariální a berní (tereziánský katastr), reformu vojenství. Zasáhla i do organizace soudnictví, prosadila zavedení jednotného systému měr a vah, jednotných celních tarifů i měny. S radikálnějšími reformami přišel její syn Josef II. (1740-1780), podle něhož rakouský osvícenský absolutismus obdržel pojmenování josefinismus. Většina z více než 200 reforem však svého tvůrce nepřežila. Nástupce Josefa II. na trůně, císařův bratr Leopold II. (1790-1792), byl nucen téměř všechny odvolat. Zachovala se jen reforma v oblasti poddanské otázky a náboženství (1781 - patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, který legalizoval augšpurské, helvetské i pravoslavné vyznání).
 
Po smrti Leopolda II. nastoupil na habsburský trůn jeho syn František I. (1792-1835), který byl stoupencem ostrého protirevolučního kurzu a jehož vláda je charakterizována utužením policejně absolutistického režimu. Od roku 1792, kdy rakousko-pruská koalice zahájila válečné operace proti revoluční Francii, se snažila vláda aktivně vystupovat proti vlivu francouzských revolučních idejí na vnitřní život habsburské říše. Politická policie začala prostřednictvím rozvětvené sítě tajných agentů a placených donašečů kontrolovat vnitřní život říše. Byla zavedena přísná cenzura a dohled nad cizinci. Česká měšťanská společnost ve své převážné většině zaujala k Francouzské revoluci odmítavý postoj.
 
Po ztrátě Slezska (1745) nabyla nových dimenzí manufakturní a živnostenská politika státu. V nové situaci bylo Čechám přisouzeno zaujmout postavení země s rozvinutou řemeslnou velkovýrobou, zejména plátenickou. Vládní místa usilovala této přeměně napomoci vydáváním předpisů o kvalitě výrobků, povoláváním cizích odborníků, zakládáním průmyslových škol, udílením státních subvencí začínajícím podnikatelům a omezováním tradičních práv cechů. V povědomí podnikatelského živlu se začaly postupně prosazovat zásady volné soutěže. V plátenictví (předení lnu a tkaní plátna), které představovalo nejvýznamnější průmyslové odvětví země, stále převládal primitivní faktorský systém (rozptýlená manufaktura). V tomto systému podnikatel dodával přadlákům a tkalcům surovinu k domáckému zpracování a platil je za odvedenou práci. Koncentrovaná manufaktura naproti tomu ovládla postupně soukenictví. Nejdynamičtějším odvětvím průmyslové výroby bylo koncem 18.století bavlnářství, ve kterém se také začala nejdříve rozvíjet průmyslová revoluce (přechod od rukodělné řemeslné a manufakturní výroby ke strojové tovární výrobě). Nerovnoměrné rozložení industrializace vedlo k vytváření průmyslových regionů, jež z valné části přetrvaly až do současnosti.
 
  
 +
Šafárik supported his meager income as an editor of the Světozor journal until poverty compelled him to accept the job of a [[Censorship|censor]] of Czech publications in 1837, which he abandoned ten years later. For four years he was first editor, then director, of the journal ''Časopis Českého musea.'' In 1841 he became a custodian of the Prague University Library. He also edited the first volume of ''Vybor'' (selected works by early Czech writers), which came out under the auspices of the [[Prague Literary Society]].
  
České národní povědomí a vztah k Němcům. Vývoj české společnosti v 19. a 20.století
+
During the [[Revolution of 1848]], he was mainly collecting material for books on old [[Slavic]] history. In the same year he assumed the post of head of the University Library of Prague and professor of Slavic Philology at the University of Prague, but resigned from the latter a year later. The reason for this resignation was that during the revolution he had participated in the [[Slavic Congress]] in Prague and fell under suspicion of Austrian authorities. He was one of the protagonists of the Congress. Other sources attribute this to the fact that he wanted to make possible the return of writer František Ladislav Čelakovský to Prague. During the political absolutism following the defeat of the revolution, he lived a secluded life and studied mostly older Czech literature and old Slavic sacred texts and culture.  
  
 +
Between 1856 and 1857, as a result of persecution anxieties, overwork, and ill health, Šafárik burned most of his correspondence with important Czech and Slovak figures, including Kollár. His poor health took a visible turn for the worse compounded by the stressful, suffocating atmosphere of [[Alexander von Bach]]’s political [[Neo-Absolutism]] and fears of police persecution. Exhaustion coupled with mental disease drove him to a suicide attempt at the age of 65 by jumping off the bridge into the river Vltava in Prague. He was rescued, but after this suicide attempt, he requested retirement from his post as University Library in 1860. Emperor Francis Joseph I put himself in, sending Šafárik a letter and granting him a pension that corresponded to his previous full pay. He died one year later, in Prague.
  
České země v letech 1770-1918
+
== Voice of Slovakia ==
 +
===''Slovanské starožitnosti''===
 +
In Prague, Šafárik pioneered numerous fields of Slavic studies and published most of his works, especially his greatest, ''Slovanské starožitnosti'' (1837), devoted to the history of old Slavs. It describes the history of the Slavs from their origin to the end of the first millennium, backed by an extensive collection of material. It effectively proved their ancient origin and thus the irrefutable share in the formation of European culture and history. He lashed out against the view of Slavs as slaves and barbarians, the prevalent opinion voiced in German literature. On the contrary, Slavs were put on par with the Greeks, Romans, and Germans.
  
České národní obrození (zhruba 1770-1850) představuje významnou etapu českých národních dějin, kdy se kulturní i političtí činitelé pokoušeli o zdůraznění významu českého národa a zrovnoprávnění jeho kultury v rámci rakouské monarchie. Stejně jako ostatní národní obrození i české národní obrození vycházelo z myšlenek osvícenství a jeho nositeli byli zprvu vlastenečtí kněží a učitelé. V reakci na prosazování němčiny jako jednotného úředního jazyka centralizované habsburské monarchie kladli obrozenci největší důraz na zachování a v další fázi i kvalitativní rozvoj jazyka a literatury jako základních příznaků národa. Národní dějiny jsou pro ně ideálem i vzorem, proto jsou přípustné i podvrhy, padělky a falzifikáty (Rukopis královédvorský a zelenohorský). S tím souvisí i zájem o lidovou slovesnost.
+
This was an important statement not only for Czechs but also for other small Slavic nations, struggling with the lack of national sovereignty and underestimation. It served as a point of reference for the Slavs during the Revolution of 1848. As the first major treatise on the culture and history of Slavs, it was translated into many languages and earned him [[Europe|European]] acclaim and scientific awards. This work soon became the textbook at Slavic departments of universities. The second edition, published in 1863 was edited by Jireček, but its expanded version was published only after Šafárik's death.
České národní obrození se odehrálo ve třech etapách. Ve fázi příprav se jednotliví badatelé zajímají o jazyk, národní dějiny a kulturu. Patří k nim např. Josef Dobrovský či František Martin Pelcl. Rozvíjí se ediční aktivita – Česká expedice Václava Matěje Krameria. Jsou postupně zakládány vědecké a osvětové instituce – Společnost ku zvelebení hospodářství, orby a svobodného umění v království českém (1769), Královská česká společnost nauk (1784), Moravské zemské muzeum v Brně (1817), Národní muzeum (1818) nebo Matice česká (1831). V období po roce 1815 je již formulován základní panslavistický program, který se zajímá o Slovany jako celek, a to v čele s ruskou říší. Toto druhé období zahrnuje tvůrčí činnost nejvýznamnějších osobností českého národního obrození, ke kterým patří Josef Jungmann, Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík a František Palacký. Nová buditelská generace (tzv. jungmannovská) se začala programově distancovat od šlechty a jejího „zemského vlastenectví“ a zdůrazňovala jazykový charakter národa. Tato agitační a programotvorná fáze končí kolem roku 1830 a přechází do vrcholného třetího období, reprezentovaného zejména originální literární tvorbou Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena. Počátkem 30.let rovněž prošla první velkou krizí (pod vlivem polského listopadového povstání) koncepce slovanské vzájemnosti. Tehdy si mladší generace českých vlastenců uvědomila hluboký rozpor mezi utlačovatelskou rolí ruského carismu a potřebami slovanských národů. Z těchto deziluzí vykrystalizovala ve 40.letech 19.století nová politická koncepce slovanství – austroslavismus, jenž nahradil Kollárovu abstraktní slovanskou vzájemnost programem spolupráce utlačovaných slovanských národů habsburské monarchie. Převládajícím politickým směrem první poloviny 19.stol. se postupně stával liberalismus projevující se požadavkem zavedení ústavního systému (se základními občanskými svobodami). V souvislosti s postupnou politizací českého národního hnutí se v něm vyhranily dva proudy: a) liberálně politický (v čele s F.Palackým, prosazující změnu absolutistické a centralistické říše v demokratický stát, v němž by bylo možné uplatnit koncepci austroslavismu); b) radikálně demokratický (vystupující proti privilegiím šlechty, proti absolutismu, za realizaci republikánských myšlenek se sociálními zárodky). Jejich společným protivníkem byl absolutismus, opírající se o panovnický legitimismus a politický konzervatismus a nedůvěřivý k jakýmkoli změnám. Hlavním představitelem konzervativních aktivit předbřeznového režimu byl kníže Metternich (metternichovský absolutismus).
 
Život monarchie nadále sužoval pokračující centralismus, omezující samosprávu zemí. Většinu záležitostí řídily byrokratické instituce podřízené přímo Vídni. Správou jednotlivých zemí byla pověřena zemská gubernia.
 
Pád konzervativního absolutistického režimu na jaře 1848 uvolnil prostor pro všechny názorové proudy v habsburské monarchii. Hlavním cílem německého hnutí (i Němců v českých zemích) v roce 1848 bylo sjednocení Německa, jehož součástí se měly stát i české země. Tento požadavek narážel na otevřený odpor Čechů (Palackého dopis z dubna 1848), kteří si uvědomovali, že připojení českých zemí k Německu by ohrozilo samu existenci českého národa. Politickou obranou byla koncepce austroslavismu (Slovanský sjezd), požadující přeměnu Rakouska v konstituční federativní stát, v němž by Slované zaujímali (vzhledem ke své početnosti) významné postavení.
 
České národní hnutí (vedené liberály) podporovalo v revoluci zachování Rakouska; touto loajální politikou se výrazně oslabilo radikálně demokratické křídlo (potlačení svatodušních bouří v Praze v červnu 1848), které ztrácelo vliv na českou politiku. Konec českému radikalismu učinilo odhalení příprav k májovému spiknutí v roce 1849. České národní hnutí (podobně jako hnutí jiných evropských národů) sice nezvítězilo, ale vystoupilo s požadavky, které se staly v dalších desetiletích základem politiky české reprezentace.
 
Bachův neoabsolutismus 50.let znamenal opětovné zrušení všech politických práv, i když v oblasti hospodářské si Bachův režim počínal značně liberálně. V důsledku policejních zásahů došlo k naprostému umrtvení obou proudů české politiky; politickou roli převzala národní kultura. Neoabsolutistický experiment však utrpěl nezdar (za krymské války 1853-56 a především vojenskými porážkami v roce 1859) a byl odvolán. Cestou k nápravě měla být koncepce reorganizace vnitřní struktury státu včetně zásadní přeměny absolutistické monarchie v konstituční mocnářství. Říjnový diplom (1860) a únorová ústava (1861) přinesly též oživení české politiky. V nově vznikající české národní straně se vytvořila dvě křídla: umírněnější liberální křídlo představovali tzv. staročeši (F.Palacký, F.L.Rieger) a radikálnější křídlo mladočeši (K.Sladkovský, bratři Grégrovi). Jejich společným cílem bylo dosáhnout samostatnosti českých zemí v rámci habsburské monarchie, která měla být přebudována ve federativní a národnostně spravedlivé soustátí. Proti národní rovnoprávnosti se však stavěli němečtí liberálové, stojící na převážně centralistickém stanovisku (tj. propagovali program jednotného rakouského státu). Tím docházelo v politické oblasti k vyhrocení česko-německých vztahů; do tohoto rámce spadal i přechod českých poslanců na říšské radě k pasivní rezistenci. Prusko-rakouskou válkou v roce 1866 skončilo italské a německé „poslání“ habsburské monarchie a vytvořily se podmínky pro řešení vnitřního státoprávního uspořádání rakousko-uherským vyrovnáním (1867). Rakousko-uherský dualismus byl však českými politiky i veřejností ostře odmítnut. Vídeňská vláda ve snaze najít vstřícnou cestu k řešení situace v Čechách byla ochotna k dohodě o českém vyrovnání (tzv. články fundamentální). Jejich uskutečněním by vznikl moderní český stát, i když s omezenými pravomocemi v rámci habsburské monarchie. Tento pokus o česko-rakouské vyrovnání však padl vzhledem k odporu ze strany německého liberálního tábora. Česká politická reprezentace, poučená neúspěchy, změnila svou taktiku a přešla od pasivity k aktivní politice; přitom však zdůrazňovala setrvání na sjednocující ideji – českém státním právu. Česká politika získala za svou loajalitu k vládě pouhé drobečky (tzv. drobečková politika přinesla např. rozdělení pražské univerzity na českou a německou nebo přijetí Stremayrových jazykových nařízení).
 
Ve vývoji české společnosti se stala důležitým mezníkem 90.léta. Nastupovala politická generace, která kriticky hledala nové cesty české politiky (tzv. etapová politika). Po krachu tzv. punktací v roce 1890 (znamenajících nebezpečí rozdělení země podle národnostního principu) začal krystalizovat třetí politický směr – realisté (T.G.Masaryk, J.Kaizl, K.Kramář), jejichž cílem bylo přebudovat Rakousko nikoli ve smyslu státoprávním, ale demokratickém (důraz kladli na otázky hospodářské a sociální, na drobnou práci).
 
Prosincovou ústavou z roku 1867 a následným vývojem až k zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907 se Rakousko změnilo v liberálně orientovaný, parlamentaristicky řízený stát, neschopný však důsledně řešit svůj nejsložitější vnitropolitický problém – národnostní otázku. To se nejzřetelněji projevilo v první světové válce (1914-1918), která znamenala porážku dosavadní české politiky. Při hledání východisek z války se nabízely dvě varianty – loajální postoj k monarchii nebo úsilí o vytvoření samostatného státu; k prosazení tohoto cíle bylo třeba podílet se na porážce centrálních mocností (zahraniční akce T.G.Masaryka, československé legie) a na základě toho získat souhlas a záruky Dohody.
 
Od začátku války zavládla v habsburské monarchii vojensko-úřednická diktatura. Říšská rada a sněmy jednotlivých zemí byly uzavřeny a občanská práva a svobody potlačeny. Politický život ustal a některá důležitá odvětví hospodářství byla podřízena přímo vojenským orgánům. Radikálnější čeští politici byli na podzim 1914 zatčeni a uvězněni (např. Václav Klofáč). Část české společnosti začala výrazněji pochybovat o setrvání v Rakousko-Uhersku, zvláště když následujícího roku byli zatčeni i dva oblíbení mladočeští politici, Karel Kramář a Alois Rašín, a odsouzeni k trestu smrti oběšením (nakonec jim nový císař Karel I. udělil milost). Jedním z těch, kteří od počátku vzali myšlenku možného rozpadu habsburské monarchie vážně, byl Tomáš Garrigue Masaryk, který v prosinci 1914 odešel do zahraničí, aby zahájil přípravu protihabsburského odboje. Spolu s Edvardem Benešem a Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem ustavil v Paříži v roce 1915 Československou národní radu jako řídící orgán celého protirakouského odboje. Štefánik organizoval ve prospěch Dohody československé legie v Rusku, Itálii a Francii, do nichž byli získáváni čeští a slovenští krajané a zajatci.
 
V Rakousko-Uhersku došlo po smrti císaře Františka Josefa I. v roce 1916 k částečnému obnovení ústavního života. Čeští politikové doma ve své většině stále ještě věřili v možnost přeměny západní části habsburské monarchie ve federativní stát. V této době dochází i k obratu v názoru velmocí na Masarykovu zahraniční akci. Když se po bolševické revoluci zhroutila východní fronta a v tajných jednáních se nepodařilo odpoutat habsburskou monarchii od Německa, opustily dohodové velmoci snahu zachovat Rakousko-Uhersko. 29.6.1918 uznala francouzská vláda Československou národní radu v Paříži za nejvyšší orgán spravující veškeré zájmy národa a za základ příští československé vlády.
 
Na domácí politické scéně došlo během roku 1918 k významným posunům v názoru na vztah českého národa k habsburské monarchii. Na shromáždění českých poslanců říšských a zemských byl 6.1.1918 přijat dokument – tzv. Tříkrálová deklarace –, který se ve jménu práva na sebeurčení, vyzdviženého nyní „novým Ruskem“, přihlásil k národní samostatnosti. V červenci byl v Praze ustaven Národní výbor v čele s Karlem Kramářem jako reprezentativní politický orgán, ve kterém byli zastoupeni poslanci všech rozhodujících českých politických stran. Vědomě se již připravoval na převzetí politické moci a připravoval první zákony nového státu. 28.10.1918 po zveřejnění nóty rakouského ministra zahraničí Andrássyho americkému prezidentu Wilsonovi, která přijímala prezidentovy podmínky pro jednání o příměří, zaplavili Pražané ulice města. Národní výbor využil situace a vyhlásil samostatný československý stát. Ještě téhož dne byl přijat do Národního výboru Vavro Šrobár jako zástupce slovenského národa. Nezávisle na dění v Praze se k vyhlášení Československa připojila v Martině 30.10.1918 i slovenská politická reprezentace.
 
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=2618 (both articles)
 
  
 +
=== On Slovak language and Slovakia===
 +
In ''Hlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky'' ''(Voices on the Necessity of a Unified Language Proper for the Czechs, Moravians and Slovaks)'' published by Kollár in 1846, Šafárik expressed criticisms of [[Ľudovít Štúr]]'s introduction of the new standard of the Slovak language in 1843. Štúr namely replaced the previously employed Lutheran vernacular, which was closer to the Czech language. Slovak Catholics used a different vernacular. 
  
 +
Contrary to most of his Czech friends, Šafárik considered the Slovaks a separate nation from the Czechs, and he said so in his ''Geschichte der slawischen Sprache'' ''(Slavic Ethnology)''… and in ''Slovanský národopis.'' However, he did not advocate a separate Slovak language, only the Slovak vernacular of it, as the language of Slovak literature.
  
Zpět na hlavní stranu
+
===Open political activities===
 +
Šafařík shunned open political activities, with an exception of 1848. He was working in Vienna on the commission for the reformation of education and cultivated contact with some government representatives, acting as a self-designated emissary of Czech liberal politics in Vienna. He submitted and publicly defended the requirement for education in the Czech language.
  
� Doba národního obrození
+
== Works==
 
+
===Poetry===
    * Vznik a původ
+
* ''Ode festiva… ,'' an [[ode]] to the baron and colonel Ondrej Máriassy, the patron of the Kežmarok high school on the occasion of his return from the war against [[Napoleon]] &ndash; 1814
 
+
* ''Tatranská múza s lyrou slovanskou'' ''(The Muse of Tatra Mountains with the Lyre of Slavic Languages),'' inspired by Classical and contemporaneous European literature (Friedrich Schiller) and Slovak traditions and legends (Juraj Jánošík) &ndash; 1814
České národní obrození je vyvoláno novým myšlenkovým proudem, osvícenstvím. To se k nám rozšířilo z Francie, kde ho prosazovali takzvaní encyklopedisté, autoři naučného slovníku Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, Denis Diderot a D’Alambert, ale i Voltaire a Rousseau.
 
 
 
Osvícenství se vyznačuje snahou o postupnou likvidaci feudálního systému a reformu společnosti. Tohoto cíle chce dosáhnout pomocí rozumu a vědy a překonat tak náboženskou ideologii a absolutismus. Osvícenské ideje zasáhly i panovníky. Reformy prováděla Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku, osamostatnila školství od církve a umožnila i prostým dětem získávat vzdělání. Její syn Josef II. prosadil na konci 18. století svými patenty zrušení nevolnictví v Čechách, zavedl svobodu náboženského vyznání a zrušil cenzuru tisku.
 
 
 
Obrozenecká literatura se vyznačuje silným protiněmeckým zaměřením a vlasteneckým cítěním. Klade velký důraz na racionální vědu, proto v ní vědecká literatura zaujímá významný podíl.
 
 
 
    * Obrozenecká vědecká literatura
 
 
 
Obrozenecké vědecké hnutí se projevuje v osvícenských vědeckých společnostech. V Praze byla roku 1774 založena Královská česká společnost nauk. Její členové se zabývali hlavně společenskovědními problémy, zejména jazykovědnými a historickými. Jejich bádání mělo silný vliv na rozvoj národní literatury.
 
 
 
Historie
 
 
 
Kritické dějepisectví se snažilo rozebírat historické prameny a nezaujatě jejich obsah hodnotit. Řádový kněz Gelasius Dobner se zabýval rozborem Hájkovy kroniky, kterou sám vydal, a odhalil její nevěrohodnost. Své spisy však stále píše latinsky.
 
 
 
Oproti tomu František Martin Pelcl, první profesor českého jazyka na pražské universitě, píše ke konci svého života již česky. Stejně jako Dobner se i on zasloužil o historickou vědu a svou Novou kronikou českou chce nahradit kroniku Hájkovu pravdivějším líčením minulosti.
 
 
 
Jazykověda
 
 
 
Zakladatelem slavistiky, neboli vědy studující jazyk a literaturu slovanských národů, byl Dobnerův žák Josef Dobrovský (1753 - 1829). Narodil se v Ďarmotech v Uhrách, studoval na gymnáziu v Klatovech a Německém (Havlíčkově) Brodě a na pražské filosofické a teologické fakultě. Stal se načas ředitelem kněžského semináře, pak pracuje jako vychovatel v rodině hraběte Nostice.
 
 
 
Také on kriticky zkoumá staré české literární památky a své poznatky shrnuje do Dějin české řeči a literatury. Sám však o budoucnosti českého jazyka silně pochybuje, všechna svá díla píše buď německy, nebo latinsky. Normu pro českou gramatiku zpracoval v Podrobné mluvnici české. Kniha měla zásadní význam pro ustálení spisovné češtiny. Aby vyvrátil pochybnosti o méněcennosti českého jazyka v porovnání s ostatními, vytváří dvoudílný Německo - český slovník. Za jeho ústřední slavistické dílo můžeme považovat Základy jazyka staroslověnského, přestože v ní staroslověnštinu mylně považuje za prapůvodní slovanský jazyk. Ve skutečnost však jde jen o makedonský dialekt z okolí Soluně. Do básnické teorie zasáhl svým výkladem O prozódii české (prozódie je nauka o stavbě verše), ve kterém určuje jako základ novodobé poezie sylabotónický systém. Ten je kombinací sylabického verše, založeného na počtu slabik a verše tónického, vycházejícího z přízvuku. Kromě toho existuje ještě časoměrný verš, který pravidelně střídá krátké a dlouhé slabiky.
 
 
 
K vědeckému okruhu obrozenců můžeme počítat i tzv. obránce jazyka. Nejradikálnější z nich byl Karel Ignác Thám, bratr známého divadelníka, autor Obrany jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům. Stejně jako ostatní obhajuje právo používání češtiny v úřadech, církvi, i lidové literatuře. Tyto snahy však měly i odvrácenou stranu v podobě různých oprávců, kteří v úmyslu češtinu zdokonalit vymýšlejí nejrůznější vykonstruované neologismy jako náhradu za přejatá slova. V této oblasti neblaze proslul Jan Václav Pohl.
 
 
 
    * Beletrie počátku obrození
 
 
 
Obrozenci využívají beletrii hlavně jako prostředek lidové osvěty. Centrem vydavatelských snah byla Česká expedice, knihkupectví a nakladatelství Václava Matěje Krameria. Kromě týdeníku Schönfeldské Pražské noviny vydává široké spektrum lidové četby - staročeské cestopisy, Trójanskou kroniku, Ezopovy bajky a také první český překlad Robinsona Crusoe.
 
 
 
Novočeská poezie
 
 
 
Snaha o povznesení české literatury na světovou úroveň se projevila nejdříve v poezii. Václav Thám vydává roku 1785 sborník Básně v řeči vázané, do kterého zařazuje ukázky starší české poezie, překlady cizích autorů, i novodobé pokusy současníků.
 
 
 
O deset let později vydává svůj almanach také Antonín Jaroslav Puchmajer pod jménem Sebrání básní a zpěvů. Tentokrát do něj kromě sebe nechává více přispívat současné autory, jako byli bratři Nejedlí, Šebestian Hněvkovský, nebo Josef Jungmann. Almanach doplňuje překlady, bajkami a teoretickými výklady. Narozdíl od almanachu Thámova více využívá pravidel prozódie.
 
 
 
    * Druhá obrozenecká generace
 
 
 
I přes ztížené podmínky způsobené vládou kancléře Metternicha obrozenecké hnutí dále sílí, hlavně díky přílivu další generace české inteligence.
 
 
 
Josef Jungmann (1773 - 1847)
 
 
 
Obdobný význam jako Dobrovský pro začátky obrození má pro toto období Josef Jungmann. Narodil se v Hudlicích u Berouna v rodině chudého řemeslníka, studuje v Praze filosofii, pak nastupuje na místo gymnazijního profesora v Litoměřicích. Do národního obrození zasahuje svými statěmi, např. Rozmlouvání o jazyku českém. Vyjadřuje v nich odmítavý postoj k poněmčování škol a úřadů a také své nové pojetí národa a vlastenectví. Nepovažuje totiž za Čechy ty, kteří sice u nás žijí a vlastenecky cítí, mluví však cizím jazykem. Tím odmítá tzv. zemské vlastenectví.
 
 
 
Podobně jako Dobrovský i Jungmann pracuje na rozsáhlém slovníku, tentokrát ale pro překlad opačným směrem. Jeho pětidílný Slovník česko - německý, se stal základem dalšího rozvoje české literatury a svým významem předčil úroveň polského Lindova slovníku, který mu byl zpočátku vzorem.
 
 
 
Nezapomíná ani na výuku češtiny na školách. Sestavuje proto učebnici literatury Slovesnost, kterou doplňuje ukázkami od Jana Husa až do současnosti.
 
 
 
Stejně jako Dobrovský se i Jungmann pokusil o sepsání našich literárních dějin. Narozdíl od něj se však v Historii literatury české nezaměřuje na starší tvorbu, naopak, považuje obrození za začátek nové epochy.
 
 
 
Rukopisné padělky
 
 
 
Růst zájmu o vlastenecké hnutí ve vzdělanějších vrstvách, jako jsou měšťané nebo šlechta, vyvolal potřebu náročnější krásné literatury. Obdiv k dávným hrdinským zpěvům vedl k nálezu Rukopisů královédvorského a zelenohorského. První nalezl roku 1817 universitní profesor Václav Hanka ve věži kostela ve Dvoře Králové. Byly to listy pergamenu, údajně se zlomky starých básní ze 13. století. O rok později byl do Národního muzea doručen druhý rukopis, dokonce prý z 9. století, který líčil Libušin soud. Václav Hanka pravděpodobně na těchto podvrzích spolupracoval s Josefem Lindou. Účelem rukopisů bylo patrně dokázat vysokou kulturní úroveň našich zemí již v dávných dobách, a podpořit tak české vlastenectví.
 
 
 
Pochybnosti o jejich pravosti projevil Josef Dobrovský, tuto domněnku však definitivně potvrdil až po tzv. rukopisných bojích T. G. Masaryk.
 
 
 
František Palacký (1798 - 1876)
 
 
 
Vedle Dobrovského a Jungmanna je dalším významným vědcem František Palacký, rodák z Valašska. Po studiích v Trenčíně a Bratislavě se živí jako vychovatel v šlechtických rodinách. Po příchodu do Prahy se věnuje práci historika. Na doporučení Dobrovského se zabývá genealogií (sestavováním rodokmenů) Štenberků a jiných šlechtických rodů. Poté, co vydá staročeské kroniky pod názvem Staří letopisové čeští, pokračuje v soustavné práci na českých dějinách. Prozkoumal řadu evropských a domácích archívů, a studoval zde listinné materiály.
 
 
 
Své poznatky uložil do svého stěžejního díla Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě. V pěti dílech popisuje českou historii až do roku 1526, tedy nástupů Habsburků na český trůn. Dál nepokračoval proto, že by události již nemohl popisovat objektivně. Patrně pod vlivem Rukopisů zde dějiny mírně idealizuje, líčí je jako boj slovanských demokratických principů proti germánskému feudalismu. Za nejslavnější období tedy považuje husitství.
 
 
 
František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852)
 
 
 
Takzvanou ohlasovou poezií, napodobující a čerpající z lidové slovesnosti, se zabýval František Ladislav Čelakovský. Pocházel ze Strakonic, ze školy v Českých Budějovicích byl vyloučen pro četbu Husovy Postily. Filosofii pak dál studuje v Linci a Praze. Když se zde uchytí jako redaktor, je opět zbaven místa, tentokrát kvůli článku proti ruskému carovi. Jinak ruský národ považoval za oporu ostatních slovanských národů, proto se nejprve soustřeďuje na ruskou lidovou tvorbu. Přestože látku pro Ohlas písní ruských čerpal z ruských bylin, některé příběhy doplňuje dle vlastních představ.
 
 
 
Deset let připravuje Ohlas písní českých, kde narozdíl od ruských bohatýrských bylin převládají spíše lyrické nebo žertovné skladby, charakterizující českého sedláka. Pokusil se též o baladu - Toman a lesní panna. Rozdíl mezi ruskou a českou poezií sám přirovnává k rozdílu mezi typickými krajinami obou zemí. Rozlehlé ruské hvozdy a mohutné řeky oproti českým drobným lesíkům, říčkám a potokům.
 
 
 
    * Obrozenecké divadlo
 
 
 
České divadlo za obrození se obtížně prosazovalo vedle divadla německého a italské opery. Obrozenci se mu však soustavně věnovali pro jeho bezprostřední vliv na diváka. V pražském divadle V Kotcích uvedli první českou hru roku 1771. Byl to překlad německé Krügerovy jednoaktové veselohry Kníže Honzik. Později se hrálo česky v Nosticově (Stavovském) divadle, za vydatné podpory císaře Josefa II..
 
 
 
Počátky obrození, divadlo Bouda
 
 
 
Prvním čistě českou scénou se stalo Vlastenecké divadlo, známé spíše jako Bouda. Sídlilo v dřevěné budově na Václavském náměstí. Kolem Václava Tháma (1765-1816 ?) se zde shromáždilo několik autorů, kteří psali historické hry z českých dějin, dále oblíbené frašky a rytířské hry. Hojně překládali z němčiny i ze světových klasiků (Shakespeare). Sám Václav Thám byl tvůrcem vlasteneckých dramat zobrazujících události raných českých dějin. Oblíbeny lidovým obecenstvem byly hra o Břetislavovi a Jitce, nebo Vlasta a Šárka, pojednávající o dívčí válce.
 
 
 
1. polovina 19. století
 
 
 
Ve dvacátých letech působí ve Stavovském divadle Jan Nepomuk Štěpánek. Pod jeho vedením se hrají hlavně rytířské a strašidelné příběhy, vesměs přeložené z němčiny. Jeho dobu překonala jen veselohra Čech a Němec, kde se kromě jazykové komiky vyskytuje myšlenka tolerance mezi národy.
 
 
 
Dalším a dodnes hraným obrozeneckým dramatikem je Václav Kliment Klicpera (1792-1859), rodák z Chlumce nad Cidlinou. Byl profesorem na gymnáziu v Hradci Králové a posléze ředitelem pražského akademického gymnázia. Na obou místech rád hrával divadlo se studenty a ochotníky. Začínal vlasteneckými hrami, jako Blaník, pak postupně přechází k veselohrám, kritizujícím lidské nedostatky - lakotu, plané vlastenectví, byrokracii a hloupost, jako je tomu ve Veselohře na mostě nebo Potopě světa. Klicperovy komedie nepostrádají vtip a optimismus, často využívají záměny osob, například v Rohovínovi Čtverrohém a Hadriánovi z Římsů, což je zároveň parodie na rytířské hry. Ptáčník líčí osud lékárníka, kterého se snaží přátelé přesvědčit, aby zanechal své záliby v lovení ptactva a věnoval se radši svému povolání. Ve svém prozaickém díle se Klicpera věnuje historickým námětům, hrdinou povídky Točník je král Václav IV..
 
 
 
Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856)
 
 
 
Klicperovým žákem jako student i jako dramatik byl Josef Kajetán Tyl. Studoval tedy také v Hradci a v Praze. Svou uměleckou dráhu začal historickými povídkami z české minulosti. Ty však se skutečností mají málo společného, hlavní důraz Tyl klade na napínavý děj. Příkladem mohou být povídky Rozina Ruthardová nebo Dekret Kutnohorský.
 
 
 
Hrou z prostředí ševcovské cechovní slavnosti, Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka, chtěl získat i měšťany a řemeslníky pro obrozenecké hnutí. Památnou je zejména tím, že v ní poprvé zazněla píseň Františka Škroupa Kde domov můj, která znárodněla a stala se naší hymnou. Mezi jeho sociální hry patří Paličova dcera, vyprávějící příběh Rozárky, jejíž otec je odsouzen za žhářství, jehož se dopustil ze zoufalství a msty. Rozárka, která se pak stará o své osiřelé sourozence, se nakonec dočká odměny od bohaté tety.
 
 
 
Vrcholem Tylovy tvorby jsou jeho pohádkové hry, především Strakonický dudák, příběh jihočeského dudáka Švandy, který podlehne vyprávění o bohaté cizině a vydá se do světa vydělat "tisíce" českou muzikou. Tam ale propadne kouzlu slávy a nebýt Dorotky, jeho milé a Rosavy, polednice a jeho matky, která však ztělesňuje českou přírodu, byl by na svou vlast ani nevzpomněl. I přes svůj pohádkový námět je Tylova hra stále aktuální a uváděná na současných scénách.
 
 
 
Pohádkový námět, který se navíc prolíná s revolučními idejemi roku 1848, se objevuje také v další báchorce o svéhlavé mlynářce Tvrdohlavá žena.
 
 
 
Revoluční rok 1848 Tyla inspiroval k vytvoření historických her Kutnohorští havíři, Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova a Bitva u Sudoměře. Jejich hlavním smyslem ale není zachytit pravdivě minulost, spíše se snaží vyjádřit aktuální myšlenky, současné požadavky a cíle, bojuje tímto způsobem za národní demokratická práva.
 
 
 
    * Národní obrození na Slovensku
 
 
 
Pavel Josef Šafařík (1795 - 1861)
 
 
 
Palackého přítel a spolupracovník Pavel Josef Šafařík se věnoval studiu slovanských národů. Považoval je za jednotné, jednotlivé jazyky jen za dialekty. Jejich nejstarší dějiny (do roku 1000 ) zachytil ve Slovanských starožitnostech, kde zároveň dokázal, že i Slované patří k evropské kultuře.
 
 
 
Jan Kollár (1793 - 1852 )
 
 
 
Tvorbu Jana Kollára nejvíce ovlivnily roky studia v saské Jeně. Zažil zde nejenom o poznání větší svobodu pokrokových myšlenek než v Rakousko - Uhersku, ale potkává zde svojí životní lásku, kterou nazývá Mína. První sbírka sonetů jí věnovaných vyšla pod názvem Básně. Po dvou letech ale musí Mínu opustit a ta se mu postupně stává víc a víc představou a symbolem vlasti, podobně jako Dantova Beatrice. K jeho sonetům přibývají další, a v další sbírce Slávy dcera již Mínu opěvuje jako dceru bohyně Slávy. Skladbu rozdělil do částí nazvaných po řekách, podél kterých žili nebo žijí Slované - Sála, Labe a Dunaj. Další části, Lethé a Acheron věnuje přátelům a nepřátelům slovanských národů.
 
 
 
 
 
 
Český jazyk v době obrození:
 
 
 
Po bitvě na Bílé hoře nastává poněmčování a během 17. a 18. století se stále snižuje počet lidí, kteří mluví spisovnou češtinou. Česky mluvil jen venkovský lid a městská chudina. V literatuře se čeština vyskytovala především v bohaté lidové slovesnosti. Tento stav byl jedním z důvodů vzniku národního obrození. To však k obnovení národní kultury potřebovalo rozvinutý spisovný jazyk. Proto se první obrozenci snažili o jeho vytvoření.
 
 
 
Velkou zásluhu na tom měl Josef Dobrovský, který ustálil český pravopis a Josef Jungmann se svým česko - německým slovníkem. Potřeba vyplnit mezery češtiny v odborném názvosloví vedla k překotnému přejímání cizích termínů, zejména z němčiny. To narazilo na odpor tzv. obránců jazyka, někteří dokonce odmítali všechna přejatá slova a vymýšleli pro ně vykonstruované české ekvivalenty.
 
http://otazky.valek.net/mot05.html
 
 
 
 
 
 
 
Národní obrození èeské 70/18 až 40/19 stol. Èeská literatura 1. pol. 19. stol. národnì osvobozenecký boj / národní a demokratické uvìdomování lidu / formování novodobého èeského národa / poèátky novodobého èeského kulturního života / oznaèováno jako vzkøíšení národa ( køisitelé) nebo probuzení ( buditelé) // urychleno: rozkladem feudalismu (nástup kapitalismu) a osvícenskými reformami Josefa II. (zrušení nevolnictví a toleranèní patent 1781) // nositel hnutí: èeská buržoazie a inteligence (opora o venkovský lid ? zájmy doèasnì stejné) ? demokratický charakter hnutí // zdroje národního obrození: (viz A. Jirásek, F. L. Vìk) / revoluèní nálada lidu (vrcholí r. 1848) / myšlenka slovanské vzájemnosti - posila národního sebevìdomí / poezie inspirována lidovou slovesností ? sbìratelství (Erben, Èelakovský, Nìmcová aj.) / lidové zábavné ètení (vzdìlávací próza) - vydává Václav Matìj Kramerius v Èeské expedici; Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny / èinnost drobné venkovské inteligence - uèitelù, vlasteneckých knìží (viz Raisovi "zapadlí vlastenci") / lidové divadlo (i loutkové - Matìj Kopecký) / obrozenská vìda, a to jazykovìda (jazyk - základní znak národa) obrany èeského jazyka / historie (snaha pøipomenout slavnou minulost, zvl. husitskou, a posílit národní sebevìdomí) / spisovný jazyk (místo latiny) - nìmèina, pak èeština / periodizace národního obrození - èinnost tøí tvùrèích generací
 
1. fáze = obranná (pøevážnì vìdci) - od 70. let 18. stol. do poè. 19. stol.
 
2. fáze = ofenzivní (vìdci i básníci) - od poè. 19. stol. do konce 20. let 19. stol.
 
3. fáze = vyvrcholení obrozenských snah - 30. - 50. léta 19. stol.
 
 
 
2. fáze - ofenzivní vliv napoleonských válek, národnì osvobozeneckého hnutí v Evropì vypracován 1. novodobý èeský národnì kulturní program znaky období: rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíøení slovní zásoby (Jungmann) / historismus (kult dávnovìku, rehabilitace husitství a veleslavínské doby - Palacký, Šafaøík, Rukopisy) / slovanský humanismus (propagace slovanské myšlenky - Kollár, Šafaøík, Èelakovský) / aktivita (nejen cenit minulé, ale vytváøet nové hodnoty) / pokusy o zavedení èasomíry a vzkøíšení epiky / preromantické nadšení a víra v budoucnost národa (× racionalismus a skepse Dobrovského) // cíle: výchovnì vlastenecké, internacionální a estetické a) Literatura vìdecká -dùslednì v èeském jazyce
 
Josef Jungmann (1773-1847) - jazykovìdec, pøekladatel, básník, propagátor èeštiny Hudlice u Berouna pùsobil na gymnáziu v Litomìøicích, pak na staromìstském gymnáziu v Praze // Dílo jazykovìda: shromáždil a rozšíøil slovní zásobu jazyka
 
Slovník èesko-nìmecký - 5dílný (120000 slov) èerpal: z literárních památek / z øeèi lidu / z jiných slovanských jazykù, zvl. z ruštiny a polštiny (vzduch, pøíroda, jablko; chmura, závoj, tklivý) / vytváøel novotvary (rostlina, nerost, ozvìna, kyselina, dusík, ètverec ap.) = dùkaz, že èeština je jazyk stejnì dokonalý jako nìmèina; z vymírajícího, zaostávajícího jazyka se stal jazyk živý, bohatý, uznávaný // Vznik èeského odborného názvosloví - vliv na rozvoj pøírodních a humanitních vìd / Jungmannova škola básnická a vìdecká - spolupracovníci: Antonín Marek, Milota Zdirad Polák, fyziolog Jan Evangelista Purkynì, botanik Jan Svatopluk Presl // sta
 
Rozmlouvání o jazyce èeském - kulturní program generace, obraz nízké úrovnì èeštiny poè. 19. stol. nový názor: znakem pøíslušnosti k národu je užívání jazyka (Èech je ten, kdo mluví èesky) × osvícensky pojaté vlastenectví (teritoriálnì) vznik 1. èeského vìdeckého èasopisu
 
Krok; zámìr vytvoøit èeskou encyklopedii // literární historie a teorie:
 
Slovesnost - uèebnice literární teorie a poetiky + èítanka (pro gymnázia); texty od Husa po souèasnost
 
Historie literatury èeské - pøehledné dìjiny èeské literatury, knihopis (= soupis literárních památek od nejstarších dob po souèasnost; periodizace vývoje literatury (oddíly s výkladovou statí) = obraz bohatství èeské literatury // básnická tvorba:
 
1. èeská romance Oldøich a Božena/ pøeklady: dùkaz schopnosti èeštiny vyjádøit i nejnároènìjší myšlenky svìtové literatury; z francouzštiny: Chateaubriand, Atala, z angliètiny: John Milton, Ztracený ráj, z nìmèiny: Goethe, Heøman a Dorota, z ruštiny: Slovo o pluku Igorovì
 
Pavel Josef Šafaøík (1795-1861) - Slovák, psal èesky (evangelík) zakladatel slovanské archeologie: pokraèovatel Dobrovského v slavistice
 
Slovanské starožitnosti - nejstarší dìjiny Slovanù, dùkaz starobylosti slovanského usídlení v Evropì // literární historik: Dìjiny slovanského jazyka a literatury ve všech náøeèích (nìmecky) - Slovanstvo považováno za jeden národ, slovanské jazyky za náøeèí; výklad èeské literatury v kontextu literatury všech slovanských národù; myšlenka velikosti Slovanstva, Èeši souèástí velkého celku // básník: sbírka
 
Tatranská múza s lýrou slovanskou // literární teoretik:
 
Poèátkové èeského básnictví, obzvláštì prozódie (anonym, s Palackým) - požadavek umìlecky nároèné tvorby, pìstování èasomìrného verše
 
 
 
== Life ==
 
=== Slovakia (1795 - 1815) ===
 
His spent his childhood in the region of Kobeliarovo (situated in northern [[Gemer]]) characterized by attractive nature and rich [[Slovak culture]]. He gained his basic education from his father. As P. J. Šafárik's son Vojtech put it later in his book (see Family): ''When, at the age of 7, his father showed him only one alphabet, he by himself hands down learned to read, and from then on he was always sitting on the stove and was reading. By the age of eight, he had read the whole Bible twice and one of his favorite activities was preaching to his brothers and sister, and to local people.''
 
 
 
In 1805-1808 Šafárik studied at a "lower [[gymnasium (school)|gymnasium]]" (in some sources described as [[Protestant]] school which was just changed into a middle [[Latin school]])  in [[Roznava|Rožnava]], where he learned [[Latin]], German and [[Hungarian language|Hungarian]]. Since he did not have enough money to finance his studies, he continued his studies in [[Dobsina|Dobšiná]] for two years, because he could live there with his sister. At that time, it was absolutely necessary for anyone, who wanted to become a successful scientist in the Kingdom of Hungary to have a good command of the four languages Latin, German, Hungarian and Slovak. Since the school in Rožňava specialized in Hungarian and the school in Dobšiná in German, and Šafárik was an excellent student and both schools had a good reputation, all prerequisites for a successful career were fulfilled as early as at the age of 15.
 
 
 
In 1810 - 1814 he studied at the "[[lyceum]]" of [[Kezmarok|Kežmarok]], where he got to know many [[Poland|Polish]], [[Serbia|Serbian]] and [[Ukraine|Ukrainian]] students and his most important friend Ján Blahoslav Benedikti, with whom they together read texts of Slovak and Czech national revivalists, especially those of [[Josef Jungmann]]. He also got to know there Classical literature and German [[esthetics]] (also thanks to the excellent library of the lyceum), and started to show interest in Serbian culture. He graduated from the following branches of study: [[philosophy]] (including [[logic]], [[metaphysics]], [[mathematics]], [[physics]], "economia ruralis", Latin style, comparative philosophy and history of the Kingdom of Hungary), politics and law (including jus naturae, jus privatum civile et criminale, scienciae politicae), and [[theology]] (including dogmatic and moral theology, [[hermeneutics]], [[Greek language]], [[Hebrew language]], physics, medicine, [[natural law]], state law and [[international law]]).  The studies at this school were very important for his life, as he pointed out later himself, and since this was a largely German school, he was able to get a (partial) scholarship for a university in [[Germany]].
 
 
 
Parallelly, he worked as a private tutor in the family of Dávid Goldberger in Kežmarok 1812 - 1814, which he also did one year after the end of his studies in Kežmarok. His mother died in late 1812 and his father married again 6 months later. His first bigger production was a volume of poems entitled ''The Muse of [[Tatras]] with a Slavonic [[Lyre]]'' published in 1814 (see Works). The poems were written in the old-fashioned standard of the Moravian Protestant translation of the Bible that the Slovak Lutherans used in their publications with many elements from the Slovak and some from the Polish language.
 
 
 
=== Germany (1815 - 1817) ===
 
In 1815 he began to study at the [[University of Jena]], where he turned from a poet into a scientist. [[Jena]] was a wish of his father, who was also the person who financed Šafárik's studies there.
 
 
 
He attended lectures in history, [[philology]], philosophy and [[natural sciences]] (lectures held by the professors Fries, [[Oken]], [[Luden]], [[Eichenstädt]]), studied books of [[Herder]] and [[Fichte]], was observing current literature and studied classical literature.  While there he also translated into [[Czech language|Czech]] the ''[[The Clouds|Clouds]]'' of [[Aristophanes]] (issued in the Časopis Českého musea [Journal of the Bohemian museum] in 1830) and the ''Maria Stuart'' of [[Friedrich Schiller|Schiller]] (issued in 1831). In 1816 he became a member of the [[Societas latina Jenensis]]. 17 of Šafárik's poems written at this time (1815-1816) appeared in the Prvotiny pěkných umění by [[Hromádka]] in Vienna and made Šafárik well known in Slovakia and the [[Czech lands]]. In Jena, which Šafárik liked very much, he mainly learned to apply scientific methods and found a lot of new friends. One of them was the important Slovak writer [[Jan Chalupka|Ján Chalúpka]], and another one, Samuel Ferjenčík, introduced him to [[Johann Wolfgang Goethe]]. Although he was an excellent student, Šafárik had to leave the University of Jena in May 1817 for unknown reasons (probably lack of money).
 
 
 
In 1817, on his way back home to Slovakia, he visited [[Leipzig]] and [[Prague]]. In Prague, where he was searching for a tutor job, he spent one month and joined the literary circle, whose members were [[Josef Dobrovsky|Dobrovský]], Josef Jungmann and [[Vaclav Hanka|Hanka]], whom Šafárik thus got to know in person.
 
 
 
=== Slovakia (1817 - 1819) ===
 
Between summer 1817 and June 1819, he worked as tutor in [[Bratislava]] in the well-known family of Gašpar Kubínyi. In Bratislava he also became a good friend of the Czech [[Frantisek Palacky|František Palacký]], with whom they had already exchanged letters before and who was also a tutor in Bratislava at that time. The town of Bratislava was a social and intellectual center of the Kingdom of Hungary at that time. In the spring of 1819, Šafárik became a friend of the important Slovak writer and politician [[Ján Kollár]].
 
  
On April 1819, his friend Ján Blahoslav Benedikti  helped him to get a [[doctor's degree]], which he needed in order to become head master of a new [[gymnasium (school)|gymnasium]] in [[Novi Sad]]. It was Benedicti again, together with some well-known Serbs, who "manipulated" the selection procedure, so that Šafárik, as the youngest applicant, was chosen as the new school head. Before he left for Serbia, Šafárik spent some time in Kobeliarovo and with his grand father in Hanková. This was the last time Šafárik has seen his native country.
+
=== Scientific Works===
 +
* "Promluvení k Slovanům" (“An address to the Slavs”) published in ''Prvotiny pěkných umění.'' Inspired by Herder and European national literatures, he appeals to Slovaks, Moravians, and Czechs to collect folk songs.
 +
* ''Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie'' ''(Origins of the Czech Poetry, Particularly Prosody).'' Co-authored by František Palacký. A criticism of contemporary Czech poetry. It made great demands on the Czech language and included masterpieces of Czech literature, thereby positively influencing its development. Published in 1818.
 +
*''Novi Graeci non uniti ritus gymnasii neoplate auspicia feliciter capta. Adnexa est oratio Pauli Josephi Schaffarik'' &ndash; 1819
 +
* ''Písně světské lidu slovenského v Uhřích 1-2.'' Sebrané a vydané od P. J. Šafárika, Jána Blahoslava a jiných. (''Secular Songs of the Slovak people in the Kingdom of Hungary.'' Collected and Published by P. J. Šafárik, Ján Blahoslav and others. &ndash; 1823&ndash; 1827
 +
* ''Národnie zpiewanky &ndash; Pisne swetské Slowáků v Uhrách'' ''(National Songbook – Secular Songs of Slovaks in the Kingdom of Hungary),'' co-authored by Kollár &ndash; 1834-1835
 +
* ''Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten'' ''(History of the Slavic Language and Literature by all Vernaculars)'' &ndash; 1826
 +
* ''Über die Abkunft der Slawen nach Lorenz Surowiecki'' ''(On the Origin of Slavs according to Lorenz Surowiecki)'' &ndash; 1828
 +
* ''Serbische Lesekörner oder historisch-kritische Beleuchtung der serbischen Mundart'' ''(Serbian Anthology or Historical and Critical Elucidation of the Serbian Vernacular)'' &ndash; 1833 
 +
* ''Slovanské starožitnosti'' ''(Slavonic Antiquities),'' his most important work &ndash; 1837 and 1865
 +
* ''Monumenta Illyrica'' ''(Monuments of Old Southern Slavic Literature)'' &ndash; 1839
 +
* ''Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache''... (''The oldest Monuments of Czech Language''…) together with Palacký &ndash; 1840
 +
* ''Slovanský národopis'' ''(Slavic Ethnology),'' second most important work. A complete account of Slavonic ethnology; contains basic facts on individual Slavic nations, their settlements, languages, ethnic borders, and a map that formally treats the Slavs as one nation divided into Slavic national units, 2 editions &ndash; 1842
 +
* “Počátkové staročeské mluvnice” (“Origins of Old Czech Grammar”), published in ''Výbor'' &ndash; 1845
 +
* ''Juridisch-politische Terminologie der slawischen Sprachen Oesterreich'' ''(Legal and Political Terminology of the Slavic languages in Austria),'' a dictionary written together with Karel Jaromír Erben. Šafárik and Erben were members of the committee for Slavic legal terminology in Austria by order of Alexander von Bach &ndash; 1850
 +
* ''Památky dřevního pisemnictví Jihoslovanů'' ''(Monuments of Old Literature of the Southern Slavs)'' &ndash; contains Old Slavonic sacred texts &ndash; 1851
 +
* ''Památky hlaholského pisemnictví'' ''(Monuments of the Glagolitic Literature)'' &ndash; 1853
 +
* ''Glagolitische Fragmente'' ''(Glagolitic Fragments),'' together with Höfler &ndash; 1857
 +
* ''Über den Ursprung und die Heimat des Glagolitismus'' ''(On the Origin and the Homeland of the Glagolitic Script)'' &ndash; 1858
 +
* ''Geschichte der südslawischen Litteratur'' 1-3 ''(History of Southern Slavic Literature),'' edited by Jireček &ndash; 1864&ndash;1865
  
=== Serbia (1819 - 1833) ===
+
=== Collected works===
From 1819 to 1833 he was head master and professor at the [[Serbians|Serbian]] [[Orthodox]] [[gymnasium (school)|gymnasium]]  at Novi Sad in the south of the [[Kingdom of Hungary]]. All other professors of the gymnasium were Serbs. He himself taught mathematics, physics, logic, [[rhetoric]], poetry, [[stylistics]] and [[Classic literature]] in Latin, German, and when Magyarisation (Hungarisation) by the authorities intensified also in Hungarian. From 1821 onwards, he also worked as a tutor of the son of the nephew of the Serbian [[patriarch]]. In 1824 he had to renounce to the post of head master because the Austrian government prohibited the Serbian Orthodox Church from employing Protestants from the Kingdom of Hungary. This caused Šafárik, who had to finance his newly arisen family (see Family), to lose a substantial source of income. He therefore tried to find a professor job in Slovakia, but for various reasons he did not succeed. In Novi Sad he studied [[Serbian literature]] and antiquities, acquired many rare - especially [[Old Church Slavonic]] - books and manuscripts, which he used in Prague later. He also published a collection of [[Slovakia|Slovak]] folk songs and sayings in collaboration with [[Ján Kollár]] and others (see Works). In [[1826]] his ''Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten'' was published. This book was the first attempt to give anything like a systematic account of the [[Slavonic languages]] as a whole.
+
* ''Sebrané spisy P. J. Šafaříka'' 1-3 &ndash; 1862&ndash;1863 and 1865
  
=== Bohemia (1833 - 1861)===
+
=== Collected papers===
In 1832 he finally decided to leave Novi Sad and tried to find a teacher or librarian job in [[Russia]], but again without success. In 1833, with the help of Ján Kollár and on invitation of influential friends in Prague who promised to finance him, he went to Prague, where he spent the remainder of his life. During his entire stay in Prague, especially in the 1840s, his very existence depended on the 380 [[gulden]]s he received annually from his Czech friends under the condition that - as František Palacký explicitly said - "from now on, anything you write, you will write it in the Czech language only".  Šafárik was an editor of the journal "Světozor" (1834-1835). In [[1837]] poverty compelled him to accept the uncongenial office of [[Censorship|censor]] of Czech publications, which he abandoned in 1847. Between 1838 and 1842 he was first editor, later conductor, of the journal ''Časopis Českého musea'', since 1841 he was a custodian of the [[Prague University]] Library. In Prague, he published most of his works, especially his greatest work ''Slovanské starožitnosti'' (see Works) in 1837.  He also edited the first volume of the ''[[Vybor]]'' (selections from old Czech writers), which appeared under the auspices of the [[Prague literary society]] in 1845. To this he prefixed a grammar of the Old [[Czech language]] - the ''Počátkové staročeské mluvnice''.
+
* ''Spisy Pavla Josefa Šafaříka I'' &ndash; 1938
  
In the papers collection "Hlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky" [Voices on the necessity of a united literal language for the Czechs, Moravians and Slovaks] published by Ján Kollár in 1846, Šafárik moderately criticized [[Ludovit Stur|Ľudovít Štúr]]'s introduction of a new [[History of the Slovak language|Slovak standard language]] (1843) that replaced the previously used Lutheran standard which was closer to the Czech language (the Slovak Catholics used a different standard).  Although Šafárik - as opposed to most of his Czech colleagues - always considered the [[Slovaks]] a separate nation from the Czechs (e. g. explicitly in his "Geschichte der slawischen Sprache . . . " and in "Slovanský národopis"), he advocated the use of only a "Slovak style of the Czech language" as the literary language in Slovakia. 
+
==Notes==
 +
<References/>
  
During the [[Revolution of 1848]] he was mainly collecting material for books on the oldest Slavic history (see Works).  In [[1848]] he was made head of the University Library of Prague and an extraordinary professor of Slavonic philology in the [[University of Prague]], but resigned to the latter in 1849 and remained head of the university library only. The reason for this resignation was that during the Revolution of 1848-49 he participated at the [[Slavic Congress]] in Prague (June 1848) and thus became suspicious for [[Austria]]n authorities. During the [[Political absolutism|absolutistic]] period following the defeat of the revolution, he lived a secluded life and studied especially older [[Czech literature]] and [[Old Church Slavonic]] texts and culture.
+
==External Links==
 
+
All links retrieved November 22, 2022.
In 1856/57, as a result of persecution anxieties, overwork, and ill health, he became physically and mentally insane and burned most of his correspondence with important personalities (e. g. with Ján Kollár). In May 1860, his [[clinical depression|depression]]s made him to jump into the [[Vltava]] river, but he was saved. This event produced considerable sensation among the general public. In early October 1860 he asked for retirement from his post as University Library head. The Austrian [[emperor]] himself enabled him this in a letter written by his majesty himself and granted him a pension, which corresponded to Šafarik's previous full pay. Šafárik died in 1861 in Prague.
 
 
 
== Works==
 
His most important works are:
 
  
a) Poetry:
+
* [http://www.britannica.com/eb/article-2429/Francis-Joseph "Francis Joseph Neo-absolutism, 1841–59"] ''Encyclopedia Britannica Online''.
* ''Ode festiva...'' ([[Levoca|Levoča]], 1814), an [[ode]] to the [[baron]] and [[colonel]] Ondreja Máriassy, the [[patron]] of the Kežmarok lyceum, on the occasion of his return from the war against [[Napoleon]]
+
* [http://www.factmonster.com/ce6/ent/A0845562.html "Slovak Literature"] ''Fact Monster Website''.
* ''Tatranská múza s lyrou slovanskou'' (Levoča, 1814) [literally: 'The Muse of  [[Tatras]] with a [[Slavic languages|Slavonic]] [[Lyre]]] - poems inspired by Classical, contemporaneous European literature ([[Friedrich Schiller]]) and by Slovak traditions and legends ([[Juraj Janosik|Juraj Jánošík]])
+
* [http://www.libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=5&name=%A9AFA%D8%CDK+PAVEL+JOSEF "Who Was Who in Our History before 1918: Safarik, Pavel Josef"] ''Libri, Publishing House for Original Czech Encyclopedic Literature''.
  
b) Scientific Works:
 
*''Promluvení k Slovanům'' [literally: An address to the Slavs] in: Prvotiny pěkných umění (1817, ?) - inspired by Herder and other national literatures, he calls the Slovaks, Moravians and Czechs to collect folk songs
 
*''Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie'' (1818, [[Bratislava]]), together with [[Frantisek Palacky|František Palacký]] [literally:Basics of Czech poetry, in particular of the prosody] - deals with technical issues of poetry writing
 
*''Novi Graeci non uniti ritus gymnasii neoplate auspicia feliciter capta. Adnexa est oratio Pauli Josephi Schaffarik'' (1819, Novi Sad)
 
*'' Písně světské lidu slovenského v Uhřích. Sebrané a vydané od P. J. Šafárika, Jána Blahoslava a jiných. 1-2'' ([[Pest (city)|Pest]] 1823-1827) /''Národnie zpiewanky- Pisne swetské Slowáků v Uhrách'' (1834-1835, Buda), together with [[Jan Kollár]] [literally: Profane songs of the Slovak people in the Kingdom of Hungary. Collected and issued by P. J. Šafárik, Ján Blahoslav and others. 1-2 / Folk songs  - Profane songs of the Slovaks in the Kingdom of Hungary] -
 
*''Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten'' (1826, Pest), [literally:History of the Slavic language and literature by all vernaculars] - a huge encyclopedia-style book, the first attempt to give anything like a systematic account of the Slavonic languages as a whole.
 
*''Über die Abkunft der Slawen nach Lorenz Surowiecki'' (1828, Buda) [literally: On the origin of the Slavs according to Lorenz Surowiecki] - aimed to be a reaction the Surowiecki's text, the text developed into a book on the homeland of the Slavs
 
*''Serbische Lesekörner oder historisch-kritische Beleuchtung der serbischen Mundart'' (1833, Pest) [literally: Serbian anthology or historical and critical elucidation of the Serbian vernacular] - explanation of the character and development of the Serbian language
 
*''Slovanské starožitnosti''(1837 + 1865, Prague) [Slavonic Antiquities], his main work, the first bigger book on the culture and history of the [[Slavic peoples|Slavs]], a second edition (1863) was edited by [[Josef Jirecek|Josef Jireček]] (see Family), a continuation was published only after Šafáriks death in Prague in 1865; a Russian, German and Polish translation followed immediately; the main book describes the origin, settlements, localisation and historic events of the Slavs on the basis of an extensive collection of material; inspired by Herder's opinions, he refused to consider the Slavs as Slaves and barbarian as was frequent at that time especially in German literature; the book substantially influenced the view of the Slavs
 
*''Monumenta Illyrica'' (1839, Prague) - monuments of old Southern Slavic literature
 
*''Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache...'' (1840, Prague) [literally: The oldest monuments of Czech language . . . ], together with [[František Palacký]]
 
*''Slovanský národopis'' (1842- 2 editions, Prague) [literally: Slavic ethnology], his second most important work, he sought to give a complete account of Slavonic [[ethnology]]; contains  basic data on individual Slavic nations, settlements, languages, ethnic borders, and a map, on which the Slavs are formally considered one nation divided into Slavic ''national units''
 
*''Počátkové staročeské mluvnice'' in: Výbor (1845) [literally: Basics of Old Czech grammar]
 
*''Juridisch - politische Terminologie der slawischen Sprachen Oesterreich'' (Vienna, 1850) [Legal and political terminology of the Slavic languages in Austria], a dictionary written together with [[Karel Jaromir Erben|Karel Jaromŕr Erben]], Šafárik and Erben became - by order of [[Alexander Bach]] members of a committee for Slavic legal terminology in Austria
 
*''Památky dřevního pisemnictví Jihoslovanů'' (1851, Prague) [literally: Monuments of old literature of the Southern Slavs]  - contains important Old Church Slavonic texts
 
*''Památky hlaholského pisemnictví'' (1853, Prague) [literally: Monuments of the Glagolitic literature]
 
*''Glagolitische Fragmente'' (1857, Prague), together with [[Höfler]] [literally: Glagolitic fragments]
 
*''Über den Ursprung und die Heimat des Glagolitismus'' (1858, Prague) [literally: On the origin and the homeland of the Glagolitic script] - here he accepted the view that the [[Glagolitic alphabet]] is older than the Cyrillic one
 
*''Geschichte der südslawischen Litteratur1-3'' (1864-65, Prague) [literally: History of Southern Slavic literature], edited by Jireček
 
  
c) Collected works:
 
*''Sebrané spisy P. J.  Šafaříka 1-3'' (Prague 1862-1863 + 1865)
 
  
d) Collected papers:
 
*''Spisy Pavla Josefa Šafaříka 1'' (Bratislava, 1938)
 
  
[[Category:History and biography]]
 
 
[[Category:Biography]]
 
[[Category:Biography]]
  
  
 
{{credit|90634013}}
 
{{credit|90634013}}

Latest revision as of 01:44, 23 November 2022

Pavel Jozef Šafárik

Pavel Josef Šafařík, also known by the Slovak spelling of his name "Pavol Jozef Šafárik" (born May 13, 1795 in Kobeliarovo, Slovakia, then part of the Kingdom of Hungary – died June 26, 1861 in Prague, Czech Republic, then part of the Austro-Hungarian Empire) was one of the major figures of the Czech and Slovak national revival movements and Slavic philologist of European acclaim.

Studies and work took him to several European countries, where he absorbed local culture while realizing the extent of Slavic oppression. While most of his fellow revivalists favored Russia as the head of Slavs, he defended the rights of individual Slavic nations in the formation of their national destiny and heritage. Coming from a poor, educated Protestant family, his father provided him with an early start in the world of learning. In the beginning of his career he wrote mostly poetry, which was soon replaced by science, literary history, history, and ethnography. Šafařík is known as the founder of Slavic ethnography.

In his scientific work he defended Slavs, who were downtrodden and considered inferior by their Austrian rulers. Since most of his greatest and most influential works were conceived in Prague, they were composed in the Czech language in order to resurrect the glory of the Czechs. For this reason, he is claimed as one of the greatest patriots by both Czechs and Slovaks. However, his ideas of the Slovak language as a vernacular of the Czech language used by Slovak Lutherans were quickly surpassed by demands for a new standard of the Slovak language. Šafařík also wrote in German.

A hard-working man with a large family, he experienced political repression and persecution, accentuated by poverty and dependence on the generosity of friends. Eventually he yielded to the external pressures and attempted to take his own life. He was rescued but died a year later. He is remembered as a man who loved truth, and who went to great pains to discover, prove and defend it.

It is said that what his fellow countryman Ján Kollár accomplished through his poetry, Šafárik did through his scientific work; both aimed at the promotion of the ideology of Pan-Slavism, which was the backbone of the patriotic movement of that time. Unlike Kollár and many Czech Slavists, Šafárik's concept of Pan-Slavism did not hinge on the adulatory worship of Russia; during the Polish uprising in 1830, Šafařík was the only leader of the national revivalist movement to take the side of the Poles.

Quotations

“I never detested work, but I could not always follow the voice of my heart; mostly I had to act on duty and deprivation, and many a time did I shiver, even sink, under the weight of life." [1]

“The nation which, aware of the importance of a natural language to its higher spiritual life, condemns it and gives it up, commits suicide and violates God’s eternal laws.” [2]

Europe in the Eighteenth century

The Czech National Revival Movement (1800s to 1820s) was a reaction to the new ideological stream, Enlightenment, spreading from France and its encyclopedias authors such as Denis Diderot, D’Alambert, Voltaire, and Rousseau. Enlightenment is derived from two schools of thought – Rene DescartesRationalism, which introduced natural sciences, and John Locke’s Empiricism, which heralded Sensualism. It set in motion the disintegration of the feudal system and social reforms, which were to be achieved through reason and science that would surpass the religious dogma and political absolutism.

Enlightenment affected even European monarchs: Empress Maria Theresa introduced compulsory education, extended it to children from poor families, and separated it from the Church. Her son and successor Joseph II abolished serfdom in the Czech Lands and enacted freedom of religion. He also eliminated the censorship of the press. However, his brother and successor Leopold II was forced to revoke most of the previously instituted patents except the one that brought an end to serfdom and the existence of one religion. Leopold’s son Francis Joseph I took a radical, anti-revolutionary, course and introduced severe censorship and monitoring of foreigners’ activities.

The Czech National Revival Movement was marked by strong patriotism and, as a reaction to the enforcement of the German language as the official language of the centralized Austro-Hungarian Monarchy, anti-German sentiment. The focus was on rational thought and science, hence the flourishing of scientific literature. The Czech nation and equalization of its culture within the monarchy was the crucial goal in culture and politics. Initially these ideas were spread by patriotic priests and teachers.

The first, “defensive,” stage (1770s to 1800s), highlighted science, the Czech language, national history, and culture. This period also saw the development of editing and opening of scientific and educational institutions.

The second, “offensive,” stage, was influenced by Napoleonic Wars and nationalist movements in Europe. It was marked by the evolution of poetic and scientific language, expansion of vocabulary, study of history, rehabilitation of the Hussite heritage and other famous moments in the history of the Czechs, but also the creation of new values. Pre-Romantic enthusiasm and faith in the future of the nation was widespread, along with the resurrection of epic and international cooperation. Fundamentals of the Pan-Slavic program, which addressed the issues of all Slavs as a whole headed by the Russian Empire, were formed. This was when the leading figures of the movement — Pavel Josef Šafařík along with Josef Jungmann, Kollár, and František Palacký, were most active.

The third stage (1830s to 1850s) was distinctive by the culmination of nationalist activities, with their focus on the linguistic needs of the nation. The concept of Pan-Slavism underwent its first major crisis when the younger generation of Czech patriots realized the gap between the needs of Slavic nations and the despotism of Russian czarism. This disenchantment, intensified by the efforts of the German nationalist movement to unite Germany, which would include the heavy German population in the Czech Lands, grew into a new political definition of Slavism in 1840s — Austro-slavism — which replaced Kollár’s abstract concept of mutual cooperation among Slavs with the program of cooperation among oppressed Slavic nations within the Austro-Hungarian monarchy and transformation of the monarchy into a constitutional federal state, where Slavic needs would be addressed.

The Neo-Absolutism of the 1850s, under the reign of Emperor Francis Joseph I, stamped out all political rights and, consequently, brought the Czech political life to a halt. Political activism was thus assumed by national culture. When the Neo-Absolutist experiment ended, the Czechs rejected the Austro-Hungarian dualism; instead, they insisted on the formation of the Czech state.

Family Life and Education

Pavel Josef Šafařík's father was a teacher and Protestant clergyman in the east Slovakian municipality of Kobeliarovo. His mother, Katarína Káresová, came from a lower gentry family and juggled several jobs in order to help sustain the family. After her death in 1813, Šafárik's father married the widowed Rozália Drábová against the wishes of Pavel and his siblings.

His father, being well aware of his son's extraordinary talents, decided to bring him up as his successor. Pavel was sent to a Protestant educational institution in Kežmarok (1810 to 1814) following graduation from the high school in Rožňava and Dobšiná, and afterwards to university in Jena, Germany from 1815 to 1817. Šafárik, not being fond of theology, opted for the career as teacher, which brought him to Bratislava, the contemporary capital of Slovakia, where he worked as a tutor. Here he also met [František Palacký]]. In September of 1819 he assumed the position of high school director in Novi Sad, Serbia. In his 14 years of working in this city, Šafárik occupied himself with scientific research, so that when he moved to Prague in 1833, he was already a recognized expert.

In 1822, while in Serbia, Šafárik married the 19 year old Júlia Ambróziová, a highly intelligent member of Slovak lower gentry who spoke Slovak, Czech, Serbian, and Russian and encouraged her husband in his scientific efforts. They had 11 children, of which seven survived. The eldest son Vojtech, an accomplished chemist, wrote a biography of his father’s life Co vyprávěl P. J. Šafařík (What Šafařík Talked About). Daughter Božena married Josef Jireček, a Czech literary historian and politician and previously a tutor in Šafárik's family. Vojtech together with Božena’s son and husband penned a study entitled Šafařík mezi Jihoslovany (Šafárik among Yugoslavs).

Slovakia (1795 - 1815)

Šafárik spent his childhood in the Kobeliarovo region, known for its beautiful scenery and rich folk traditions. As his son Vojtech wrote in his book What Šafárik Talked About: "When, at the age of 7, his father showed him only one letter of the alphabet, he taught himself to read, and from that time on was always sitting on the stove and reading. By the age of eight, he had read the whole Bible twice, and among his favorite activities was preaching to his brothers and sister as well as to local people."

Between 1805 and 1808, Šafárik studied at junior high school, described by some sources as Protestant, and then at the Latin high school for older children in Rožnava, where he learned Latin, German, and Hungarian languages. For lack of finances, he had to continue his studies in Dobšiná for two years, because his sister lived there and gave him shelter. In the Slovakia of that time, no one could practice science successfully in the Kingdom of Hungary without having a good command of Latin, German, Hungarian, and Slovak. Since the school in Rožňava specialized in Hungarian language and the school in Dobšiná in German, and Šafárik was an excellent student, plus both schools were reputable, all prerequisites for a successful career were met by the time he was 15.

Between 1810 and 1814, he studied at the high school in Kežmarok, where he met Polish, Serbian and Ukrainian students and made an important friend of Ján Blahoslav Benedikti, with whom he read texts of Slovak and Czech national revivalists, especially those by Josef Jungmann. He also read Classical literature and texts on German aesthetics and became interested in Serbian culture. He graduated from philosophy, politics and law, and theology. What he learned here was a foundation for his future life, as he noted, and since it was a largely German school, it opened doors for a partial scholarship in university in Germany.

As a student, Safarik supported himself as a tutor. He also started publishing &ndash his first major work was a volume of poems The Muse of Tatras with a Slavonic Lyre published in 1814. The poems were written in the old-fashioned vernacular based on the Moravian Protestant translation of the Bible, the language the Slovak Lutherans used for published works. It was interspersed with Slovak and Polish words.

Germany (1815 - 1817)

In 1815 Šafárik took up studies at the University of Jena and converted from poetry to science. This university was selected based upon the wish of his father, who sponsored his son's studies there.

Here Šafárik attended lectures in history, philology, philosophy, and natural sciences. He read German poet, critic, theologian, and philosopher Johann Gottfried von Herder and philosopher Johann Gottlieb Fichte, as well as contemporary and classical literature. He translated into Czech Aristophanes' The Clouds and Schiller's Maria Stuart. In 1816 he joined Jena's Latin Society (Societas latina Jenensis). Seventeen of his poems appeared in Prvotiny pěkných umění in Vienna, which brought him fame both in Slovakia and Bohemia. He liked Jena; here he learned to apply scientific methods and found a lot of friends, such as Slovak writer Ján Chalúpka. Although Šafárik was an excellent student, he had to leave the university in May 1817 for unknown reasons, most likely the lack of finances.

On his way back to Slovakia, he stopped in Prague to search for a tutor position and ended up spending one month there. He joined the literary circle of the famous Czech national revivalists Josef Dobrovský, Josef Jungmann, and Václav Hanka.

Teaching and Writing Careers

Return to Slovakia (1817 - 1819)

Between the summer of 1817 and June of 1819, Šafárik worked as a tutor in Bratislava in the family of the well-known Gašpar Kubínyi. He befriended the founder of modern Czech historiography František Palacký, with whom he had already exchanged letters earlier. Palacký was also tutoring in Bratislava, the social and intellectual center of the Kingdom of Hungary. In the spring of 1819, Šafárik's circle of friends grew to include major Slovak writer and politician Ján Kollár.

In 1819, Benedikti helped him earn a Doctorate degree, necessary for the position of the headmaster of a newly established high school in Serbia's center of culture Novi Sad. Benedikti, together with some major Serbian figures, even manipulated the selection procedure to make sure that Šafárik, being the youngest and thus the least qualified applicant, landed the job.

Before he departed for Serbia, Šafárik spent some time in his hometown; the last time he was to see his native country.

Serbia (1819 - 1833)

In Serbia Šafárik held the position of headmaster and professor at the Serbian Orthodox high school in Novi Sad, then the southern part of the Kingdom of Hungary. Being the only non-Serbian professor, he taught mathematics, physics, logic, rhetoric, poetry, stylistics and classical literature in Latin, German, and even in Hungarian when Hungarization ("Magyarisation") intensified. From 1821 on, he also tutored in a family related to the Serbian patriarch – head of the Serbian Orthodox Church.

Being a man of great intellectual acumen, he also found time to study Serbian literature and archeology. He acquired numerous rare, especially Old Slavic sacred books and manuscripts, which came handy later in Prague. He poured his love of his native country into a collection of Slovak folk songs and sayings, to which Kollár and others contributed. In 1826 followed Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten – the first attempt at a systematic account of Slavic languages.

In 1824, the Austrian government prohibited employment of Protestants from the Kingdom of Hungary by the Serbian Orthodox Church, causing him to lose his job as headmaster, his chief source of income, at a time when his family had grown substantially. He looked for a professorial position in Slovakia but without luck.

Bohemia (1833 - 1861)

While in Novi Sad, Šafárik maintained contact with Czech and Slovak revivalists, especially with Kollár, but isolation in a foreign country was hard to bear. Only in 1833 was he able to move to Prague, after an unsuccessful search for a teaching or librarian tenure in Russia. It was Palacký, assisted by his influential friends in Prague, who made this possible through a promise to finance his sojourn in Prague, which was to become Šafárik’s adoptive homeland until his death. He literally depended, especially in the 1840s, on 480 florins annually, a stipend from his Czech friends under the condition that, as Palacký explicitly said, "From now on, anything you write, you will write in the Czech language only." Ironically, Šafárik became one of the leaders of the national revival movement in a country that was not his homeland.

Šafárik supported his meager income as an editor of the Světozor journal until poverty compelled him to accept the job of a censor of Czech publications in 1837, which he abandoned ten years later. For four years he was first editor, then director, of the journal Časopis Českého musea. In 1841 he became a custodian of the Prague University Library. He also edited the first volume of Vybor (selected works by early Czech writers), which came out under the auspices of the Prague Literary Society.

During the Revolution of 1848, he was mainly collecting material for books on old Slavic history. In the same year he assumed the post of head of the University Library of Prague and professor of Slavic Philology at the University of Prague, but resigned from the latter a year later. The reason for this resignation was that during the revolution he had participated in the Slavic Congress in Prague and fell under suspicion of Austrian authorities. He was one of the protagonists of the Congress. Other sources attribute this to the fact that he wanted to make possible the return of writer František Ladislav Čelakovský to Prague. During the political absolutism following the defeat of the revolution, he lived a secluded life and studied mostly older Czech literature and old Slavic sacred texts and culture.

Between 1856 and 1857, as a result of persecution anxieties, overwork, and ill health, Šafárik burned most of his correspondence with important Czech and Slovak figures, including Kollár. His poor health took a visible turn for the worse compounded by the stressful, suffocating atmosphere of Alexander von Bach’s political Neo-Absolutism and fears of police persecution. Exhaustion coupled with mental disease drove him to a suicide attempt at the age of 65 by jumping off the bridge into the river Vltava in Prague. He was rescued, but after this suicide attempt, he requested retirement from his post as University Library in 1860. Emperor Francis Joseph I put himself in, sending Šafárik a letter and granting him a pension that corresponded to his previous full pay. He died one year later, in Prague.

Voice of Slovakia

Slovanské starožitnosti

In Prague, Šafárik pioneered numerous fields of Slavic studies and published most of his works, especially his greatest, Slovanské starožitnosti (1837), devoted to the history of old Slavs. It describes the history of the Slavs from their origin to the end of the first millennium, backed by an extensive collection of material. It effectively proved their ancient origin and thus the irrefutable share in the formation of European culture and history. He lashed out against the view of Slavs as slaves and barbarians, the prevalent opinion voiced in German literature. On the contrary, Slavs were put on par with the Greeks, Romans, and Germans.

This was an important statement not only for Czechs but also for other small Slavic nations, struggling with the lack of national sovereignty and underestimation. It served as a point of reference for the Slavs during the Revolution of 1848. As the first major treatise on the culture and history of Slavs, it was translated into many languages and earned him European acclaim and scientific awards. This work soon became the textbook at Slavic departments of universities. The second edition, published in 1863 was edited by Jireček, but its expanded version was published only after Šafárik's death.

On Slovak language and Slovakia

In Hlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky (Voices on the Necessity of a Unified Language Proper for the Czechs, Moravians and Slovaks) published by Kollár in 1846, Šafárik expressed criticisms of Ľudovít Štúr's introduction of the new standard of the Slovak language in 1843. Štúr namely replaced the previously employed Lutheran vernacular, which was closer to the Czech language. Slovak Catholics used a different vernacular.

Contrary to most of his Czech friends, Šafárik considered the Slovaks a separate nation from the Czechs, and he said so in his Geschichte der slawischen Sprache (Slavic Ethnology)… and in Slovanský národopis. However, he did not advocate a separate Slovak language, only the Slovak vernacular of it, as the language of Slovak literature.

Open political activities

Šafařík shunned open political activities, with an exception of 1848. He was working in Vienna on the commission for the reformation of education and cultivated contact with some government representatives, acting as a self-designated emissary of Czech liberal politics in Vienna. He submitted and publicly defended the requirement for education in the Czech language.

Works

Poetry

  • Ode festiva… , an ode to the baron and colonel Ondrej Máriassy, the patron of the Kežmarok high school on the occasion of his return from the war against Napoleon – 1814
  • Tatranská múza s lyrou slovanskou (The Muse of Tatra Mountains with the Lyre of Slavic Languages), inspired by Classical and contemporaneous European literature (Friedrich Schiller) and Slovak traditions and legends (Juraj Jánošík) – 1814

Scientific Works

  • "Promluvení k Slovanům" (“An address to the Slavs”) published in Prvotiny pěkných umění. Inspired by Herder and European national literatures, he appeals to Slovaks, Moravians, and Czechs to collect folk songs.
  • Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie (Origins of the Czech Poetry, Particularly Prosody). Co-authored by František Palacký. A criticism of contemporary Czech poetry. It made great demands on the Czech language and included masterpieces of Czech literature, thereby positively influencing its development. Published in 1818.
  • Novi Graeci non uniti ritus gymnasii neoplate auspicia feliciter capta. Adnexa est oratio Pauli Josephi Schaffarik – 1819
  • Písně světské lidu slovenského v Uhřích 1-2. Sebrané a vydané od P. J. Šafárika, Jána Blahoslava a jiných. (Secular Songs of the Slovak people in the Kingdom of Hungary. Collected and Published by P. J. Šafárik, Ján Blahoslav and others. – 1823– 1827
  • Národnie zpiewanky – Pisne swetské Slowáků v Uhrách (National Songbook – Secular Songs of Slovaks in the Kingdom of Hungary), co-authored by Kollár – 1834-1835
  • Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten (History of the Slavic Language and Literature by all Vernaculars) – 1826
  • Über die Abkunft der Slawen nach Lorenz Surowiecki (On the Origin of Slavs according to Lorenz Surowiecki) – 1828
  • Serbische Lesekörner oder historisch-kritische Beleuchtung der serbischen Mundart (Serbian Anthology or Historical and Critical Elucidation of the Serbian Vernacular) – 1833
  • Slovanské starožitnosti (Slavonic Antiquities), his most important work – 1837 and 1865
  • Monumenta Illyrica (Monuments of Old Southern Slavic Literature) – 1839
  • Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache... (The oldest Monuments of Czech Language…) together with Palacký – 1840
  • Slovanský národopis (Slavic Ethnology), second most important work. A complete account of Slavonic ethnology; contains basic facts on individual Slavic nations, their settlements, languages, ethnic borders, and a map that formally treats the Slavs as one nation divided into Slavic national units, 2 editions – 1842
  • “Počátkové staročeské mluvnice” (“Origins of Old Czech Grammar”), published in Výbor – 1845
  • Juridisch-politische Terminologie der slawischen Sprachen Oesterreich (Legal and Political Terminology of the Slavic languages in Austria), a dictionary written together with Karel Jaromír Erben. Šafárik and Erben were members of the committee for Slavic legal terminology in Austria by order of Alexander von Bach – 1850
  • Památky dřevního pisemnictví Jihoslovanů (Monuments of Old Literature of the Southern Slavs) – contains Old Slavonic sacred texts – 1851
  • Památky hlaholského pisemnictví (Monuments of the Glagolitic Literature) – 1853
  • Glagolitische Fragmente (Glagolitic Fragments), together with Höfler – 1857
  • Über den Ursprung und die Heimat des Glagolitismus (On the Origin and the Homeland of the Glagolitic Script) – 1858
  • Geschichte der südslawischen Litteratur 1-3 (History of Southern Slavic Literature), edited by Jireček – 1864–1865

Collected works

  • Sebrané spisy P. J. Šafaříka 1-3 – 1862–1863 and 1865

Collected papers

  • Spisy Pavla Josefa Šafaříka I – 1938

Notes

  1. November 11, 2005, "Šafařík Pavel Josef" Curriculum Vitaes, [1]
  2. Quotations[2]

External Links

All links retrieved November 22, 2022.


Credits

New World Encyclopedia writers and editors rewrote and completed the Wikipedia article in accordance with New World Encyclopedia standards. This article abides by terms of the Creative Commons CC-by-sa 3.0 License (CC-by-sa), which may be used and disseminated with proper attribution. Credit is due under the terms of this license that can reference both the New World Encyclopedia contributors and the selfless volunteer contributors of the Wikimedia Foundation. To cite this article click here for a list of acceptable citing formats.The history of earlier contributions by wikipedians is accessible to researchers here:

The history of this article since it was imported to New World Encyclopedia:

Note: Some restrictions may apply to use of individual images which are separately licensed.