Difference between revisions of "Czechoslovakia" - New World Encyclopedia

From New World Encyclopedia
 
(67 intermediate revisions by 9 users not shown)
Line 1: Line 1:
{{Claimed}}{{Contracted}}
+
{{Copyedited}}{{Approved}}{{Submitted}}{{Images OK}}{{Paid}}
 
{{Infobox Former Country
 
{{Infobox Former Country
 
|native_name = Československo
 
|native_name = Československo
 
|conventional_long_name = Czechoslovakia
 
|conventional_long_name = Czechoslovakia
|common_name           = Czechoslovakia
+
|common_name     = Czechoslovakia
 
|continent = Europe
 
|continent = Europe
 
|government_type = Republic
 
|government_type = Republic
|year_start = 1918
+
|year_start = 1918
 
|event_start = Independence from Austria-Hungary
 
|event_start = Independence from Austria-Hungary
|date_start = 28 October
+
|date_start = 28 October
|year_end   = 1992
+
|year_end = 1992
|event_end   = Dissolution of Czechoslovakia
+
|event_end = [[Dissolution of Czechoslovakia]]
|date_end   = 31 December  
+
|date_end = 31 December  
|p1         = Austria-Hungary
+
|p1     = Austria-Hungary
|flag_p1     = Austria-Hungary flag 1869-1918.svg
+
|flag_p1   = Austria-Hungary flag 1869-1918.svg
|s1         = Czech Republic
+
|s1     = Czech Republic
|flag_s1     = Flag of the Czech Republic (bordered).svg
+
|flag_s1   = Flag of the Czech Republic (bordered).svg
|s2         = Slovakia
+
|s2     = Slovakia
|flag_s2     = Flag of Slovakia (bordered).svg
+
|flag_s2   = Flag of Slovakia (bordered).svg
|image_flag   = Flag of Czechoslovakia.svg
+
|image_flag = Flag of Czechoslovakia.svg
|flag         = Flag of Czechoslovakia
+
|flag     = Flag of Czechoslovakia
 
|flag_border = Flag of Czechoslovakia  
 
|flag_border = Flag of Czechoslovakia  
|image_coat   = 499px-CoA CSFRc svg.png
+
|image_coat = 499px-CoA CSFRc svg.png
|symbol       = Coat of arms of Czechoslovakia
+
|symbol   = Coat of arms of Czechoslovakia
|image_map   = LocationCzechoslovakia.png
+
|image_map = LocationCzechoslovakia.png
|capital         = Prague
+
|capital     = Prague
 
|latd=50|latm=05|latNS=N|longd=14|longm=28|longEW=E|  
 
|latd=50|latm=05|latNS=N|longd=14|longm=28|longEW=E|  
|national_motto   = [[Czech language|Czech]]: ''Pravda vítězí''<br/>("Truth prevails"; 1918-1989)<br/>[[Latin]]: ''Veritas Vincit''<br/>("Truth prevails"; 1989-1992)
+
|national_motto = [[Czech language|Czech]]: ''Pravda vítězí''<br/>("Truth prevails"; 1918-1989)<br/>[[Latin]]: ''Veritas Vincit''<br/>("Truth prevails"; 1989-1992)
|national_anthem = ''[[Kde domov můj]]'' and ''[[Nad Tatrou sa blýska]]''
+
|national_anthem = ''[[Kde domov můj]]'' and ''[[Nad Tatrou sa blýska]]''
 
|common_languages = [[Czech language|Czech]], [[Slovak language|Slovak]]
 
|common_languages = [[Czech language|Czech]], [[Slovak language|Slovak]]
|currency         = [[Czechoslovak crown]]  
+
|currency     = [[Czechoslovak crown]]  
|leader1     = Tomáš Masaryk
+
|leader1   = Tomáš Masaryk
|leader2     = Václav Havel
+
|leader2   = Václav Havel
 
|year_leader1 = 1918-1935
 
|year_leader1 = 1918-1935
 
|year_leader2 = 1989-1992
 
|year_leader2 = 1989-1992
|leader       =  
+
|leader   =  
 
|title_leader = [[List of Presidents of Czechoslovakia|President]]
 
|title_leader = [[List of Presidents of Czechoslovakia|President]]
|deputy1     = Karel Kramář
+
|deputy1   = Karel Kramář
|deputy2     = Jan Stráský
+
|deputy2   = Jan Stráský
 
|year_deputy1 = 1918-1919
 
|year_deputy1 = 1918-1919
 
|year_deputy2 = 1992
 
|year_deputy2 = 1992
Line 43: Line 43:
 
|stat_year1 = 1993
 
|stat_year1 = 1993
 
|stat_area1 = 127900
 
|stat_area1 = 127900
|stat_pop1 = 15600000
+
|stat_pop1 = 15600000
 
}}
 
}}
 
+
'''Czechoslovakia''' ([[Czech language|Czech]] and [[Slovak language|Slovak]] languages: ''Československo'') was a country in [[Central Europe]] that existed from October 28, 1918, when it declared independence from the [[Austro-Hungarian Empire]], until 1992. On January 1, 1993, [[Dissolution of Czechoslovakia|Czechoslovakia split]] into the '''[[Czech Republic]]''' and '''[[Slovakia]]'''. During the 74 years of its existence, it saw several changes in the political and economic climate. It consisted of two predominant ethnic Slavic groups&mdash;Czechs and Slovaks&mdash;with Slovakia's population half the Czech Republic's. During [[World War II]], Slovakia declared independence as an ally of the [[fascism|Nazi]] [[Germany]], while the Czech lands were handed over to [[Adolf Hitler|Hitler]] by the [[Allies]] in an act of appeasement. Czechoslovakia fell under the [[Soviet Union|Soviet]] sphere of influence following liberation largely by the Soviet Union's Red Army. It rejected the [[Marshall Plan]], joined the [[Warsaw Pact]], nationalized private businesses and property, and introduced central economic planning. The [[Cold War]] period was interrupted by the economic and political reforms of the [[Prague Spring]] in 1968.
'''Czechoslovakia''' ([[Czech language|Czech]] and [[Slovak language|Slovak]]: ''Československo'', or (increasingly after 1990) in Slovak ''Česko-Slovensko'') was a country in [[Central Europe]] that existed from October 1918, when it declared its independence from the [[Austro-Hungarian Empire]], until 1992 (with a [[government-in-exile]] during the [[World War II]] period). On January 1, 1993, Czechoslovakia [[dissolution of Czechoslovakia|peacefully split]] into the '''[[Czech Republic]] '''and''' [[Slovakia]]'''.
+
{{toc}}
 +
In November 1989, Czechoslovakia joined the wave of anti-Communist uprisings throughout the [[Eastern bloc]] and embraced [[democracy]]. Addressing the Communist legacy, both in political and economic terms, was a painful process accompanied by escalated [[nationalism]] in Slovakia and its mounting sense of unfair economic treatment by the Czechs, which resulted in a peaceful split labeled the ''Velvet Divorce''.  
  
 
== Basic Facts==
 
== Basic Facts==
Line 52: Line 53:
 
'''Form of statehood''':
 
'''Form of statehood''':
 
* 1918&ndash;1938: [[democracy|democratic]] republic
 
* 1918&ndash;1938: [[democracy|democratic]] republic
* 1938&ndash;1939: after annexation of the Sudetenland region by [[Germany]] in 1938, Czechoslovakia turned into a state with loosened connections between its Czech, [[Slovakia|Slovak]] and Ruthenian parts. A large strip of southern Slovakia and Ruthenia was annexed by Hungary, and the Zaolzie region went under Poland's control
+
* 1938&ndash;1939: after annexation of the Sudetenland region by [[Germany]] in 1938, Czechoslovakia turned into a state with loosened connections between its Czech, [[Slovakia|Slovak]] and Ruthenian parts. A large strip of southern Slovakia and Ruthenia was annexed by [[Hungary]], while the Zaolzie region fell under [[Poland]]'s control
* 1939&ndash;1945: split into the Protectorate of [[Bohemia]] and Moravia and [[Slovakia]] (1939-1945). ''De jure'' Czechoslovakia continued to exist, with the exiled government, recognized by the Western Allies, based in [[London]]. Following the German invasion of [[Russia]], the [[Union of the Soviet Socialist Republics|USSR]] recognized the exiled government as well.
+
* 1939&ndash;1945: split into the Protectorate of [[Bohemia]] and [[Moravia]] and the independent [[Slovakia]], although Czechoslovakia per se was never officially dissolved; its exiled government, recognized by the Western Allies, was based in [[London]].  
* 1945&ndash;1948: democracy, governed by a coalition government, with [[Communism|Communist]] ministers setting the course
+
* 1945&ndash;1948: democracy, governed by a coalition government, with [[Communism|Communist]] ministers charting the course
 
* 1948&ndash;1989: Communist state with a centrally planned economy
 
* 1948&ndash;1989: Communist state with a centrally planned economy
** from 1960 on the Czechoslovak Socialist Republic
+
** 1960 on: the Czechoslovak Socialist Republic
** 1969&ndash;1990: a federal republic consisting of the ''Czech Socialist Republic'' and the ''Slovak Socialist Republic''
+
** 1969&ndash;1990: federal republic consisting of the ''Czech Socialist Republic'' and the ''Slovak Socialist Republic''
 
* 1990&ndash;1992: a federal democratic republic consisting of the ''Czech Republic'' and the ''Slovak Republic''
 
* 1990&ndash;1992: a federal democratic republic consisting of the ''Czech Republic'' and the ''Slovak Republic''
 
'''Neighbours''': West Germany and East Germany, [[Poland]], [[Soviet Union]], [[Ukraine]]), [[Hungary]], [[Romania]], and [[Austria]].
 
 
==Official Names==
 
* 1918&ndash;1920: '''Czecho-Slovak Republic''' or '''Czechoslovak Republic''' (abbreviated RČS); short form ''Czecho-Slovakia'' or ''Czechoslovakia''
 
* 1920&ndash;1938 and 1945&ndash;1960: '''Czechoslovak Republic''' (ČSR); short form ''Czechoslovakia''
 
* 1938&ndash;1939: '''Czecho-Slovak Republic'''; Czecho-Slovakia
 
* 1960&ndash;1990: '''Czechoslovak Socialist Republic''' (ČSSR); Czechoslovakia
 
* April 1990: Czechoslovak Federative Republic (Czech version) and Czecho-Slovak Federative Republic (Slovak version),
 
* afterwards: '''Czech and Slovak Federative Republic''' (ČSFR, with the short forms ''Československo'' in Czech and ''Česko-Slovensko'' in Slovak)
 
  
 
== History ==
 
== History ==
 +
{{readout||left|250px|Czechoslovakia was a country in Central Europe that existed from October 28, 1918, when it declared independence from the [[Austro-Hungarian Empire]], until January 1, 1993, when it split into the [[Czech Republic]] and [[Slovakia]]}}
 +
===Inception of Czechoslovakia===
  
[[Image:Czech and Slovak peoples in Austro-Hungarian Empire.gif|450px|thumb|right|Czechoslovak lands inside [[Austro-Hungarian Empire]], 1911
+
Czechoslovakia came into existence in October 1918 as one of the successor states of [[Austria-Hungary]], whose Empire had been slowly losing ground to [[Nationalism|nationalist]] movements in the final years of [[World War I]]. It was comprised of the territories of the [[Czech Republic]], [[Slovakia]], and Carpathian Ruthenia and some of the most industrialized regions of the former Austria-Hungary. On October 28, 1918, Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, and Vavro Šrobár, the "Men of October 28th," formed a provisional government, and two days later, Slovakia endorsed the marriage of the two countries, with [[Tomas Garrigue Masaryk]], who had crafted the blueprint for the constitution, elected president.
{{legend|#99cccc|Czechs}} {{legend|#b5bd8c|Slovaks}} {{legend|#dee78c|Ruthenians/Ukrainians}} {{legend|#cc9966|Poles}} {{legend|#f7b5b5|Austrians/Germans}} {{legend|#99cc99|Hungarians}}
 
{{legend|#ffcc99|Romanians}}]]
 
 
 
===Foundation===
 
Czechoslovakia came into existence in October 1918 as one of the successor states of [[Austria-Hungary]] following the end of [[World War I]]. It comprised the present-day Czech Republic, Slovakia, and Carpathian Ruthenia and some of the most industrialized regions of the former Austria-Hungary. On October 16, 1918, Emperor Charles I attempted to rescue the disintegrating Habsburg Monarchy by proposing a federal monarchy, but two days later, US President Woodrow Wilson issued Eleven Points proclaiming an independent state of Czechs and Slovaks. The declaration was drawn up by Thomas Garrigue Masaryk addressed to WIlsona nd the US Government as a response to the foreign policy of Charles I &ndash; Czechs and Slovaks wanted more than “autonomy” within the Habsburg Monarchy and demanded complete independence of Czechs and Slovaks in the form of a republic. The Declaration foreshadowed the constitution of the future state, promising broad democratic rights and freedoms, separation of state from church, and expropriation of large tracts of land and abolishment of the class system.
 
 
 
On October 28, 1918, Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, and Vavro Šrobár formed the provisional government, while, the Slovak National Committee adopted a proclamation on the right for self-determination of Slovakia and the joint state with Czechs two days later, with Masaryk elected president .
 
 
 
Until the outbreak of [[World War II]], it was a democratic republic, albeit  with ethnic tensions stemming from the dissatisfaction  of Germans and Slovaks, the second and third largest ethnic groups, respectively, with the political and economic dominance of the Czechs. Moreover, most ethnic Germans and Hungarians never accepted the creation of the new state. These ethnic groups, including Ruthenians and Poles, felt disadvantaged within Czechoslovakia, because the country's political elite introduced a centralized state and was reluctant to safeguard political autonomy for the ethnic groups. This policy, combined with an increasing Nazi propaganda, particularly in the industrialized German speaking Sudetenland, fueled the growing unrest among the Non-Czech population.<ref name ="pp">[http://www.praguepost.com/articles/2005/07/06/playing-the-blame-game.php Playing the blame game], ''[[Prague Post]]'', July 6th, 2005</ref>) and also some Slovaks,
 
[[Image:Czechoslovakia01.png|thumb|left|200px|Czechoslovakia in 1928]]
 
  
 
==World War II==
 
==World War II==
===End of the State===
+
[[Image:Czechoslovakia01.png|thumb|275px|Czechoslovakia in 1928]]
 
 
Following the [[Nazi Germany|German]] annexation of [[Austria]] with the ''[[Anschluss]]'', Czechoslovakia's [[Sudetenland]] (the German-border regions of [[Bohemia]] and [[Moravia]]) would be [[Adolf Hitler]]'s next demand. The [[Munich Agreement]], signed on September 29, 1938, by the representatives of Germany&mdash;Adolf Hitler, Great Britain&mdash;Neville Chamberlain, Italy&mdash;Benito Mussolini, and France&mdash;Édouard Daladier, deprived Czechoslovakia of one-third of its territory, mainly the Sudetenland, which was crucial to Czechoslovakia as most of its elaborate and costly border defences were situated there. Ethnic Germans formed a majority of the region’s population. Many Sudeten Germans rejected affiliation with Czechoslovakia because their right to self-determination pledged by US president Wilson in his Fourteen Points of January 1918 had not been honored by the Czechoslovak government. [[Wehrmacht]] troops occupied the Sudetenland in October 1938. Within ten days, 1,200,000 Czechs and Slovaks living in the Sudetenland areas were forced to leave their homes. The greatly weakened Czechoslovak Republic was forced to grant major concessions to the non-Czechs.Czechoslovak President  Edvard Beneš resigned on October 5, 1938, and Emil Hácha, a highly respected independent and lawyer by training, was appointed president. Hitler thus defeated Czechoslovakia without armed action and without Czechoslovakia’s participation in the deal. In November, the [[First Vienna Award]] gave [[Hungary]] territory in southern Slovakia.
 
  
On March 14, 1939, Hácha set out for Berlin to meet with Adolf Hitler; the same day, Slovakia declared independence and became an ally of Nazi Germany, which served Hitler well and provided him with a pretext to declare that Czechoslovakia had collapsed from within and thus occupation of Bohemia and Moravia would forestall a chaos in Central Europe. The Czechoslovak President described the signing away Czechoslovakia to Nazi Germany as the Protectorate of Bohemia and Moravia, ruled directly by the German state, for which he had been referred to as traitor of the nation, as follows: “You can withstand Hitler’s yelling, because you are not necessarily a devil for yelling. But Göring, with his jovial face, was there as well. He took me by the hand and softly reproached me, asking whether it is really necessary for the beautiful Prauge to be leveled in a few hours… and I could tell that the devil, who is capable of carrying out his threat, was speaking to me.” The Czechoslovak President was also asked the following by Göring: “You do not want or cannot understand the Führer, who wishes that lives of thousands of Czech people are spared?”
+
===End of State===
 +
Satisfaction among individual ethnic groups within the new state varied, as Germans, Slovaks, and Slovakia's ethnic Hungarians grew resentful of the political and economic dominance of the Czechs' reluctance to extend political autonomy to all constituents. This policy, combined with an increasing [[Nazism|Nazi]] propaganda, particularly in the industrialized German speaking [[Sudetenland]] (the German-border regions of Bohemia and Moravia), fueled the growing unrest in the years leading up to [[World War II]].<ref> Peter Josika, [http://www.praguepost.com/articles/2005/07/06/playing-the-blame-game.php Playing the Blame Game], ''Prague Post'' (July 6, 2005). Retrieved September 5, 2007. </ref> Czechoslovakia began losing ground to [[Adolf Hitler]]'s Germany with the [[Munich Agreement]], signed on September 29, 1938, by the representatives of Germany&mdash;Hitler, [[Great Britain]]&mdash;[[Neville Chamberlain]], [[Italy]]&mdash;[[Benito Mussolini]], and [[France]]&mdash;[[Édouard Daladier]], which deprived it of one-third of its territory, mainly the Sudetenland, the location of major border defenses. Within ten days, 1,200,000 were forced to leave their homes. President Edvard Beneš resigned on October 5, 1938, and [[Emil Hácha]] was appointed in his stead. Hitler thus defeated Czechoslovakia without taking up arms, while a strip of southern [[Slovakia]] was handed over to [[Hungary]] in November.
  
Hácha had been subjected to enormous psychological pressure, in the course of which he collapsed. The next morning, Wehrmacht occupied what remained of Czechoslovakia. After Hitler personally inspected the Czech fortifications, he privately admitted that ‘We would have shed a lot of blood.[4] [Czechoslovakia’s factories thus began churning out products for the Third Reich. Slovakia's troops fought on the Russian front until the summer of 1944, when the Slovak armed forces staged an uprising against their government. German forces crushed this uprising after several weeks of fighting.
+
On March 14, 1939, Hácha set out for [[Berlin]] to meet with Hitler. On the same day, Slovakia declared independence and became an ally of Nazi Germany, which provided Hitler with a pretext to occupy Bohemia and Moravia on grounds that Czechoslovakia had collapsed from within and his administration of it would forestall chaos in Central [[Europe]]. Hácha described the signing away of Czechoslovakia as follows: <blockquote>“It’s possible to withstand Hitler’s yelling, because a person who yells is not necessarily a devil. But Göring [Hitler’s right hand], with his jovial face, was there as well. He took me by the hand and softly reproached me, asking whether it is really necessary for the beautiful [[Prague]] to be leveled in a few hours… and I could tell that the devil, able to carry out his threat, was speaking to me.”<ref> ''idnes News'', [http://zpravy.idnes.cz/chcete-znicit-prahu-ptal-se-goring-hachy-f0x-/domaci.asp?c=A070315_093114_domaci_adb Chcete zničit Prahu? ptal se Göring Háchy], March 15, 2007. (Czech Language) Retrieved September 5, 2007. </ref></blockquote>
 +
 +
The following morning, [[Wehrmacht]] occupied what remained of Czechoslovakia. After Hitler personally inspected the Czech fortifications, he privately admitted that “We would have shed a lot of blood.
  
[[Image:Czechoslovakia.png|thumb|right|200px|Czechoslovakia in 1969]]
+
Slovakia's troops fought on the Russian front until the summer of 1944, when the Slovak armed forces staged an anti-government uprising that was quickly crushed by Germany.
  
A Czechoslovak government-in-exile was established in London by [[Edvard Beneš]], who was recognized as President of Czechoslovakia by the British and other Allied governments and returned to power after Czechoslovakia's liberation in 1945, re-elected to office in 1946. Under the exiled government, Czechoslovak foreign units were being formed by recruits from the ranks of exiled Czechoslovak citizens. Military units were formed in Poland, France and Great Britain. Czechoslovakia was swept by massive demonstrations on October 28, 1939, the anniversary of the establishment of the country, emboldened by hopes for an early restoration of the independence of Czechoslovakia. Medical student Jan Opletal was killed in the confrontations with the occupants, which was met with further demonstrations. The Nazi Germany responded with terror targeting students, and executed without a trial nine student officials and closed down universities. These brutal reprisals showed that further open encounter with the occupation forces were not possible, and resistance movement shifted to illegal organizations and their links to resistance networks. The goal was to resotre the independent Czechoslovakia.
+
===Resistance Movement===
 
+
On October 28, 1939, the 21st anniversary of the establishment of the country, Czechoslovakia, emboldened by hopes for an early restoration of the independence, was swept by massive demonstrations. Nazi Germany retaliated by spontaneous executions of student leaders and the closure of universities, which sent the resistance movement underground. Czechoslovak units composed of recruits from the ranks of exiled Czechoslovak citizens were created in [[Poland]], [[France]], and [[Great Britain]], coordinated by the London-based exiled government. On the home turf, the resistance movement continued chiefly through massive demonstrations, which reached an apex in 1941. However, widespread arrests severely disrupted the underground networks and cut off radio networks between domestic and foreign components of the resistance movement, which were then reestablished by paratroopers dispatched into the Protectorate.
The resistance movement in Czechoslovakia had three phases: before Heydrich's arrival, Heydrich's rule, and after Heydrich and was sustained by both national and foreign-based representative offices formed in European countries that rejected Nazism. Gradually, these offices oversaw forming of Czechoslovak units abroad. On the home turf, resistance movement continued chiefly through massive demonstrations, which culminated in 1941. Its peak spanned 1939-1941, with the entire nation involved. The first stage did not involve the whole country, and in the third one, many Czechs sympathized with Communism.
 
 
 
the society was split in three streams with respect to their stance on the Nazi occupation: the largest stream consisted of people who did not agree with the occupation but remained passive for various reasons and would swing both ways, those who supported the resistance movement, and, lastly, members of the resistance movement groups and organizations, who were seeking the restoration of the independent Czechoslovak Republic. From the first days of the Protectorate, Jews were being cut off from the society at large as the first step towards the “Final Solution” of the Jewish issue. The widespread arrests severely disrupted illegal resistance movement networks, adn the Czechoslovak Central National Revolutionary Committee was crushed in October 1941. That is why paratroopers were being dispatched into the Protectorate to restore severed radio networks between domestic and foreign resistance movement, restore intelligence networks and carry out acts of sabotage.
 
  
 
===Operation Anthropoid===
 
===Operation Anthropoid===
 +
[[Image:Peace park memorial.jpg|right|thumb|275px|"Joy of Life" statue gifted to the Nagasaki Peace Park by Czechoslovakia in 1980.]]
 +
The Czechoslovak-British Operation Anthropoid was the code name for the assassination plot of the top Nazi leader [[Reinhard Heydrich]], the chief of RSHA, an organization that included the [[Gestapo]] (Secret Police), SD (Security Agency) and Kripo (Criminal Police). Heydrich was the mastermind of the purge of Hitler's opponents as well as the [[genocide]] of [[Jews]]. Due to his reputation as the liquidator of resistance movements in [[Europe]], he was sent to [[Prague]] in September 1941 to make order as the Protector of Bohemia and Moravia. The Protectorate was of strategic importance to Hitler’s plans, and Heydrich, dubbed the "Butcher of Prague," "The Blond Beast" or "The Hangman," wasted no time, handing out death sentences the day after his arrival.
  
The Czechoslovak-British Operation Anthropoid was the code name for the assassination of the top Nazi leader Reinhard Heydrich, the chief of RSHA, an organization that included the Gestapo (Secret Police), SD (Security Agency) and Kripo (Criminal Police). Heydrich was the key planner in removing all Hitler's opponents, as well as the key planner of the genocide of the Jews. He was involved in most of Hitler's intrigues, and a valued political ally, advisor and friend of the dictator. Due to his abilities and power he was feared by Nazi generals. Thanks to his accomplishment as the liquidator of resistance movements in European countries, Hitler in September 1941 sent him to Prague to make order as the Protector of Bohemia and Moravia, replacing Konstantin von Neurath whom Hitler considered too moderate. The Protectorate of Bohemia and Moravia was of strategic importantance to Hitler’s plans, and Heydrich did not waste time upon his arrival, starting to hand out death sentences for Czech military officials, resistance movement fighters and political figures the next day following his arrival in Prague.
+
With the fighting spirit in the Protectorate at a lull, the exiled military officials began planning an operation that would stir up the nation’s consciousness&mdash;six Czech and one Slovak paratroopers were chosen for the assassination of Heydrich, and two of them&mdash;Czech Josef Valčík and Slovak Josef Gabčik, executed it. Heydrich died of complications following surgery. The Gestapo tracked the paratroopers’ contacts and eventually discovered the assassins' hideaway in a Prague church. Three of them died in a shootout while trying to buy time for the others who were attempting to dig an escape route; the remaining four used their last bullets to take their lives.  
 
 
The exiled military officials started planning an act that would wake up Czechoslovakia from lethargy, as Heydrich, dubbed the “Butcher of Prague”, "The Blond Beast" or "The Hangman", exhibited great skill at liquidating Czech resistance movement. At the same time, paratroopers were being chosen in Great Britain based on their conduct, discipline, character and sense of duty, and they were given an option to choose, in front of a committee, whether they want to participate in the resistance movement. Those who said yes were sent to Special Training School in Scotland, where they underwent rigorous training. Among them were six Czechs and one Slovak, who were chosen for the assassination of Heydrich, and two of them&mdash; Czech Josef Valčík and Slovak Josef Gabčik, carried out the act. Heydrich died of complications following surgery.  
 
 
 
All hell broke lose in the Protectorate of Bohemia and Moravia, with the Gestapo tracking the paratroopers’ contacts thanks to a treason of one of the paratroopers, and eventually discovered their hideaway, the Church of Cyril and Methodius in Prague. Three of the paratroopers died in a shootout in the choir area, trying to buy time for their fellow soldiers so that they could dig out an escape route, but the Gestapo found out  and used tear gas and water to chase the remaining four out. However, the four men used their last bullets to take their lives rather than have the Gestapo capture them alive. Heydrich’s successor Karl Herrmann Frank had 10,000 Czechs executed as a warning, and two villages that assisted the paratroopers were leveled down, with all adults executed and young children sent to German families for re-education.
 
 
 
Czech resistance movement was virtually paralyzed by the combined actions of the Gestapo and confidantes; on the other hand, the assassination bolstered Czechoslovakia’s prestige in the world and was crucial to the country’s enforcement of demands for an independent republic following the end of WWII.
 
  
 +
Heydrich’s successor [[Karl Herrmann Frank]] had 10,000 Czechs executed as a warning, and two villages that assisted the paratroopers were leveled, with the adults murdered and young children sent to German families for re-education. The combined actions of the Gestapo and its confidantes virtually paralyzed the Czech resistance movement; on the other hand, the assassination bolstered Czechoslovakia’s prestige in the world and was crucial to the country’s securing of demands for an independent republic following the end of [[WWII]].
  
 
===End of War===
 
===End of War===
Toward the end of the war, partisan movement was gaining momentum, and once the Allies were on the winning side, the political orientation of the future restored Czechoslovakia was high ont eh agenda of the two most influential exiled centres, the exiled government in London with E. Benes at the helm and the communist officials in Moscow led by Klement Gottwald. Both centers saw the agreement on friendship, mutual assistance and postwar cooperation between Czechoslovakia and the USSR  as an efficient roadblock in the way of German expansion and the USSR’s mingling into internal affairs of Czechoslovakia.
+
Toward the end of the war, partisan movement was gaining momentum, and once the Allies were on the winning side, the political orientation of Czechoslovakia was high on the agenda of the two most influential exiled centers&mdash;the government in [[London]] and the [[communism|communist]] officials in [[Moscow]]. Both endorsed the agreement on friendship, mutual assistance and postwar cooperation with the [[Soviet Union]] as a means to stem German expansion on one hand and the Soviet Union’s mingling into Czechoslovakia's internal affairs on the other.
 
 
A meeting was held in Moscow nin March 1943 with the composition of the new Czechoslovak government,  with communists to be part of it, on the agenda. On May 1, 1945, an uprising against German occupation broke out in the Czech lands , with Prague hit the worst. With the assistance of the US Army and particularly the Red Army, the war ended in the Czech lands on May 9.
 
  
 
==Communist Czechoslovakia==
 
==Communist Czechoslovakia==
===Events Leading to Communist Takeover===
 
 
After World War II, pre-war Czechoslovakia was reestablished, The Beneš decrees concerned the expropriation of wartime "traitors" and collaborators accused of treason but also all ethnic Germans and Hungarians. They also ordered the removal of citizenship for people of German and Hungarian ethnic origin who decided to acquire the German and Hungarian citizenship during the occupation. (These provisions were cancelled for the Hungarians, but not for the Germans, in 1948). This was then used to confiscate their property and expel around 90% of the ethnic German population of Czechoslovakia. The people who remained were collectively accused of supporting the (after the Munich Agreement, in December 1938, 97.32% of adult Sudetengermans voted for Nazis in elections). Almost every decree explicitly stated that the sanctions did not apply to anti-fascists although the term ''Anti-fascist'' was not explicitly defined<!-- typically it was up to decision of local municipalities —>. Some 250,000 Germans, many married to Czechs, some anti-fascists, but also people required for the post-war reconstruction of the country remained in Czechoslovakia. The Benes Decrees still cause controversy between nationalist groups in Czech Republic, Germany, Austria and Hungary. <ref>http://www.law.nyu.edu/eecr/vol11num1_2/special/rupnik.html</ref>.
 
 
Carpathian Ruthenia was occupied by (and in June 1945 formally ceded to) the Soviet Union. In  1946 parliamentary election the [[Communist Party of Czechoslovakia]] emerged as the winner in the Czech lands (the Democratic Party won in Slovakia). In February 1948 the Communists seized power. Although they would maintain the fiction of political pluralism through the existence of the National Front, except for a short period in the late 1960s (the [[Prague Spring]]) the country was characterized by the absence of [[liberal democracy]].  While its economy remained more advanced than those of its neighbors in Eastern Europe, Czechoslovakia grew increasingly economically weak relative to Western Europe. In the religious sphere, [[atheism]] was officially promoted and taught. In 1969, Czechoslovakia was turned into a federation of the [[Czech Republic|Czech Socialist Republic]] and [[Slovakia|Slovak Socialist Republic]]. Under the federation, social and economic inequities between the Czech and Slovak halves of the state were largely eliminated. A number of ministries, such as Education, were formally transferred to the two republics.  However, the centralized political control by the Communist Party severely limited the effects of federalization.
 
 
The 1970s saw the rise of the dissident movement in Czechoslovakia, represented (among others) by Václav Havel.  The movement sought greater political participation and expression in the face of official disapproval, making itself felt by limits on work activities (up to a ban on any professional employment and refusal of higher education to the dissidents' children), police harassment and even prison time.
 
 
POLITICKÁ SITUACE
 
 
    Základy pro vzestup komunistické moci v Èeskoslovensku byly položeny poté, co byla naše zemì v kvìtnu 1945 osvobozena od nacismu pøevážnì Rudou armádou. Demarkaèní linie byla dohodnuta mezi nejvyšším sovìtským a americkým vedením, a procházela na našem území pøes Plzeò. Zásluhy za osvobození té èásti zemì, kterou nacistù zbavily jednotky amerického velitele George Pattona, si komunisté pozdìji bezostyšnì pøisvojili. A tak musela napøíklad Plzeò 9. kvìtna slavit osvobození sovìtskými vojsky...
 
  &nbspPo skonèení druhé svìtové války se celá Evropa pochopitelnì zmítala v sociální a hospodáøské krizi zpùsobené dlouhým a vyèerpávajícím bojem na jejím území. Spojené státy americké proto vypracovaly plán hospodáøské obnovy Evropy, tzv. Marshallùv plán. Mìl za úkol poskytnout evropským státùm finanèní a materiální pomoc za úèelem její stabilizace. Plán vyhlášený vyhlášený státním tajemníkem USA G. Marshallem 5. 6. 1947 byl však odmítnut Sovìtským svazem, který k tomu donutil i zemì, které spadaly do jeho sféry vlivu, mezi nìž patøilo i Èeskoslovensko. Tyto zemì si tak pøipoutalo ještì pevnìjšími hospodáøskými otìžemi. Mezi západo- a jihoevropské zemì, kterých se Marshallùv plán týkal, bylo bìhem tøí let od roku 1948 rozdìleno 13,5 miliard USD, které nastartovaly ekonomický rozvoj tìchto státù.
 
  &nbspKomunistická strana Èeskoslovenska (KSÈ) vyhrála již volby v roce 1946 se 36% hlasù. Pøedsedou vlády se stal Klement Gottwald. Odpor nekomunistických stran proti vzrùstajícímu vlivu KSÈ ve státì vyústil ve známý únorový puè roku 1948, kdy komunisté sestavili svou vlastní vládu a zcela tak ovládli Èeskoslovensko na dalších 41 let. Klement Gottwald se po Edvardu Benešovi stal prvním komunistickým prezidentem republiky.
 
  &nbspJakmile se KSÈ chopila moci, zaèala prosazovat svou metodu vlády. Hned po vítìzném únoru bylo za vlastizrádce a špióny oznaèováno 60% èeskoslovenské populace. Až do Stalinovy a Gottwaldovy smrti roku 1953 v zemi zavládl teror ne nepodobný zpùsobùm nacistù (ostatnì vìtšina praktik StB byly vylepšené 'pracovní postupy' Gestapa). Souèástí této hromadné perzekuce byly èasto justièní vraždy, pracovní tábory (zákon 247/1948 Sb), obrovské vyvlastòování soukromého majetku, násilná kolektivizace zemìdìlství, pøísná cenzura atd. Zemì pøešla na plánované hospodáøství (pìtiletky), politicky i ekonomicky se zcela orientovala na SSSR a spøátelené socialistické zemì, struktura prùmyslu se radikálnì zmìnila na základì sovìtských instrukcí - lehký a støední prùmysl, ve kterém mìlo Èeskoslovensko nezanedbatelnou tradici, byl utlumen ve prospìch tìžkého prùmyslu, který požadoval Sovìtský svaz.
 
  &nbspPo roce 1956, kdy byly 'odhaleny' Stalinovy zloèiny, tedy pøiznali si je i samotní komunisté v SSSR a potažmo ve svìtì, se formy perzekuce citelnì zmírnily. Roku 1960 bylo vyhlášeno vítìzství socialismu (byla zcela zlikvidovány malovýroba), bylo zakotveno v ústavì (název státu se zmìnil na Èeskoslovenská socialistická republika - ÈSSR), probìhla poslední poprava z politických dùvodù, monstrprocesy se zrádci byly zastaveny, bìhem dvou let byly vyhlášeny dvì rozsáhlé amnestie, bìhem nichž se na svobodu dostala naprostá vìtšina z více než 8 000 politických vìzòù.
 
  &nbspPoté, co došlo k tomuto èásteènému uvolnìní pomìrù, zkrachovala na poèátku 60. let tøetí pìtiletka (roku 1962 byla dokonce zrušena), což vedlo k hospodáøské krizi. Ve vedení strany došlo ke generaèní obmìnì, po svém propuštìní a rehabilitaci se do života, mnohdy i politického, vrátili mnozí dosud vìznìní komunisté. Následovala druhá vlna kritiky Stalina, která vyšla ze Sovìtského svazu roku 1961, u nás byla dokonce ustanovena tzv. Kolderova komise, která mìla prošetøit nezákonnosti, ke kterým docházelo v 50. letech. To vše zpùsobilo, že roku 1965 byla zahájena hospodáøská reforma, která postupnì pøerostla až v reformu celého politického systému. Za hlavního viníka neutìšeného stavu ve státì byl i uvnitø KSÈ považován generální tajemník KSÈ Antonín Novotný, jehož kritika vyvrcholila v lednu 1968, kdy byl na zasedání ÚV KSÈ odvolán. Na jeho místo nastoupil Alexandr Dubèek. Pod jeho vedením došlo k postupné výmìnì na vedoucích postech KSÈ až do úrovnì místních organizací a byly zahájeny reformy, které mìly vést k tzv. socialismu s lidskou tváøí. Tlak spoleènosti na další zmìny rychle sílil, mnohé reformní kroky skuteènì probìhly (napø. byla zrušena cenzura, pøipravovalo se otevøení hranic...). Celý vývoj známý jako Pražské jaro však s rázností jim vlastní ukonèily sovìtské tanky. Státy Varšavské smlouvy vojensky okupovaly Èeskoslovensko 21. srpna 1968.
 
  &nbspNásledovalo období známé pod názvem normalizace. V první fázi byl Dubèek postupnì odstaven od moci. Následovaly rozsáhlé stranické èistky, èistky v armádì a odborech, byly zlikvidovány všechny nekomunistické spolky (Junák, Sokol) a odvolány polednové reformy. Na poèátku roku 1970 zapoèal proces 'výmìny stranických legitimací', za kterýmžto úèelem byly sestaveny komise ze starých osvìdèených neochvìjných komunistù a mladých ctižádostivých èlenù strany, které rozhodovaly o osudu mnoha obèanù ÈSSR. V sedmdesátých letech, kdy normalizace vrcholila, se spoleènost v Èeskoslovensku vrátila prakticky do let padesátých. Jen politiètí vìzni nebyli popravováni, ale vìznìni èi zbavování základních obèanských práv.
 
  &nbspV èele státu stanul Gustáv Husák. Vznikl disent, rùznorodá skupina pronásledovaných komunistickou mocí, která se proti ní snažila bojovat. 1. ledna roku 1977 vznikla známá Charta 77, která si vytyèila za cíl bdít nad skuteèným dodržováním lidských práv v zemi (dokument, kterým se k tomu zavazoval, podepsal Gustáv Husák roku 1975 ve Finsku) a postupnì se stala hlavním pilíøem protikomunistické opozice. Komunistickou mocí byla okamžitì zorganizována protiakce - provolání èeskoslovenských umìleckých svazù, které musel podepsat každý, kdo chtìl dále tvoøit ve svém oboru, a které vešlo ve známost jako Anticharta. Lidé v ní vyjadøovali zásadní nesouhlas s dokumentem, který nikdo z nich neèetl. Byl tehdy pozván i starý a již tìžce nemocný Jan Werich, kterému byla pøedložena, a on ji, v domnìní že jde o prezenèní listinu, podepsal... Když to zjistil, distancoval se od ní, v novinách však místo toho vyšla velká fotografie Jan Wericha podepisujícího provolání. Jeho autority a charismatu dokázala propaganda øádnì využít.
 
  &nbspV 80. letech se režim postupnì uvolòoval, zároveò zaèínala být neúnosná i ekonomická situace. Na konci 80. let, po pøevratech v Polsku, Maïarsku a NDR, už bylo otázkou èasu, kdy komunistická vláda padne i v Èeskoslovensku. Dùkazem toho mùže být i zveøejnìní petice Nìkolik vìt v èervnu 1989 (kterou vypracovala Charta 77), která požadovala propuštìní politických vìzòù, svobodná média, veøejnou diskuzi o historii (rok 1968) atd. Podepsalo ji mnoho významných osobností èeskoslovenské kultury, a za necelý mìsíc už mìla na 1 800 signatáøù, za dva mìsíce 20 000 a na podzim už 40 000. Podobnì jako proti Chartì 77 byla zahájena kampaò proti petici, která se ale tentokrát již minula úèinkem.
 
 
 
Úvod
 
 
Téma politických procesů jsem si vybrala, proto že jsem chtěl poznat, proč politické procesy vůbec mohly ve vyspělé společnosti existovat.
 
Tak bych vám chtěla přiblížit jednu ze smutných kapitol našich dějin, kdy se k moci v Československu dostali Komunisté a rozpoutali v ní teror, kterému padlo za obět několik tisíc lidí, další desetitisíce se octly ve věznicích a pracovních táborech.
 
Byly omezeny všechny občanské svobody, hrubě pošlápávana lidská práva, v politických procesech zavražděno mnoho lidí pro své demokratické myšlení a tudíž pro režim nebezpečných. V neposlední řadě bylo lidem znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávali názory odlišné od názorů oficiálních. Lidé byli zbaveni možnosti bránit se a byli v nebezpečí, když projeví své názory, ztratí pracovní možnosti a odepřou svým dětem právo na vzdělání.
 
 
 
 
 
Pronásledování a likvidace soukromého sektoru
 
 
Socializace průmyslu byla zahájena komunistickým režimem bezprostředně po uchopení moci.
 
Znárodňovací zákony byly přijaty parlamentem již 5. května 1948. Jednalo se o zákony o znárodnění polygrafického průmyslu, cestovních kanceláří, některých hostinských a ubytovacích zařízení (hotely), přírodních léčivých zdrojů a lázní. Zahrnuty sem byly též všechny podniky nad 50 zaměstnanců, avšak v rozporu s těmito zákony postihlo znárodnění záhy i podniky daleko menší.
 
 
Znárodňování živností
 
Likvidace soukromé malovýroby proběhla v letech 1949-54.
 
Ideologicky byla zdůvodněna těmito důvody:
 
 principem likvidace malovýroby jakožto principu výstavby socialismu, vyvozeného ze sovětských zkušeností,
 
 teorií zostřování třídního boje.
 
Přestože tehdejší nová Ústava 9. května zaručovala ochranu soukromého podnikání závodů do 50 zaměstnanců, již od června 1948 se ve vedoucích komunistických kruzích hovořilo o "přechodu malovýroby k socialismu".
 
Od podzimu 1948 a zvláště počátku roku 1949 docházelo k ostrému vystoupení proti živnostníkům, tzv. sociální perzekuci.
 
Sociální perzekuce se projevovala zejména omezováním přídělů surovin, zboží či pracovních sil.
 
Vyřazení živnostníků z tzv. vázaného trhu postihlo živnostníky zvlášť těžce. Od této chvíle museli že veškeré zboží (textil,obuv,potraviny) obstarávat na volném trhu za neúnosně vysoké ceny. Řemeslníci a obchodníci byli tak nuceni odhlašovat své živnosti.
 
Jen v lednu 1949 zaniklo v českých zemích 2 781 živností, a během onoho roku ze 110 tisíc prodejen zmizelo na 65 tisíc. Likvidace soukromých živností vyvrcholila v letech 1950-52.
 
Bylo tak realizováno usnesení komunistického vedení z 17.dubna 1950 o akci "Ř" tj. o přechodu živností k vyšším formám podnikání.
 
Zánikem soukromého podnikání v živnostech a obchodě byla dovršena likvidace vícesektorové ekonomiky. Podnikatelská iniciativa a soutěž byla utlumena až zcela zanikla.
 
 
V období koncem roku 1948 pracovalo již více jak 95% zaměstnanců v průmyslu ve státním sektoru. Následovala masová likvidace soukromého řemesla, maloobchodu i živností.
 
Socializace zemědělství znamenala v letech 1948-1956 nejkrutější období poválečné historie české vesnice. Tato likvidace zemědělců postihla kolem čtvrt milionů soukromých hospodářství.
 
Byla hlubokým zásahem do života vesnice, neboť zde hrály roli různé formy perzekuce, násilí, útlaku, zvůle, závisti, osobní nenávisti a nezákonosti.
 
Mechanizace v té době stagnovala a životní úroveň lidí na vesnici hluboce klesla. Pracovalo se vlastně zdarma, potraviny si každý musel vyrobit beze strojů na svém, přiděleném záhumenku, prací o nedělích a svátcích.
 
Počet řemeslníků potřebných v zemědělství (kováři, koláři, sedláři) klesl o dvě třetiny. Po staletí formující se společensko-ekonomické vztahy přestaly existovat.
 
 
Kolektivizace zemědělství
 
Komunisté vycházeli ze starého ekonomického zákona, podle kterého jsou potraviny zbraní a prostředkem na ovládání lidí.
 
Proto učinili vše, aby ovládli výrobu potravin a ovládli zemědělce kteří je vyráběli. Proto použili všech možných metod, aby dosáhli svého cíle. Bez ohledu na možné následky (v SSSR hladomor, v ČSR pokles výroby - oficiálně o 12%)
 
Podmínky k likvidaci soukromého sektoru a ovládnutí obyvatel byly na vesnici složité. Pevné vazby a vztahy k půdě obdělávané rodinami po staletí se staly překážkou "socializace vesnice".
 
Vliv KSČ na venkově byl malý. Členskou základnu tvořili bezzemci, kovozemědělci a drobní rolníci, z nichž mnozí získali půdu až v roce 1948 při pozemkové reformě vyhlášené KSČ a vládou, tedy záhy po únorovém převratu.
 
Ovládnutí zemědělství ztížil i ten fakt, že v letech 1945-48 nakoupili zemědělci velké množství strojů, což způsobilo, že vesnice se stala reálně i ekonomicky nezávislá. Jako samozásobitelé byli rolníci nezávislí..
 
Proto bylo hlavním cílem kolektivizace likvidace těchto samovýrobců, jako skupiny politicky neovladatelných obyvatel. V nemalé míře šlo i o odčerpání pracovních sil pro rostoucí válečný průmysl.
 
 
Kolektivizace zemědělství – pozemková reforma
 
Již 21. března 1948 byl komunistickým parlamentem vyhlášen zákon o pozemkové reformě. Na jeho základě byla vyvlastněna půda statkům s rozlohou nad 50 ha. Tedy rozbití dosavadních vztahů na vesnici. To se podařilo.
 
Vše bylo provedeno v souladu se závěry tzv. Hradeckého programu. Došlo tak k zestátnění zbytků těch velkostatků, které unikly tzv. znárodnění již po roce 1945.
 
Oficiální verze hovořila o posílení státního sektoru a rozdání pozemků bezzemkům, aby se jim lépe dařilo. To byl však pouze trik, jehož cílem bylo získání pomocníků pro likvidaci zemědělců jako společenské třídy.
 
Vedoucí komunističtí funkcionáři prohlašovali, že "kolchozy u nás nebudou". "Československá forma socialismu na vesnici je pouze pozemková reforma".
 
Komunistická strana však záhy přistoupila k úplné likvidaci soukromého pozemkového vlastnictví a vyhlásila zřizování "zemědělských družstev".
 
Jednalo se o obyčejný politický podvod a překrucování významu slov "kolchoz" a "zemědělské družstvo". V praxi však měla tato slova stejný význam.
 
 
Kolektivizace zemědělství – vytváření zemědělských družstev
 
Vlastní "kolektivizační proces" (přesně likvidace soukromého zemědělství) probíhal v etapách:
 
 
1. etapa (1949)
 
23.2. přijal komunisty ovládaný parlament, dle usnesení ÚV KSČ, zákon o jednotných zemědělských družstvech.
 
Již od dubna byla zahájena kampaň k vytváření JZD. Kampaň se však nesetkala s příznivým ohlasem a nepřinesla očekáváný výsledek. Na konci roku 1949 existovalo pouze 2 039 JZD, vesměs prvního typu, což bylo společné obdělávání půdy se zachováním mezí.
 
Dlužno k tomu dodat, že předsedové družstev byli dosazeni rozhodnutím okresních výborů KSČ.
 
 
 
2. etapa (1950)
 
V tomto roce byla nařízena realizace přechodu JZD na třetí (společná rostlinná i živočišná výroba) a čtvrtý typ (členům nejsou vypláceny podíly podle rozsahu jimi vložené půdy).
 
Setkalo se to s velkým odporem, jehož důsledkem byl pokus o hromadné vystupování z JZD.
 
Komunisté na to odpověděli "výkupem" zemědělských strojů. Byla "vykoupena" většina strojů, avšak bez žádného ekonomického efektu. Stroje byly většinou ihned vyřazeny z provozu a dány do šrotu. Strojní stanice je nepoužívaly.
 
 
3. etapa (1952)
 
3.června 1952 bylo vydáno usnesení strany a vlády o dalším rozvoji JZD. Začal přímo frontální útok na vesnice a její obyvatele. Útok řídila na každém okrese tří až čtyřčlenná komise při okresním výboru KSČ.
 
Brigády funkcionářů přijížděly na venkov, navštěvovaly rolníky a "přesvědčovaly“ je ke vstupu do JZD. Přesvědčovací metody se stále zostřovaly. Většina nových JZD vznikla proti vůli rolníků a přes jejich odpor.
 
 
Kolektivizace zemědělství - přesvědčovací metody pro vstup do JZD
 
 třídní rozpis povinných dodávek zemědělských výrobků. Zemědělcům byly rozepisovány povinné dodávky zemědělských výrobků na hektar obdělávané půdy. Rozpis byl "třídní" – tzn. JZD dodávalo z hektaru obdělávané půdy cca 10% dodávky předepsané soukromému zemědělci. Jestliže některý zemědělec náhodou dodávku splnil, byla mu hned předepsána dodávka zvýšená natolik, aby ji nesplnil. Poté byl souzen pro sabotáž.
 
 nucená výměna blízkých polí za pole vzdálená, neobdělaná.
 
 zabavení zemědělských strojů.
 
 nezaplacení za povinně dodané zemědělské výrobky do státního nákupu.
 
 policejní a milicionářské prohlídky stavení, zabavení a vystavování potravinových zásob, které si každý musel zajistit, protože nedostával žádné potravinové lístky. Zemědělec byl samozásobitelem s cílem budit závist, protože potravin byl nedostatek.
 
 výhružka "Vaše se nedostanou na žádnou školu a hned po skončení povinné školní docházky budou muset pracovat v JZD nebo v dolech."
 
 STB vyráběla protistátní skupiny ze zatčených zemědělců, odmítajících vstup do JZD. Následovalo odsouzení pro "sabotáž, velezradu, špionáž, narušování národního hospodářství apod." Rozsudek vždy zněl na zabavení veškerého majetku. Rodina byla ihned vystěhována. Lidové soudy, řízené okresními výbory KSČ vykonávaly tímto způsobem teror proti obyvatelstvu.
 
 Vystěhování celých rodin z vesnice a jejich převezení, nejčastěji do vysídleného pohraničí, do nějaké ruiny. Od předání rozkazu do vlastního vystěhování docházelo do dvou, vyjímečně do dvanácti hodin. Následoval zákaz pobytu v okrese na věčné časy. Součástí soudního rozhodnutí byl i příkaz co mají vystěhovaní na novém místě dělat. Po odchodu vystěhovaných následovalo obyčejně rozkradení jejich majetku.
 
 Podle zákona nesměl nikdo, bez souhlasu pracovního úřadu (tedy KSČ), změnit místo ani druh zaměstnání. Byl nastolen (dle Marxe) feudalismus. Mzda bývalého zemědělce dosahovala většinou 5 Kč za den, zatímco v průmyslu byly příjmy až 50 Kč za hodinu.
 
 
Stát a jeho prostřednictvím KSČ, se stal monopolním pánem nad celou československou ekonomikou.
 
Vznik disentu
 
 
Na počátku sedmdesátých let dochází k zatýkání těch, kteří otevřeně stavěli proti nástupu normalizačního režimu, tzv. nepohodlných osob.
 
Již na sklonku roku 1969 byli zatčeni Jan Tesař, sociolog Rudolf Battěk a publicista Luděk Pachman, kteří zaslali dopis ústavním orgánům, ve kterém žádali neustupovat od tzv. polednové politiky. Po roce byli všichni bez soudu opět propuštěni.
 
V sedmdesátém roce však již došlo k prvním politickým procesům. Na jeden rok byl odsouzen generál Václav Prchlík.
 
V lednu tohoto roku byla "odhalena" tzv. trockistická organizace a její členové byli pozatýkáni. Nejvyšší trest - 4 roky - dostal tehdejší profesor průmyslové školy Petr Uhl.
 
Další proces byl namířen proti evangelickým intelektuálům. Odsouzeni byli filozof Ladislav Hejdánek a Jan Dus.
 
Vlna perzekucí vyvrcholila v roce 1972, kdy bylo odsouzeno několik skupin, které se pokoušely vydávat strojopisné či cyklostylované politické tiskoviny. K nejvyšším trestům - šest a půl roku - byli odsouzeni sociolog a bývalý pracovník KV KSČ Jaroslav Šabata a bývalý rektor Vysoké školy politické historik Milan Hübl, který býval osobním přítelem Gustáva Husáka.
 
Z těchto důvodů se mnozí opoziční představitelé stáhli do oblasti nepolitické činnosti. Spočívala v psaní odborných studií, sborníků a knih - zprvu tzv. "do zásuvky". Později byly rozšiřovány strojopisně. Vznikl tak tzv. samizdat, což byly texty rozšiřované v neoficiálním oběhu (opisy, xerokopie) a v omezeném počtu exemplářů, protože legálně nemohly být z různých důvodů (politických, ideových, ekonomických) vydány. Nejznámější samizdatové edice Petlice, Česká expedice, Popelnice a Pražská imaginace vydaly za dobu své činnosti stovky titulů. Edici Expedice redigoval Jan Lopatka. Jejím duchovním otcem a hybnou silou byl Václav Havel, který také nesl právní odpovědnost za její vydávání, protože knihy podepisoval, pokud nebyl ve vězení. Jeho žena Olga byla dokonce za vydávání Expedice trestně stíhána.
 
Další oblastí nezávislé nepolitické činnosti byla aktivita mladých hudebníků, jednalo se o rockové kapely, folkové skupiny, písničkáře a undeground.
 
Jejich činnost byla úřady zakazována a omezována. Proto se tyto skupiny uzavřely do bytů, na soukromé pozemky či do malých klubů.
 
V polovině roku 1976 po festivalu tzv. "druhé kultury" v Bojanovicích dochází k zatčení členů undergroundové skupiny the Plastic People of the Universe, usilující o bezprostřední vyjádření touhy po osvobození z pout banálního a konzumního životního stylu (i za cenu šokující otevřenosti, zejm. v oblasti morálky a sexu). Hlavním důvodem bylo používání vulgárních slov, což bylo tzv. "v přímém rozporu se socialistickou kulturou".
 
Na jejich obranu se postavil básník Jaroslav Seifert, filosof Karel Kosík, literární historik Václav Černý, filozof Jan Patočka, dramatik Václav Havel, prozaik Ivan Klíma a básník Pavel Kohout.
 
Zásah komunistické moci proti skupině byl jedním z prvním z impulsů pro vznik Charty 77.
 
 
 
Charta 77
 
 
Vznik Charty 77
 
V roce 1976 se spojily názorově nesourodé skupiny občanů, kteří nesouhlasili s represivním postupem čs. mocenských orgánů proti undergroundové skupině Plastic people.
 
Takový postup mocenských orgánů byl možný díky tomu, že vedení čs. státu nikdy v praxi nepřistupovalo k dodržování lidských práv tak, jak jej k tomu zavázal prezident Gustáv Husák svým podpisem pod "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech" na Helsinské konferenci v roce 1975.
 
Po ratifikaci těchto dokumentů československým parlamentem v roce 1976 se tak nárok na dodržování základních lidských práv měl stát součástí našeho právního řádu.
 
Za této situace se nekomunističtí přední intelektuálové, křesťanští aktivisté a bývalí členové KSČ dohodli na utvoření otevřeného, neformálního společenství, usilujícího o reálné dodržování lidských a občanských práv, zakotvených v mezinárodních paktech.
 
V prosinci 1976 začaly být shromažďovány podpisy občanů různého politického i profesního zaměření pod prohlášení Charty 77.
 
Ti v něm poukazovali na to, že v Helsinkách podepsané pakty, které byly v říjnu 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů, nejsou dodržovány a reálně tak platí pouze na papíře.
 
Text prohlášení bezprostředně podepsalo 242 signatářů (jeden z nich později svůj podpis odvolal). Další podpisy však i přes represi signatářů přibývaly. Až na několik vyjímek však bylo prohlášení podepisováno jen v českých zemích. Na Slovensku jej podepsalo jen několik desítek občanů.
 
Toto společenství bylo nazváno dle prvního dokumentu vydaného 1. ledna 1977 – Charta 77
 
Do konce roku 1977 podepsalo Chartu přes 800 lidí. Poté příliv podpisů poněkud poklesl pod vlivem perzekucí signatářů. Značná část signatářů (300-400) byla nucena emigrovat, několik jich svůj podpis pod vlivem okolností odvolalo.
 
 
Vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)
 
V roce 1978 skupina chartistů vytvořila Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Jeho úkolem bylo zjišťovat a uveřejňovat všechny případy soudní a policejní perzekuce z politických důvodů a sledovat případy osob, které byli trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení.
 
V roce 1979 bylo deset členů (Petr Uhl, Václav Benda, Václav Havel, Otka Bednářová, Jiří Dienstbier, Ladislav Lis, Jiří Němec, Dana Němcová, Václav Malý a Jarmila Bělíková) zatčeno.
 
Pět z nich (Uhl, Havel, Benda, Bednářová a Dienstbier) bylo odsouzeno nepodmíněně na 3-5 let. Dana Němcová byla odsouzena podmíněným trestem. Ostatní byli po půl roce bez soudu propuštěni. Persekuce však neustaly. Od roku 1980 byl nucen Rudolf Battěk strávit 5,5 roku ve vězení. Další signatáři byli podrobeni nejrůznějším formám šikanování ze strany StB.
 
 
Cíle Charty 77
 
Charta 77 si vytkla za cíl vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí. Zejména upozorňovala na různé konkrétní případy porušování lidských práv, vedla jejich dokumentaci a také navrhovala řešení.
 
 
Činnost Charty 77
 
Bylo stanoveno, že toto společenství budou zastupovat na veřejnosti tři mluvčí, vždy po dobu jednoho roku. V této době byl každý z mluvčích vystaven zvýšenému tlaku ze strany čs. bezpečnostních orgánů. Prvními mluvčími byli filozof Jan Patočka, dramatik Václav Havel a bývalý ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek. Mluvčí Chartu 77 reprezentovali na veřejnosti a jednali jejím jménem, zejména pak vydávali dokumenty Charty 77. Zaručovali také pravost textů, které byly zveřejňovány jménem Charty nebo její péčí. Každý signatář Charty 77 byl jejím potencionálním mluvčím. Mluvčí byl oprávněn předat své funkce, po vzájemné dohodě, dalším signatářům. Vyhlášení nové trojice mluvčích předcházela vždy odpovědná diskuze uvnitř Charty. Ta byla vedena s cílem, aby daná trojice ztělesňovala toto společenství lidí různých konfesí a politického přesvědčení, jakož i různého věku a různého pohlaví, jímž Charta chtěla být.
 
Musel být brán i zřetel na to, jak vysokým nárokům byli mluvčí při výkonu svého pověření vystaveni. Všichni mluvčí absolvovali velký počet policejních výslechů. Velká většina z nich byla i opakovaně zadržena na 48 hodin. 9 z 26 mluvčích bylo v letech 1977 - 1986 uvězněno na delší dobu. Celkem strávili ve vězení necelých 24 let.
 
Nikdo z nich nebyl odsouzen za krádež, vraždu nebo jiný trestný čin ve smyslu dnešního chápání. Všechny tyto roky strávili ve vězeních za to, že vyslovili veřejně svůj názor, který nebyl shodný s názorem vedoucí politické síly ve státě.
 
V době od 29.5.1979 do 5.3.1984 byli ve vězení současně nejméně 2 mluvčí Charty 77. Z toho od května 1979 do konce května 1982 byli uvězněni dokonce všichni 3 mluvčí najednou.
 
Za dobu své existence se Charta vyjádřila k řadě společenských problémů, jako např. k diskriminaci v zaměstnání a povolání, ke svobodě cestování, ke stavu životního prostředí, k právům věřících občanů a stavu řeholí, stavu ekonomiky, problematice důchodců, k toxikomanii a mnoha dalším. Několikrát též žádala amnestii pro konkrétní uvězněné politické vězně.
 
Od roku 1978 vydávala nezávislá skupina signatářů časopis "Informace o Chartě 77". V něm byly publikovány dokumenty Charty 77, sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a informace o samizdatových novinkách. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími.
 
 
Ukončení činnosti Charty 77
 
V roce 1992 byla činnost Charty 77, která se stala přes všechny perzekuce, izolace a omezený okruh působení v 70. - 80. letech centrem opozice proti totalitnímu režimu v Československu, ukončena.
 
 
 
Anticharta
 
 
Vládní garnitura okamžitě zahájila proti Chartě 77 mohutnou propagandistickou a nátlakovou kampaň. Ve sdělovacích prostředcích byly zveřejňovány štvavé články, na pracovištích byly podepisovány rezoluce proti Chartě. Každodenně se v médiích objevovaly názory známých osobností ze sportu, vědy a kultury, aby veřenost chápala Chartu jako protispolečenskou iniciativu a distancovala se od ní.
 
Vrcholným aktem propagandy bylo tzv. "Provolání československých uměleckých svazů", přednesené tehdejší předsedkyní Svazu dramatických umělců herečkou Jiřinou Švorcovou v Národním divadle v lednu 1977. Toto provolání, které vešlo do podvědomí coby Anticharta museli podepsat všichni, kteří chtěli pracovat ve své profesi, tj. umělecky tvořit.
 
Režim se neštítil zneužít ke svým cílům i charisma a autoritu Jana Wericha. Tehdy již vážně nemocný Werich byl pozván na toto shromáždění všech pracovníků v oblasti umění, kde mu byl předložen podpisový arch. Jan Werich ho, v domnění, že se jedná o prezenční listinu, podepsal. Následující den byla v novinách zveřejněna jeho fotografie s tím, že odsuzuje činnost "hrstky ztroskotanců a zaprodanců" - jak to s patosem přednesla soudružka Švorcová. Avšak jeho odvolání podpisu a distancování se od této akce již zveřejněno nebylo.
 
Velmi brzy si však představitelé režimu uvědomili, že touto kampaní vlastně napomáhají propagaci Charty. Rozhodli se ji zaastavit a soustředili se na policejní persekuci chartistů a na vnitřní rozložení jejich řad nátlakem na jednotlivce, nabídkami nejrůznějším možností uplatnit se v zaměstnání až po infiltrování spolupracovníků StB do řad signatářů.
 
Díky této kampani se o znění skutečného textu začalo zajímat velké množství lidí, kteří se s ním nakonec seznámili díky vysílání západních rozhlasových stanic. Právě naopak tedy tato kampaň vzbudila určitý zájem a odhalila absurditu režimu. Lidé totiž podepisovali nesouhlas s něčím, co vůbec nečetli.
 
 
 
Persekuce inteligence a kultury
 
 
Drtivá většina inteligence - veřejní a státní zaměstnanci - se zprvu nestavěla na odpor vůči nastupujícímu režimu. Vedly ji k tomu především existenční důvody. Avšak z řad sociálně slabších vrstev zazníval tlak na režim, neboť ty v inteligenci spatřovaly nadřazenou skupinu. Pro komunistické vedení bylo proto výhodné hledat v inteligenci příčinu častých poruch společensko-ekonomického života. K takovému pohledu nabádali vysocí i nižší straničtí funkcionáři. Jejich tvrzení, že např. za nesplněným plánem stojí "třídní nepřítel" v podobě příslušníka inteligence padala na úrodnou půdu.
 
 
Pronásledování státních zaměstnanců
 
14. prosince 1948 vydala vláda usnesení o zařazení 65 000 zaměstnanců státní správy do výroby. Výsledek byl však hubený. Narazil na odpor ministerstev i na nezájem podniků o lidi nekvalifikované v oboru a většinou pokročilého věku. Do výroby tehdy přešla pouze necelá třetina plánovaného počtu.
 
V roce 1951 v souvislosti se zvýšením hospodářských úkolů motivovaných vojenskými plány SSSR požadoval průmysl desetitisíce nových pracovních sil. Proto byla vyhlášena tzv. "akce 77", v rámci které mělo být 77 000 úředníků přesunuto do výrobního procesu. Tato akce byla mnohem úspěšnější než pokusy zmíněné v předchozím odstavci. Ti, kteří neodešli dobrovolně byli propuštěni a zařazeni do továren. Touto akcí nesledovali komunisté jen zajištění nových pracovních sil ve zbrojní výrobě, ale ve skutečnosti se jednalo o politické čistky. Existovala řada případů, kdy byli jednotlivci prohlášeni za politicky nespolehlivé a ihned propuštěni.
 
Výměnu úředníků za politicky spolehlivé prováděli komunisté těmito způsoby:
 
 reorganizací úřadů
 
Ta začala již 1. ledna 1949 zřízením krajských národních výborů a pokračovala vznikem, reorganizací nebo zrušením různých ministertev a dalších státních úřadů.
 
 zrušením tzv. definitivy
 
Státnímu zaměstnanci zajišťovala trvalý pracovní poměr a ochranu před propuštěním z politických důvodů.
 
 nástupem nových "odborníků"
 
Podle nově zavedených pravidel se při obsazování funkcí nemuselo přihlížet k dosaženému vzdělání. Znamenalo to, že jakoukoli funkci, vyjma lékařů, mohl dělat kdokoli aniž by měl k tomu přiměřené vzdělání. Po absolvování několikatýdenního politického kursu mohl nastoupit "třídně uvědomělý" dělník (tzv. "dělnický kádr") na kteroukoli řídící funkci. Za tímto účelem vznikaly ve všech institucích kádrové a školní odbory, oddělení a referáty, které vybíraly a školily dělnické kádry. Dle neoficiálních údajů muselo odejít ze státní služby (a přejít do výroby) 51 215 úředníků.
 
  
Pronásledování tvůrčí inteligence
+
===Retaliation===
Tato méně početná, ale zato vlivná skupina se stala objektem zájmu režimu. Komunističtí vládci se snažili využít levicové postoje většiny umělců k propagaci systému. Tvůrčí činnost byla degradována na pouhou propagandu a tvůrci na zaměstnance z milosti strany a státu. Přesto však umělci nikdy nedosáhli úplné důvěry u vysokých stranických funkcionářů.
+
After [[World War II]], Czechoslovakia was reestablished. Carpathian Ruthenia was occupied by, and in June 1945, formally ceded to the [[Soviet Union]], while Sudetenland Germans were expelled in an act of retaliation coined by the Beneš Decrees, which continue to fuel controversy between nationalist groups in the [[Czech Republic]], [[Germany]], [[Austria]], and [[Hungary]].<ref> Jacques Rupnik, [http://www.law.nyu.edu/eecr/vol11num1_2/special/rupnik.html The Other Central Europe], ''East European Constitutional Review'' (Winter/Spring 2002). Retrieved September 5, 2007. </ref> In total approximately 90 percent of the ethnic German population of Czechoslovakia was forced to leave. Wartime traitors and collaborators accused of [[treason]] along with ethnic Germans and Hungarians were expropriated.
Například v roce 1949 tehdejší krajský komunistický tajemník v Brně vychvaloval ty spisovatele, kteří píší o továrnách a soustruzích. Těm, kteří svoji povinnost ještě nepochopili (jako například básník Nezval) hrozil zákazem vydávání jejich díla.
 
Novináři se "těšili" největší pozornosti komunistického vedení. Jich se v prvé řadě nejvíce dotkly poúnorové čistky. Likvidace všech krajských novin a stranických časopisů postihla velké množství žurnalistů. Nekomunistickým stranám byl povolen pouze jeden ústřední deník s omezeným nákladem a organizační zpravodaj. A tak řada novinářů řešila svoji situaci emigrací (P. Tigrid. F. Peroutka), někteří skončili dokonce ve vězení (M. Mareš).
 
Již v říjnu 1948 byl sestaven první seznam zakázané literatury na jehož základě byly vyřazovány knihy z veřejných knihoven. Posléze následovaly další a další seznamy. Podle těchto seznamů bylo vyřazeno a zničeno kolem 27,5 milionů knih.
 
Kulturu zcela ovládli umělci-komunisté, kteří zcela nečinně přihlíželi pronásledování svých druhů. Nuceně umlčenými významnými osobnostmi národní kultury byli např. Jan Zahradníček (uvězněn), František Hrubín, Vladimír Holan, Zdeněk Kalista, Václav Černý, František Křelina, Josef Palivec, Jaroslav Seifert...
 
V létě roku 1951 byla zahájena štvavá kampaň proti básníku Konstantinu Biebelovi, která skončila básníkovou sebevraždou 12.11.1951.
 
Štvavou kampaň psychicky neunesl ani režisér Jiří Frejka, který dobrovolně odešel ze života na jaře 1952.
 
  
Pronásledování pedagogických pracovníků
+
=== Communist Takeover===
Politickému tlaku byli vystaveni i profesoři a učitelé. Celá řada vysokoškolských učitelů byla již v roce 1948 propuštěna. Bylo zavedeno státní vedení vysokých škol, zlikvidována jejich autonomie a byla zrušena definitiva profesorů. V letech 1948 až 1954 se počet profesorů a docentů snížil z 1330 na 887, a bylo propuštěno na pět procent učitelů.
+
The Communist takeover of Czechoslovakia was facilitated by the fact that most of the country had been liberated by the [[Red Army]], as well as the overall social and economic downturn in [[Europe]]. In the 1946 parliamentary election, the Communist Party of Czechoslovakia emerged as the winner in the Czech lands while the Democratic Party won in Slovakia. In 1947, the Soviet Union and, consequently, its satellites, including Czechoslovakia, turned down the [[Marshall Plan]], authored by [[U.S.]] Secretary of State [[George Marshall]] to address the economic needs of war-torn Europe.  
Rozšířenou formou persekuce byly rovněž neustálé přesuny z jedné obce do druhé. Jen v roce 1953 bylo přemístěno v českých zemích přes 6300 učitelů.
+
[[Image:Czechoslovakia.png|thumb|left|275px|Czechoslovakia in 1969]]
Pro postavení učitele byl charakteristický politický tlak, kontrola a neúcta k jeho práci. Postavení učitele hluboce pokleslo ve společenském žebříčku. Dřívější poslání kulturních činitelů vytlačila funkce pouhého vykonavatele směrnic a nařízení - jeho postavení pokleslo na úroveň služebníků moci. Učitelé měli za povinnost se plně angažovat v tzv. budovatelském úsilí - v kolektivizaci, ateistické výchově. Museli vykonávat administrativní práce ve veřejné správě. Podle plnění těchto úkolů je úřady posuzovaly.
+
In February 1948, the Communists seized power and sealed the country’s fate for the next 41 years. Terror reminiscent of Hitler’s Germany followed, with execution of political prisoners and prisoners of conscience, forced collectivization of [[agriculture]], [[censorship]], and land grabs. Economy was controlled by five-year plans and the industry was overhauled in compliance with Soviet wishes to focus on heavy industry, in which Czechoslovakia had been traditionally weak. The economy retained momentum vis-à-vis its [[Eastern Europe]]an neighbors but grew increasingly weak vis-à-vis [[Western Europe]].  
  
 +
In the early 1960s, Czechoslovakia came very close to extricating itself from the Eastern bloc, when the reformer [[Alexander Dubcek]] was appointed to the key post of First Secretary of the Czechoslovak Communist Party. Economic reforms were put in place that gradually grew into the reform of the overall political system, referred to as the [[Prague Spring]]. However, this glimmer of hope was crushed under the tanks of the [[Warsaw Pact]] armies in August 1968. Soviet tanks rolled into Czechoslovakia on the night of 20–21 August 1968.<ref>[http://www.upi.com/Audio/Year_in_Review/Events-of-1968/N.-Korea-Seize-U.S.-Ship/12303153093431-9/#title "Russia Invades Czechoslovakia: 1968 Year in Review,"] UPI.com (1968). Retrieved November 23, 2011.</ref> The General Secretary of the Soviet Communist Party [[Leonid Brezhnev]] viewed this intervention as vital to the preservation of the Soviet, socialist system and vowed to intervene in any state that sought to replace [[Marxism]]-[[Leninism]] with [[capitalism]].<ref>John Lewis Gaddis, ''The Cold War: A New History'' (New York, NY: The Penguin Press, 2006), 150.</ref> In the week after the invasion there was a spontaneous campaign of [[civil resistance]] against the occupation. This resistance involved a wide range of acts of non-cooperation and defiance: this was followed by a period in which the Czechoslovak Communist Party leadership, having been forced in Moscow to make concessions to the Soviet Union, gradually put the brakes on their earlier liberal policies.<ref>Philip Windsor and Adam Roberts, ''Czechoslovakia 1968: Reform, Repression and Resistance'' (London: Chatto & Windus, 1969), 97-143.</ref> In April 1969 Dubcek was finally dismissed from the First Secretaryship of the Czechoslovak Communist Party.
  
 
+
The period of ‘normalization’ followed&mdash;the reforms were repealed, which, compounded by apolitical, military, and union purges thrust the country back into 1950s. The dissident movement, epitomized by the future Czech President [[Václav Havel]], worked underground to counter the regime. Finally, the economic crisis in the 1980s facilitated the shift toward [[democracy]].
Vyšetřovací metody StB
 
 
 
Odpovídaly politickému zaměření STB, jak bylo určeno jejím zřizovatelem - Komunistickou stranou Československa. Po komunistickém puči bylo za velezrádce a špiony ihned prohlášeno 60% obyvatel ČSR.
 
V únoru 1948 se KSČ prohlásila za stát a začala vládnout dle hesla: "Kdo nejde s námi - jde proti nám".
 
Velké množství "odsouzených" vysokými tresty a popravy mělo tyto cíle:
 
 zastrašit obyvatele státu
 
 zavřít a zničit každého, kdo hájil jiné než komunistické myšlenky
 
 zajistit otroky na práci
 
V mnoha případech byly předem vybrané známé osobnosti, aby dopad jejich osudu na ostatní obyvatelstvo byl ještě větší. Zatýkání začalo prakticky v den "Vítězného února", což dokládá, že vše bylo předem pečlivě připravováno.
 
Hlavní roli ve výběru obětí hrála osobní nenávist, zášť a závist. Ne všechny vyhlédnuté osoby se podařilo zlikvidovat. Na mnoha místech bylo ještě mnoho slušných lidí, kteří vyhlédnuté oběti včas varovaly. Asi 60 000 osob na základě tohoto varování uteklo do zahraničí.
 
Úkolem členů StB bylo za každou cenu vynutit "doznání" vyhlédnuté oběti. Byly použity a zdokonaleny vyšetřovací metody gestapa. Surové fyzické násilí a hlad. Kdo se "nepřiznal" k určené vině byl, jako např. farář Toufar, utlučen. Utlučených byly stovky. Oběti byly pak využívány k otrocké práci při tzv. "budování socialismu".
 
http://referaty.cz/referaty/referat.asp?id=7664
 
 
 
  
 
==Velvet Revolution==
 
==Velvet Revolution==
 +
[[Mikhail Gorbachev|Mikhail Gorbachev’s]] address to the [[United Nations]] General Assembly in [[New York]], in which he endorsed the rights for all nations to decide their own course, was among the first signs of the worldwide crumbling of the Communist empire. However, Communist authorities in [[Prague]] brutally dispersed ad hoc anti-regime demonstrations on November 17, 1989, in commemoration of the 1939 Nazi attack against university dormitories. This set in motion the [[Velvet Revolution]], and the student-led protests in the metropolis soon spilled over to other parts of the country.
  
===1989 in the World===
+
As Communist governments in neighboring countries were being toppled, borders with [[Western Europe]] were opened, and in December, President Gustáv Husák appointed the first government composed of largely non-Communists and resigned. [[Alexander Dubcek]], who played a crucial role in the [[Prague Spring]], became the voice of the federal parliament and [[Vaclav Havel]] the President. In June 1990, the first democratic elections since 1946 were held.
The worldwide crumbling of Communism in the world started with Mikhail Gorbatchev’s address to the United Nations General Assembly in New York where he declared his belief in the right for self-determiantion for all nations, which he confirmned by the unilateral withdrawal of 500,000 Soviet roops from Europe and Manchuria and the border with China. Gorbachev continued with the rehabilitation of the victims of Stalin dictatorship from 1930-1950. Hungary allowed founding of political parties other than the leading, Communist, party, while Communist authorities in Prague brutally dispersed ad hoc demonstrations and Romania imprisoned journalists who signed an Anticommunist Manifesto and Communist party members who dared criticize Ceausescu for it. Czech writer and dissident Vaclav Havel was handed a 21-month jail term for sedition, and the wave of criticism swept the world. The Soviet Union withdrew from Afghanistan. Bloodbath occurred in East Berlin and its infamous Berlin Wall. In Poland, a series of strikes forced the government to strike a deal with Lech Wałęsa, the leader of the Solidarita movement. Elections in the Soviet Union in March 1989 saw Communist candidates defeated, which spurred calls for the secession of the small Soviet republics from the Soviet Union. One million students in Beijing took to the streets hoping that Gorbachev’s visit to China would be followed by reforms; however, thousands of them were murdered at the  Tchien-an-men Square. Gorbachev, visiting East Germany, told East German president Erich Honecker to introduce reforms in response to the latter’s plea with massive anti-government demonstrations, but after his departure, Honecker ordered shooting of demonstrators in Leipzig. Hungarian communists, disgusted with the crimes commited by their own party over the previous years, voted for the dissolution of their own party. In September, all border crossings between East and West Germany were open.
 
 
 
Ceausescu and his wife Elena were charged with geno
 
cide and corruption and executed in a televised process. 
 
 
 
 
 
===November 1989===
 
17. listopadu 1939
 
28. říjen 1939, první svátek vzniku republiky v době existence protektorátu. Při demonstracích (výslovně zakázaných) bylo v tento den těžce zraněno několik demonstrantů.
 
 
 
Jeden z nich, vysokoškolský student Jan Opletal, zemřel 11. listopadu.
 
 
 
Jeho pohřeb, který se konal 15. listopadu, se stal záminkou pro další vystoupení vysokoškolských studentů proti okupantům. Odehrály se další srážky mezi policií a německými bojůvkami se studenty, kteří strhávali dvojjazyčné nápisy a házeli je do Vltavy.
 
 
 
V reakci na tyto události byly ráno 17.11.1939 přepadeny vysokoškolské koleje a kancléř von Neurath nařídil uzavření vysokých škol na dobu tří let. Bylo popraveno 9 studentských funkcionářů a 1200 náhodně vybraných vysokoškoláků deportováno do koncentračních táborů.
 
 
 
Postiženo bylo 10 vysokých škol, 1223 zaměstnanců a 17556 studentů.
 
 
 
17. listopadu 1989
 
Padesáté výročí událostí z listopadu 1939.
 
 
 
Komunisté využívali po celou dobu své vlády památky Jana Opletala ve svůj prospěch. V roce 1989 však hrozilo, že oficiální akce dopadne s neúspěchem, který již nebude možno přehlédnout. Proto přišli Svazáci s nabídkou na společné uspořádání akce s Nezávislými studenty.
 
 
 
Podle původních záměrů Nezávislých studentů měl v tento den vyjít pochod od Patologického ústavu na Albertově, tedy z místa, odkud vyšel před 50 lety i pohřeb Jana Opletala. Pokračovat měl přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulicí do Opletalovy ulice a zakončen měl být položením květin v parku před Hlavním nádražím.
 
 
 
Sametová revoluce
 
aneb "Jedenáct dní, které otřásly Československem"
 
 
 
 
 
Ještě ráno 17. listopadu 1989 nebyl tento den ničím vyjimečný. Pro normálního člověka normální listopadový pátek. Většinu obyvatelstva čekaly odpoledne nezbytné fronty, spojené s nákupem na víkend. Někteří plánovali odjezd na chatu či chalupu. Bude již třeba zazimovat.
 
 
 
Večer se v zpravodajství Československé televize lidé dozvěděli, že na Národní třídě v Praze musela Veřejná Bezpečnost rozehnat další z demonstrací a obnovit zde pořádek.
 
 
 
V Československu se po roce 1968 demonstrovala, pouze při různých oficiálních příležitostech, jednota lidu s komunistickou stranou. V průběhu 80. let se však v Praze konaly demonstrace komunistickou stranou neorganizované a tudíž nelegální. Většinou u příležitosti výročí 21. srpna 1968 nebo výročí vzniku republiky 28. října 1918. O většině z nich se občané z oficiálních sdělovacích prostředků nedozvěděli. Později maximálně zmínka o ztroskotancích, kteří narušili veřejný pořádek. Problémy existují, ale ty komunistická strana řeší.
 
 
 
Ti, kteří poslouchali západní rozhlasové stanice věděli víc. Věděli, že demonstrace 17.11.1989 byla jiná. Nešlo jen o zásah vodními děly a průběžné zatýkání. Nyní byla použita hrubá síla proti mladým lidem. A snad také jeden z nich zemřel. Informace se rychle rozšířila mezi lidmi.
 
 
 
Večer již nebyl 17. listopad 1989 obyčejným dnem. Ve veřejnosti se cosi hnulo. Snad poslední kapka přetekla a události dostaly rychlý spád. Na konci byly svobodné volby a změna společenského řádu.
 
 
 
 
 
17.-18. listopad 1989
 
 
 
  &nbspUž v øíjnu 1989 informovali pražští funkcionáøi Socialistického svazu mládeže (SSM) mìstký výbor KSÈ v Praze, že na 17. listopadu pøipravují manifestaci èeskoslovenských vysokoškolákù k uctìní památky Jana Palacha. Komunistiètí funkcionáøi nemohli z politických dùvodù manifestaci napovolit, ale také nehodlali pøipustit, aby se z ní stala demonstrace proti režimu. Schválili ji proto (i když nepovolili pùvodnì plánovanou trasu pøes Václavské námìstí), a na 17. listopadu vyhlásili mimoøádnou bezpeènostní akci. Místní správy SNB dostali pøíkaz zajistit klid a poøádek; na schùzce minisra vnitra Kincla s generálním tajemníkem ÚV KSÈ Jakešem se dohodlo, že však nesmí dojít k zásahu.
 
  &nbspNezávislí studenti, kteøí stejnì jako svazáci akci pøipravovali, mìli dvì možnosti. Buï se pøipojit k akci SSM, aby jejich demonstrace byla legální (což by se jistì projevilo na poètu úèastníkù), nebo ji uspoøádat oddìlenì, v tom pøípadì ovšem nelegálnì. Nakonec se rozhodli pro variantu první. Studentská manifestace zaèala projevem Martina Klímy za nezávislé studenty, který prohlásil, že nejde ani tak o boj za svobodu v minulosti, jako o pøítomnost a budoucnost. Jeho vystoupení vzbudilo souhlasný ohlas, narozdíl od následujícícho vystoupení øeèníka za SSM. Poté se až 50 000 úèastníkù (dosud nejvyšší poèet) vydal na Vyšehrad. Na Národní tøídì jim byla cesta pøehrazena policejním kordonem, a asi 2 000 demonstrantù uvízlo mezi dvìma kordony poøádkových sil. Aè se chovali pokojnì (pøesnì podle skanodvaného hesla 'Máme holé ruce'; dívky dávaly pøíslušníkùm bezpeèosti za štíty kvìtiny), byly kolem pùl deváté veèer zatlaèeni smìrem k postranním ulièkám, ve kterých byli mnozí prchající surovì zbiti (nezávislá lékaøská komise pozdìji zjistila, že bylo zranìno 568 lidí). Ve 21:10 byla demonstrace rozehnána; studenti umìleckých škol se rozešli do pražských divadel, kde vyprávìli, co se na Národní tøídì stalo, a žádali herce o podporu. Zaèalo se uvažovat o stávce jak v divadlech, tak na vysokých školách.
 
  &nbspNásledujícího dne se projevil úèinek událostí 17. listopadu na psychiku obyvatel. Mnozí, i komunisté, byli pohoršeni zpùsobem zásahu poøádkových sil, a lidé se spontánnì zaèali shromažïovat v ulicích. Na shromáždìní v realistickém divadle, kam pøišli srudenti informovat o událostech pøedešlého dne, byla navržena týdenní stávka na podporu studentù, kteøí týdenní stávku již vyhlásili, a jejich sedmi požadavkù (zveøejnit úplné a pravdivé informace ohlednì zásahu, jména odpovìdných osob, jejich vyšetøení a potrestání...). Dále byla navržena dvouhodinová generální stávka na 27. listopad od 12 do 14 hodin. Bìhem tohoto dne se také šíøí zpráva o smrti studenta Martina Šmída. Pøišla s ní již po demonstraci 17. listopadu Drahomíra Dražská a 18. listopadu veèer se pøes Petra Uhla dostala do zpráv (pochopitelnì ne v ÈST, ale na Svobodné Evropì). Psychologický dopad této dezinformace byl významný, hlavnì na mimopražské studenty a obèany vùbec, kteøí v událostech 17. listopadu dosud vidìli jen další ze série demonstrací v Praze.
 
 
 
 
 
 
 
17.-18. listopad***listopad '89***prosinec '89
 
 
 
 
 
Listopad 1989
 
 
 
  &nbsp19. listopadu oznámila ministrynì školství, že se podaøilo najít studenta Martina Šmída, a dementovala tím informaci o jeho smrti. V poledne se v bytì Václava Havla setkali èlenové nezávislých iniciativ. Výsledkem jejich porady je ustanovení Obèanského fóra, které vzniklo v deset hodin veèer v Èinoherním klubu a jehož základní provolání Václav Havel odpoledne sestavil. Obèanské fórum žádá odstoupení nejzkorumpovanìjších politikù, propuštìní politických vìzòù a podporuje avizovanou generální stávku. V Bratislavì tohoto dne vzniká hnutí Veøejnost proti násilí; pøedseda èeské vlády ve 21 hodin v televizi vyzývá ke klidu a podpoøe vedení zemì
 
  &nbspNásledujícího dne se na vìtšinì pražských vysokých škol podaøilo zahájit stávku. Slovenská, èeská i èeskoslovenská vláda podpoøily policejní zásah na Národní tøídì a prohlásily, že dialog nelze vést v atmosféøe emocí, vášní a protisoialistických vystoupení. Odpoledne se zaplnila námìstí po celé republice, na Václavském námìstí se sešlo pøes 100 000 lidí, v Brnì 40 000...
 
  &nbspO den pozdìji, 21. listopadu, se ke stávce pøidaly zbývající školy a na Václavském námìstí se konala první manifestace Obèanského fóra, z Melantrichova balkonu k davùm (shromáždilo se 200 000 lidí) poprvé promluvil Václav Havel. Pøedseda èeskoslovenské vlády Adamec jednal se zástupci veøejnosti (kromì Havla, se kterým jednat odmítl), Milouš Jakeš pak v televizi prohlásil, že KSÈ neustoupí od socialistické cesty rozvoje. Pøíštího dne se opìt na Václavském námìstí konala demonstrace Obèanského fóra, na bratislavském námìstí Slovenského národního povstání se sešlo 100 000 lidí, k nimž promluvil Milan Kòažko a Ján Budaj. Ve stávce už byly školy na celém území Èeskoslovenska. Do Prahy byly povolány Lidové milice, ale vrchní velitel Milouš Jakeš je posléze odvolal.
 
  &nbsp23. listopadu se uskuteènila dosud nejpoèetnìjší demonstrace na Václavském námìstí a 24. listopadu celý den zasedal ÚV KSÈ. V 19 hodin pak Milouš Jakeš oznámil, že on i celé vedení ÚV dávají své funkce k dispozici. Oslavy ve štábu Obèanského fóra však byly pøedèasné, vìtšina jmen totiž ve vedení strany zùstala. Obèanské fórum to pak oznaèilo za první a ne zcela jasný krok KSÈ. 25. listopadu prezident republiky zastavil stíhání Jána Èarnogurského, Miroslava Kusého, Jiøího Rumla, Petra Uhla a Rudolfa Zemana. Ladislav Adamec rezignoval na post v ÚV KSÈ na protest proti pomalému postupu pøestavby. Na manifestaci Obèanského fóra na Letné se sešlo 800 000 lidí, shromáždìní poprvé vysílala pøímým pøenosem televize. Veèer v ní také poprvé vystoupil Václav Havel. Federální vláda uèinila první ústupek opozici - vyslovila se pro doplnìní dosud èistì komunistického kabinetu o nestraníky i èleny dalších stran.
 
  &nbsp27. listopadu mezi 12. a 14. hodinou probìhla po celé republice generální stávka s heslem Konec vlády jedné strany, do které se zapojilo 75% obèanù. Obèanské fórum, které za svùj cíl vyhlásilo vypsání svobodných voleb, pak navrhlo její ukonèení a pøechod na stávkovou pohotovost, protože poždavky OF se zaèínaly plnit. 28. listopadu Ladislav Adamec slíbil, že do 3.12. pøipraví zásadní rekonstrukci vlády; 29. listopadu Federální shromáždìní vèetnì témìø kompletního pøedsednictva ÚV KSÈ jednomyslnì zrušilo ústavní èlánek o vedoucí úloze KSÈ ve spoleènosti. Následujícího dne Ministerstvo školství zrušilo výuku marxismu-leninismu na vysokých školách. Tím byly splnìny základní pøedpoklady pro to, aby byli komunisté zbaveni moci.
 
 
 
 
 
 
 
17.-18. listopad***listopad '89***prosinec '89
 
 
 
 
 
Prosinec 1989
 
 
 
  &nbsp3. prosince, kdy Ladislav Adamec pøedstavil novou vládu, se ukázalo, že komunistické vedení ještì nepochopilo, v jaké situaci se nachází. Bylo v ní totiž 15 komunistù, 1 lidovec, 1 socialista a 3 nestraníci. Nejlépe to vystihlo prohlášení Obèanského fóra: 'KSÈ musí vyvodit všechny dùsledky z toho, že ztratila dùvìru veøejnosti a že již nemá v této zemi žádnou vedoucí úlohu. Složení vlády s nadpolovièní vìtšinou komunistù vùbec neodpovídá'. Pokud by tato vláda skuteènì mìla pøevzít moc, vyzvalo by Obèanské fórum k další generální stávce na 11. prosinec. Následujícího dne se konala demonstrace proti složení nové vlády i v ulicích, zatímco herci a studenti pokraèovali ve stávce. Poprvé od 17. listopadu vystoupil v televizi Gustáv Husák.
 
  &nbsp7.12. rezignoval Ladislav Adamec a navrhl, aby novou vládu sestavil první místopøedseda Marián Èalfa. Obèanské fórum nebylo s Èalfou spokojeno, ale nakonec se s ním v zájmu uklidnìní situace rozhodlo spolupracovat, pokud pøijme jejich návrhy na složení kabinetu. Pøedsednictvo ÚV KSÈ vylouèilo Milouše Jakeše a Miroslava Štìpána ze strany za 'hrubé politické chyby pøi øešení celospoleèenského napìtí, zejména událotí 17. listopadu'. V následujících dnech probíhala mezi politickýcmi reprezentacemi jednání u kulatého stolu o složení nové vlády. Nakonec bude složena z 10 komunistù, 2 socialistù, 2 lidovcù a 7 nestraníkù.
 
  &nbsp10. prosince ve 13 hodin jmenoval prezident Gustáv Husák novou 'vládu národního porozumnìní' a vzápìtí abdikoval. Na Václavském námìstí byla oznámena kandidatura Václava Havla na post prezidenta a Alexander Dubèek se stal pøedsedou Federálního shromáždìní. Bylo dohodnuto, že 'vláda národního porozumnìní' bude fungova jako prozatimní do vypsání svobodných voleb. 29. prosince byl (ještì stále komunistickým parlamentem) jednohlasnì zvolen Václav Havel prezidentem republiky, na jaøe 1990 se zmìnil oficiální název státu na Èeská a Slovenská federativní republika (ÈSFR) a v èervnu 1990 se konaly první svobodné volby po více než ètyøiceti letech totality. Obèané mìli možnost vybírat si z nìkolika desítek politických objektù; Obèanské fórum sdružující rùznorodé demokratické proudy zvítìzilo s 51% hlasù v Èeské republice, na Slovensku zvítìzilo podobnì koncipované hnutí Veøejnost proti násilí. KSÈ získala 13% hlasù.
 
 
 
 
 
VÁCLAV HAVEL
 
 
 
  &nbspVáclav Havel se narodil 5.10. 1936 v Praze. Ponìvadž jeho rodina byla spjatá s èeskou politickou scénou 20.- 40. let, nebylo mu po ukonèení základní školy v roce 1951 komunistickou mocí z kádrových dùvodù dovoleno pokraèovat ve studiu. ì pracoval jako jevištní technik v divadlech ABC a Na zábradlí, v letech 1962-1966 dálkovì vystudoval dramaturgii na Divadelní fakultì AMU.  &nbspV 60. letech také vznikly Havlovy nejznámìjší divadelní hry (v rùzných divadelních a literárních periodikách publikoval už od svých 20 let), Zahradní slavnost (1963), Vyrozumnìní (1965) a Ztížená možnost soustøedìní (1968). Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy Havel vystupoval proti politické represi pøíznaèné pro období normalizace. Roku 1975 napsal otevøený dopis prezidentu Husákovi, v nìmž poukazoval na problémy ès. spoleènosti, v lednu 1977 se stal zakladatelem a jedním z prvních mluvèí iniciativy Charta 77, kterou podepsalo nìkolik stovek lidí. (celkovì v kriminále strávil témìø 5 let, nìkolikrát byl vzat do vazby a poté propuštìn). V té dobì bylo úøady zakázáno jakékoliv publikování jeho dìl. Se svým dílem ovšem slavil výrazné úspìchy v zahranièí.
 
  &nbspRoku 1989 byl opìt zatèen, období od ledna do kvìtna strávil ve vìzení. Po svém propuštìní v èervnu inicioval vznik petice Nìkolik vìt, ke které se postupnì pøipojily desítky tisíc lidí. V øíjnu 1989 byl ještì jednou zatèen, po nìkolika dench byl však propuštìn. V lisotpadu 1989 byl jednou z vùdèích osobností revoluce, 19.11. se podílel na vzniku úvpdního prohlášení Obèanského fóra, jehož èelním pøedstavitelem se stal. Svými postoji v dobì totality si získal postavení morální autority a styl se všeobecnì respektovanou osobností. I proto byl dne 10.12 navržen Obèanským Forem na funkci prezidenta a 29.12. 1989 jednomyslnì zvolen komunistickým parlamentem(!) prezidentem ÈSSR. Slíbil, že republiku dovede k demokratickým volbám, k èemuž v létì 1990 skuteènì došlo.
 
  &nbspAèkoli pùvodnì mìl být prezidentem pouze doèasnì, byl v èervenci 1990 opìt zvolen èeskoslovenským prezidentem. Abdikoval až v létì 1992, aby se nemusel podílet na rozpadu ÈSFR. Po Novém roce byl zvolen prezidentem Èeské republiky, roku 1998 byl zvolen podruhé. Jeho funkèní období tak trvalo témìø 13 let a vypršelo v únoru 2003
 
 
 
 
 
ALEXANDER DUBÈEK
 
 
 
  &nbspAlexander Dubèek se narodil 27.11. 1921 v Uhrovci (okr. Topolèany), ale již ve svých ètyøech letech se s rodièi, èleny družstva Interhelpo, pøestìhoval do SSSR. Žil v kirgyzském Pišperku, od roku 1933 pak v Nižním Novgorodì, kde také vystudoval støední školu. V listopadu 1938 se vrátil na Slovensko. Hned v roce 1939, tedy v 18-ti letech, vstoupil do ilegální Komunistické strany Slovenska a zapojil se do odboje (v nìmž se významnì angažoval jeho otec Štefan). Po svém pøíchodu na Slovensko se vyuèil soustružníkem a pøed Slovenským národním povstáním pracoval jako zamìstnanec Škodových závodù v Dubnici nad Váhom. V roce 1944 se aktivnì zúèastnil Slovenského národního povstání, pøi ústupových bojích byl ranìn. Po skonèení války byl destilérem droždárny v Trenèínì a zároveò se politicky angažoval v KSS.
 
  &nbspRoku 1951 už byl vedoucím odboru na ÚV KSS v Bratislavì a poslancem Národního shromáždìní. Mezi léty 1952-1955 studoval právnickou fakultu v Bratislavì, od roku 1955 do roku 1958 pak Vysokou stranickou školu pøi ÚV KSSS v Moskvì. Od roku 1958 pak byl èlenem ÚV KSS i ÚV KSÈ. V roce 1963 se stal èlenem tzv. Kolderovy komise pro vyšetøování událostí z 50. let, od roku 1963 byl 1. tajemníkem ÚV KSÈ.
 
  &nbspV 60. letech byl jedním z hlavních pøedstavitelù reformního proudu komunistù, vùdèí osobností Pražského jara '68 a tìšil se obrovské popularitì doma i v zahranièí. Usiloval o humanizaci a demokratizaci socialistického zøízení, ale pøi zachování jeho sociálnì ekonomické podstaty. Svùj program se marnì snažil obhájit pøed politiky SSSR i vìtšiny dalších státù Varšavské smlouvy, v srpnu 1968 vedl delegaci KSÈ na jednáních pøedstavitelù komunistických stran zemí sovìtského bloku v Moskvì.
 
  &nbspPo sovìtské invazi, kterou s ostatními èleny pøedsednictva ÚV KSÈ odsoudil jako okupaci, byl odvleèen do SSSR, kde po úèasti na jednáních mezi èeskoslovenskou a sovìtskou reprezentací 26.8. 1968 pod nátlakem spolupodepsal tzv. Moskevský protokol o doèasném pobytu vojsk Varšavské smlouvy na našem území a normalizaci pomìrù v Èeskolovensku. Poté byl postupnì odstaven ze všech politických funkcí. V dubnu 1969 byl nucen odstoupit z funkce prvního tajmeníka ÚV KSÈ, poté byl zbaven funkcí v ÚV KSÈ, odklizen jako velvyslanec do Turecka a v létì 1970 vylouèen z KSÈ a prohlášen za èelního pøedstavitele pravicové kontrarevoluce.
 
  &nbspOd roku 1970 byl technicko-hospodáøským pracovníkem Západoslovenských lesù, od roku 1985 v dùchodì. V sedmdesátých a osmdesátých letech udržoval styky s opozièním hnutím a opakovanì vystupoval s kritikou režimu. Po zahájení sovìtské pìrestrojky se snažil navázat kontakt s M. Gorbaèovem. Celkovì se z nìho v tomto období spíše než reformní komunista stal demokratický socialista po vzoru západoevropských sociálních demokracií.
 
  &nbspV listopadu 1989 opìt vstoupil do politického života, podpoøil OF a pronesl nìkolik projevù, od 28.12. 1989 byl poslancem Snìmovny národù Federálního shromáždìní (SN FS) a jeho pøedsedou (do èervna 1992). Vstoupil do Sociálnì demokratické strany na Slovensku, od bøezna 1992 byl jejím pøedsedou. Podnikl øadu zahranièních cest a pøevzal mnohá vyznamenání, ze strany pravice byl však napadán kvùli své komunistické minulosti. 1.9. 1992 mìl vážnou dopravní nehodu (viníkem byl uznán jeho øidiè, který za špatného poèasí nepøizpùsobil jízdu stavu vozovky, nicménì sám vyvázl jen s lehèím zranìním hlavy), a na následky svého úrazu 7.11. 1992 v pražské nemocnici na Homolce zemøel.
 
 
 
==After 1989==
 
http://www.totalita.cz/1989/1989_11.php
 
 
 
ROLE OF STUDENTS IN REVOLUTION; ARTISTS, OBCANSKE FORUM, HAVEL
 
 
 
In 1989, the country became democratic again through the [[Velvet Revolution]]. In 1992 the growing nationalist tensions led to [[dissolution of Czechoslovakia]] into the [[Czech Republic]] and [[Slovakia]], as of January 1, 1993.
 
 
 
== Government ==
 
=== Heads of state ===
 
*List of Presidents of Czechoslovakia
 
*List of Prime Ministers of Czechoslovakia
 
 
 
=== International agreements and membership ===
 
After WWII, active participant in Council for Mutual Economic Assistance ([[Comecon]]), [[Warsaw Pact]], [[United Nations]] and its specialized agencies; signatory of [[conference on Security and Cooperation in Europe]]
 
 
 
=== Administrative divisions ===
 
''Main article: [[Administrative divisions of Czechoslovakia]]''
 
*1918&ndash;1923: different systems on former Austrian territory ([[Bohemia]], [[Moravia]], small part of [[Silesia]]) and on former Hungarian territory ([[Slovakia]] and [[Ruthenia]]): 3 lands [země] (also called district units [obvody]) Bohemia, Moravia, Silesia + 21 counties [župy] in today's Slovakia + 2? counties in today's Ruthenia; both lands and counties were divided in districts [okresy]
 
*1923&ndash;1927: like above, except that the above counties were replaced by 6 (grand) counties [(veľ)župy] in today's Slovakia and 1 (grand) county in today's Ruthenia, and the number and frontiers of the okresy were changed on these 2 territories
 
*1928&ndash;1938: 4 lands [in Czech: země / in Slovak: krajiny]: Bohemia, Moravia-Silesia, Slovakia and Subcarpathian Ruthenia; divided in districts [okresy]
 
*late 1938&ndash;March 1939: like above, but Slovakia and Ruthenia were promoted to "autonomous lands"
 
*1945&ndash;1948: like 1928&ndash;1938, except that Ruthenia became part of the Soviet Union
 
*1949&ndash;1960: 19 regions [kraje]  divided in 270 districts [okresy]
 
* 1960&ndash;1992: 10 regions [kraje], [[Prague]], and (since 1970) [[Bratislava]]; divided in 109&ndash;114 districts ([[okres]]y]); the kraje were abolished temporarily in Slovakia in 1969&ndash;1970 and for many functions since 1991 in Czechoslovakia; in addition, the two republics Czech Socialist Republic and Slovak Socialist Republic were established in 1969 (without the word ''Socialist'' since 1990)
 
 
 
== Politics ==
 
GOTTWALD, HUSAK, DUBCEK
 
 
 
After WWII, monopoly on politics held by [[Communist Party of Czechoslovakia]]. [[Gustáv Husák]] elected first secretary of KSC in 1969 (changed to general secretary in 1971) and president of Czechoslovakia in 1975. Other parties and organizations existed but functioned in subordinate roles to KSC. All political parties, as well as numerous mass organizations, grouped under umbrella of the [[National Front (Czechoslovakia)|National Front]]. Human rights activists and religious activists severely repressed.
 
 
 
== Constitutional development ==
 
Czechoslovakia had the following constitutions throughout its history (1918 &ndash; 1992):
 
* Temporary Constitution of November 14 1918 [democratic], see: Czechoslovakia: 1918 - 1938
 
* The 1920 Constitution (The Constitutional Document of the Czechoslovak Republic) [democratic, in force till 1948, several amendments], see: Czechoslovakia: 1918 - 1938
 
* The Communist 1948 Ninth-of-May Constitution
 
* The Communist 1960 Constitution of the Czechoslovak Socialist Republic  with major amendments in 1968 (Constitutional Law of Federation), 1971, 1975, 1978, and in 1989 (at which point the leading role of the Communist Party of Czechoslovakia was abolished). It was amended several more times during 1990-1992 (e. g. 1990, name change to Czecho-Slovakia, 1991 incorporation of the human rights charter)
 
 
 
==Economy==
 
After WWII, economy centrally planned with command links controlled by communist party, similar to [[Soviet Union]]. Large metallurgical industry but dependent on imports for iron and nonferrous ores.
 
 
 
*Industry: Extractive and manufacturing industries dominated sector. Major branches included machinery, chemicals, food processing, metallurgy, and textiles. Industry wasteful of energy, materials, and labor and slow to upgrade technology, but country source of high-quality machinery and arms for other communist countries.
 
*Agriculture: Minor sector but supplied bulk of food needs. Dependent on large imports of grains (mainly for livestock feed) in years of adverse weather. Meat production constrained by shortage of feed, but high per capita consumption of meat.
 
*Foreign Trade: Exports estimated at US$17.8 billion in 1985, of which 55 % machinery, 14 % fuels and materials, 16 % manufactured consumer goods. Imports at estimated US$17.9 billion in 1985, of which 41 % fuels and materials, 33 % machinery, 12 % agricultural and forestry products other. In 1986, about 80 % of foreign trade with communist countries.
 
*Exchange Rate: Official, or commercial, rate Kcs 5.4 per US$1 in 1987; tourist, or noncommercial, rate Kcs 10.5 per US$1. Neither rate reflected purchasing power. The exchange rate on the [[black market]] was around Kcs 30 per US$1, and this rate became the official one once the currency became convertible in the early 1990s.
 
*Fiscal Year: Calendar year.
 
*Fiscal Policy: State almost exclusive owner of means of production. Revenues from state enterprises primary source of revenues followed by turnover tax. Large budget expenditures on social programs, subsidies, and investments. Budget usually balanced or small surplus.
 
 
 
After WWII, country energy short, relying on imported crude oil and natural gas from Soviet Union, domestic brown coal, and nuclear and hydroelectric energy. Energy constraints a major factor in 1980s.
 
 
 
== Population and ethnic groups ==
 
Czechoslovakia's '''ethnic composition''' in 1987 offered a stark contrast to that of the First Republic (see History). The [[Sudeten Germans]] that made up the majority of the population in border regions were forcibly expelled after World War II, and [[Carpatho-Ukraine]] (poor and overwhelmingly Ukrainian and Hungarian) had been ceded to the [[Soviet Union]] following [[World War II]]. [[Czechs]] and [[Slovaks]], about two-thirds of the First Republic's population in 1930, represented about 94 % of the population by 1950.
 
 
 
The aspirations of ethnic minorities had been the pivot of the First Republic's politics. This was no longer the case in the 1980s. Nevertheless, ethnicity continued to be a pervasive issue and an integral part of Czechoslovak life. Although the country's ethnic composition had been simplified, the division between Czechs and Slovaks remained; each group had a distinct history and divergent aspirations.
 
 
 
From 1950 through 1983, the Slovak share of the total population increased steadily. The Czech population as a portion of the total declined by about 4 %, while the Slovak population increased by slightly more than that. The actual numbers did not imperil a Czech majority; in 1983 there were still more than two Czechs for every Slovak. In the mid-1980s, the respective fertility rates were fairly close, but the Slovak fertility rate was declining more slowly.
 
 
 
== From creation to dissolution — overview ==
 
{{Cs-timeline}}
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  
 +
==Toward Velvet Divorce==
 +
Discussion of the proposal to drop the country’s [[socialism|socialist]] attribute introduced in 1960 revealed a serious Czecho-Slovak conflict, with many Slovak deputies calling for the reinstatement of the original name, "Czecho-Slovakia," adopted by the [[Treaty of Versailles]] in 1918. The country was eventually renamed the Czech and Slovak Federal Republic in April 1990, but voices for Slovakia’s independence were mounting, and the fiercely [[nationalism|nationalistic]] Slovak National Party, whose key agenda was independence, was founded around this time. Even prior to that, Slovakia's creation of the Foreign Relations Ministry in 1990 had signaled intensified independence efforts.
  
 +
The June 1990 elections uncovered the growing rift between the two countries when [[Slovakia]] openly challenged President Havel's intervening in Slovak internal affairs. While the conservatives won a sweeping victory in the [[Czech Republic]], Slovakia elected liberals. The cabinets of both countries were no longer largely composed of former dissidents, and although the federal government operated on the principle of symmetric power-sharing, disagreements between the republics escalated into Slovakia’s declaration of a sovereign state in July 1992, whereby its laws overrode the federal laws. Negotiations on the dissolution of the federal state took place for the remainder of the year, which was materialized on January 1, 1993, when two independent states&mdash;Slovakia and the Czech Republic&mdash;appeared on the map of [[Europe]].
  
 +
== See also ==
 +
* [[Alexander Dubcek]]
 +
* [[Czech Republic]]
 +
* [[Prague Spring]]
 +
* [[Slovakia]]
 +
* [[Vaclav Havel]]
 +
* [[Velvet Revolution]]
 +
* [[Dissolution of Czechoslovakia]]
  
== References ==
+
== Notes==
 
<references/>
 
<references/>
[http://www.czech.cz/en/basic-facts/history/all-about-czech-history/the-first-czechoslovak-republic/ Czechoslovak Republic ]
 
  
 +
==References==
 +
*Gaddis, John Lewis. ''The Cold War: A New History''. New York, NY: The Penguin Press, 2006. ISBN 978-0143038276
 +
*Heimann, Mary. ''Czechoslovakia: The State That Failed''. Yale University Press, 2011. ISBN 978-0300172423
 +
*Windsor, Philip, and Adam Roberts. ''Czechoslovakia 1968: Reform, Repression and Resistance''. London: Chatto & Windus, 1969. {{ASIN|B01K1756RS}}
  
{{commonscat|Czechoslovakia}}
+
==External Links==
 +
All links retrieved January 12, 2024.
  
== External links ==
+
===Czech Language===
* [http://www.vyznamenani.net/main.htm Orders and Medals of Czechoslovakia including Order of the White Lion] (''in English and Czech'')
+
* Gazdik, Jan. March 15, 2007. [http://zpravy.idnes.cz/chcete-znicit-prahu-ptal-se-goring-hachy-f0x-/domaci.asp?c=A070315_093114_domaci_adb ”Do You Want to Destroy Prague? Goring Asked Hacha”] ''iDnes News''
 +
* [http://hartmann.valka.cz/udalostiww2/czwestcp/index.htm “Czechoslovak Resistance Movement in the West”] ''Wars''
 +
* Mikulecky, Tomas. [http://referaty.cz/referaty/referat.asp?id=5986 “Emergence of Czechoslovakia”] ''Resources for Students''
 +
* [http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4702 “Second Czechoslovak Resistance Movement”] ''Resources for Students''
 +
* [http://dejepis.info/?t=190 “Second Czechoslovak Resistance Movement, the Role of the ''Three Kings'' and the Resistance Movement Role of Vladimir Krajina”] ''History''.
 +
* [http://referaty.cz/referaty/referat.asp?id=2721 ”Life in the Protectorate of Bohemia and Moravia”] ''Resources for Students''
 +
* [http://referaty.cz/referaty/referat.asp?id=5271 “Assassination of Reynhard Heidrich”] ''Resources for Students''
 +
* [http://www.totalita.cz/1989/1989_11.php “Velvet Revolution or Eleven Days that Rocked Czechoslovakia”] ''Totalitarianism''
 +
* [http://www.totalita.cz/1989/1989_ms.php “International Events of 1989”] ''Totalitarianism''
 +
* [http://referaty.cz/referaty/referat.asp?id=7664 “Political Processes in the Czech Socialist Republic 1948-1989”] ''Resources for Students''
 +
* [http://www.totalita.cz/1989/1989_1117_dem_01.php “Timeline of November 17 Demonstrations”] ''Totalitarianism''
 +
* [http://referaty.cz/referaty/referat.asp?id=4961 “Charter 77”] ''Resources for Students''
  
[[Category:Nations and places]]
+
{{credit|Czechoslovakia|104011362|Munich_Agreement|154918103|Velvet_Revolution|153508749}}
[[Category:Former countries in Europe]]
 
  
{{credit|104011362}}
+
[[Category:Geography]]
 +
[[Category:Former Countries]]

Latest revision as of 07:31, 12 January 2024

Československo
Czechoslovakia
Austria-Hungary flag 1869-1918.svg
1918 – 1992 Flag of the Czech Republic (bordered).svg
 
Flag of Slovakia (bordered).svg
Flag Coat of arms
Flag Coat of arms
Motto
Czech: Pravda vítězí
("Truth prevails"; 1918-1989)
Latin: Veritas Vincit
("Truth prevails"; 1989-1992)
Anthem
Kde domov můj and Nad Tatrou sa blýska
Location of Czechoslovakia
Capital Prague
Language(s) Czech, Slovak
Government
President
 - 1918-1935 Tomáš Masaryk
 - 1989-1992 Václav Havel
Prime Minister
 - 1918-1919 Karel Kramář
 - 1992 Jan Stráský
History
 - Independence from Austria-Hungary 28 October
 - Dissolution of Czechoslovakia 31 December
Area
 - 1993 127,900 km² (49,382 sq mi)
Population
 - 1993 est. 15,600,000 
     Density 122 /km²  (315.9 /sq mi)
Currency Czechoslovak crown

Czechoslovakia (Czech and Slovak languages: Československo) was a country in Central Europe that existed from October 28, 1918, when it declared independence from the Austro-Hungarian Empire, until 1992. On January 1, 1993, Czechoslovakia split into the Czech Republic and Slovakia. During the 74 years of its existence, it saw several changes in the political and economic climate. It consisted of two predominant ethnic Slavic groups—Czechs and Slovaks—with Slovakia's population half the Czech Republic's. During World War II, Slovakia declared independence as an ally of the Nazi Germany, while the Czech lands were handed over to Hitler by the Allies in an act of appeasement. Czechoslovakia fell under the Soviet sphere of influence following liberation largely by the Soviet Union's Red Army. It rejected the Marshall Plan, joined the Warsaw Pact, nationalized private businesses and property, and introduced central economic planning. The Cold War period was interrupted by the economic and political reforms of the Prague Spring in 1968.

In November 1989, Czechoslovakia joined the wave of anti-Communist uprisings throughout the Eastern bloc and embraced democracy. Addressing the Communist legacy, both in political and economic terms, was a painful process accompanied by escalated nationalism in Slovakia and its mounting sense of unfair economic treatment by the Czechs, which resulted in a peaceful split labeled the Velvet Divorce.

Basic Facts

Form of statehood:

  • 1918–1938: democratic republic
  • 1938–1939: after annexation of the Sudetenland region by Germany in 1938, Czechoslovakia turned into a state with loosened connections between its Czech, Slovak and Ruthenian parts. A large strip of southern Slovakia and Ruthenia was annexed by Hungary, while the Zaolzie region fell under Poland's control
  • 1939–1945: split into the Protectorate of Bohemia and Moravia and the independent Slovakia, although Czechoslovakia per se was never officially dissolved; its exiled government, recognized by the Western Allies, was based in London.
  • 1945–1948: democracy, governed by a coalition government, with Communist ministers charting the course
  • 1948–1989: Communist state with a centrally planned economy
    • 1960 on: the Czechoslovak Socialist Republic
    • 1969–1990: federal republic consisting of the Czech Socialist Republic and the Slovak Socialist Republic
  • 1990–1992: a federal democratic republic consisting of the Czech Republic and the Slovak Republic

History

Did you know?
Czechoslovakia was a country in Central Europe that existed from October 28, 1918, when it declared independence from the Austro-Hungarian Empire, until January 1, 1993, when it split into the Czech Republic and Slovakia

Inception of Czechoslovakia

Czechoslovakia came into existence in October 1918 as one of the successor states of Austria-Hungary, whose Empire had been slowly losing ground to nationalist movements in the final years of World War I. It was comprised of the territories of the Czech Republic, Slovakia, and Carpathian Ruthenia and some of the most industrialized regions of the former Austria-Hungary. On October 28, 1918, Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, and Vavro Šrobár, the "Men of October 28th," formed a provisional government, and two days later, Slovakia endorsed the marriage of the two countries, with Tomas Garrigue Masaryk, who had crafted the blueprint for the constitution, elected president.

World War II

Czechoslovakia in 1928

End of State

Satisfaction among individual ethnic groups within the new state varied, as Germans, Slovaks, and Slovakia's ethnic Hungarians grew resentful of the political and economic dominance of the Czechs' reluctance to extend political autonomy to all constituents. This policy, combined with an increasing Nazi propaganda, particularly in the industrialized German speaking Sudetenland (the German-border regions of Bohemia and Moravia), fueled the growing unrest in the years leading up to World War II.[1] Czechoslovakia began losing ground to Adolf Hitler's Germany with the Munich Agreement, signed on September 29, 1938, by the representatives of Germany—Hitler, Great BritainNeville Chamberlain, ItalyBenito Mussolini, and France—Édouard Daladier, which deprived it of one-third of its territory, mainly the Sudetenland, the location of major border defenses. Within ten days, 1,200,000 were forced to leave their homes. President Edvard Beneš resigned on October 5, 1938, and Emil Hácha was appointed in his stead. Hitler thus defeated Czechoslovakia without taking up arms, while a strip of southern Slovakia was handed over to Hungary in November.

On March 14, 1939, Hácha set out for Berlin to meet with Hitler. On the same day, Slovakia declared independence and became an ally of Nazi Germany, which provided Hitler with a pretext to occupy Bohemia and Moravia on grounds that Czechoslovakia had collapsed from within and his administration of it would forestall chaos in Central Europe. Hácha described the signing away of Czechoslovakia as follows:

“It’s possible to withstand Hitler’s yelling, because a person who yells is not necessarily a devil. But Göring [Hitler’s right hand], with his jovial face, was there as well. He took me by the hand and softly reproached me, asking whether it is really necessary for the beautiful Prague to be leveled in a few hours… and I could tell that the devil, able to carry out his threat, was speaking to me.”[2]

The following morning, Wehrmacht occupied what remained of Czechoslovakia. After Hitler personally inspected the Czech fortifications, he privately admitted that “We would have shed a lot of blood.”

Slovakia's troops fought on the Russian front until the summer of 1944, when the Slovak armed forces staged an anti-government uprising that was quickly crushed by Germany.

Resistance Movement

On October 28, 1939, the 21st anniversary of the establishment of the country, Czechoslovakia, emboldened by hopes for an early restoration of the independence, was swept by massive demonstrations. Nazi Germany retaliated by spontaneous executions of student leaders and the closure of universities, which sent the resistance movement underground. Czechoslovak units composed of recruits from the ranks of exiled Czechoslovak citizens were created in Poland, France, and Great Britain, coordinated by the London-based exiled government. On the home turf, the resistance movement continued chiefly through massive demonstrations, which reached an apex in 1941. However, widespread arrests severely disrupted the underground networks and cut off radio networks between domestic and foreign components of the resistance movement, which were then reestablished by paratroopers dispatched into the Protectorate.

Operation Anthropoid

"Joy of Life" statue gifted to the Nagasaki Peace Park by Czechoslovakia in 1980.

The Czechoslovak-British Operation Anthropoid was the code name for the assassination plot of the top Nazi leader Reinhard Heydrich, the chief of RSHA, an organization that included the Gestapo (Secret Police), SD (Security Agency) and Kripo (Criminal Police). Heydrich was the mastermind of the purge of Hitler's opponents as well as the genocide of Jews. Due to his reputation as the liquidator of resistance movements in Europe, he was sent to Prague in September 1941 to make order as the Protector of Bohemia and Moravia. The Protectorate was of strategic importance to Hitler’s plans, and Heydrich, dubbed the "Butcher of Prague," "The Blond Beast" or "The Hangman," wasted no time, handing out death sentences the day after his arrival.

With the fighting spirit in the Protectorate at a lull, the exiled military officials began planning an operation that would stir up the nation’s consciousness—six Czech and one Slovak paratroopers were chosen for the assassination of Heydrich, and two of them—Czech Josef Valčík and Slovak Josef Gabčik, executed it. Heydrich died of complications following surgery. The Gestapo tracked the paratroopers’ contacts and eventually discovered the assassins' hideaway in a Prague church. Three of them died in a shootout while trying to buy time for the others who were attempting to dig an escape route; the remaining four used their last bullets to take their lives.

Heydrich’s successor Karl Herrmann Frank had 10,000 Czechs executed as a warning, and two villages that assisted the paratroopers were leveled, with the adults murdered and young children sent to German families for re-education. The combined actions of the Gestapo and its confidantes virtually paralyzed the Czech resistance movement; on the other hand, the assassination bolstered Czechoslovakia’s prestige in the world and was crucial to the country’s securing of demands for an independent republic following the end of WWII.

End of War

Toward the end of the war, partisan movement was gaining momentum, and once the Allies were on the winning side, the political orientation of Czechoslovakia was high on the agenda of the two most influential exiled centers—the government in London and the communist officials in Moscow. Both endorsed the agreement on friendship, mutual assistance and postwar cooperation with the Soviet Union as a means to stem German expansion on one hand and the Soviet Union’s mingling into Czechoslovakia's internal affairs on the other.

Communist Czechoslovakia

Retaliation

After World War II, Czechoslovakia was reestablished. Carpathian Ruthenia was occupied by, and in June 1945, formally ceded to the Soviet Union, while Sudetenland Germans were expelled in an act of retaliation coined by the Beneš Decrees, which continue to fuel controversy between nationalist groups in the Czech Republic, Germany, Austria, and Hungary.[3] In total approximately 90 percent of the ethnic German population of Czechoslovakia was forced to leave. Wartime traitors and collaborators accused of treason along with ethnic Germans and Hungarians were expropriated.

Communist Takeover

The Communist takeover of Czechoslovakia was facilitated by the fact that most of the country had been liberated by the Red Army, as well as the overall social and economic downturn in Europe. In the 1946 parliamentary election, the Communist Party of Czechoslovakia emerged as the winner in the Czech lands while the Democratic Party won in Slovakia. In 1947, the Soviet Union and, consequently, its satellites, including Czechoslovakia, turned down the Marshall Plan, authored by U.S. Secretary of State George Marshall to address the economic needs of war-torn Europe.

Czechoslovakia in 1969

In February 1948, the Communists seized power and sealed the country’s fate for the next 41 years. Terror reminiscent of Hitler’s Germany followed, with execution of political prisoners and prisoners of conscience, forced collectivization of agriculture, censorship, and land grabs. Economy was controlled by five-year plans and the industry was overhauled in compliance with Soviet wishes to focus on heavy industry, in which Czechoslovakia had been traditionally weak. The economy retained momentum vis-à-vis its Eastern European neighbors but grew increasingly weak vis-à-vis Western Europe.

In the early 1960s, Czechoslovakia came very close to extricating itself from the Eastern bloc, when the reformer Alexander Dubcek was appointed to the key post of First Secretary of the Czechoslovak Communist Party. Economic reforms were put in place that gradually grew into the reform of the overall political system, referred to as the Prague Spring. However, this glimmer of hope was crushed under the tanks of the Warsaw Pact armies in August 1968. Soviet tanks rolled into Czechoslovakia on the night of 20–21 August 1968.[4] The General Secretary of the Soviet Communist Party Leonid Brezhnev viewed this intervention as vital to the preservation of the Soviet, socialist system and vowed to intervene in any state that sought to replace Marxism-Leninism with capitalism.[5] In the week after the invasion there was a spontaneous campaign of civil resistance against the occupation. This resistance involved a wide range of acts of non-cooperation and defiance: this was followed by a period in which the Czechoslovak Communist Party leadership, having been forced in Moscow to make concessions to the Soviet Union, gradually put the brakes on their earlier liberal policies.[6] In April 1969 Dubcek was finally dismissed from the First Secretaryship of the Czechoslovak Communist Party.

The period of ‘normalization’ followed—the reforms were repealed, which, compounded by apolitical, military, and union purges thrust the country back into 1950s. The dissident movement, epitomized by the future Czech President Václav Havel, worked underground to counter the regime. Finally, the economic crisis in the 1980s facilitated the shift toward democracy.

Velvet Revolution

Mikhail Gorbachev’s address to the United Nations General Assembly in New York, in which he endorsed the rights for all nations to decide their own course, was among the first signs of the worldwide crumbling of the Communist empire. However, Communist authorities in Prague brutally dispersed ad hoc anti-regime demonstrations on November 17, 1989, in commemoration of the 1939 Nazi attack against university dormitories. This set in motion the Velvet Revolution, and the student-led protests in the metropolis soon spilled over to other parts of the country.

As Communist governments in neighboring countries were being toppled, borders with Western Europe were opened, and in December, President Gustáv Husák appointed the first government composed of largely non-Communists and resigned. Alexander Dubcek, who played a crucial role in the Prague Spring, became the voice of the federal parliament and Vaclav Havel the President. In June 1990, the first democratic elections since 1946 were held.

Toward Velvet Divorce

Discussion of the proposal to drop the country’s socialist attribute introduced in 1960 revealed a serious Czecho-Slovak conflict, with many Slovak deputies calling for the reinstatement of the original name, "Czecho-Slovakia," adopted by the Treaty of Versailles in 1918. The country was eventually renamed the Czech and Slovak Federal Republic in April 1990, but voices for Slovakia’s independence were mounting, and the fiercely nationalistic Slovak National Party, whose key agenda was independence, was founded around this time. Even prior to that, Slovakia's creation of the Foreign Relations Ministry in 1990 had signaled intensified independence efforts.

The June 1990 elections uncovered the growing rift between the two countries when Slovakia openly challenged President Havel's intervening in Slovak internal affairs. While the conservatives won a sweeping victory in the Czech Republic, Slovakia elected liberals. The cabinets of both countries were no longer largely composed of former dissidents, and although the federal government operated on the principle of symmetric power-sharing, disagreements between the republics escalated into Slovakia’s declaration of a sovereign state in July 1992, whereby its laws overrode the federal laws. Negotiations on the dissolution of the federal state took place for the remainder of the year, which was materialized on January 1, 1993, when two independent states—Slovakia and the Czech Republic—appeared on the map of Europe.

See also

Notes

  1. Peter Josika, Playing the Blame Game, Prague Post (July 6, 2005). Retrieved September 5, 2007.
  2. idnes News, Chcete zničit Prahu? ptal se Göring Háchy, March 15, 2007. (Czech Language) Retrieved September 5, 2007.
  3. Jacques Rupnik, The Other Central Europe, East European Constitutional Review (Winter/Spring 2002). Retrieved September 5, 2007.
  4. "Russia Invades Czechoslovakia: 1968 Year in Review," UPI.com (1968). Retrieved November 23, 2011.
  5. John Lewis Gaddis, The Cold War: A New History (New York, NY: The Penguin Press, 2006), 150.
  6. Philip Windsor and Adam Roberts, Czechoslovakia 1968: Reform, Repression and Resistance (London: Chatto & Windus, 1969), 97-143.

References
ISBN links support NWE through referral fees

  • Gaddis, John Lewis. The Cold War: A New History. New York, NY: The Penguin Press, 2006. ISBN 978-0143038276
  • Heimann, Mary. Czechoslovakia: The State That Failed. Yale University Press, 2011. ISBN 978-0300172423
  • Windsor, Philip, and Adam Roberts. Czechoslovakia 1968: Reform, Repression and Resistance. London: Chatto & Windus, 1969. ASIN B01K1756RS

External Links

All links retrieved January 12, 2024.

Czech Language

Credits

New World Encyclopedia writers and editors rewrote and completed the Wikipedia article in accordance with New World Encyclopedia standards. This article abides by terms of the Creative Commons CC-by-sa 3.0 License (CC-by-sa), which may be used and disseminated with proper attribution. Credit is due under the terms of this license that can reference both the New World Encyclopedia contributors and the selfless volunteer contributors of the Wikimedia Foundation. To cite this article click here for a list of acceptable citing formats.The history of earlier contributions by wikipedians is accessible to researchers here:

The history of this article since it was imported to New World Encyclopedia:

Note: Some restrictions may apply to use of individual images which are separately licensed.