Pavel Josef Šafařík

Pavel Jozef Safarik

Pavel Josef Šafařík, ( May 13 1795 in Kobeliarovo, Slovakia, at that time part of the Kingdom of Hungary - June 26 1861 in Prague, Czech Republic, at that time part of the Austrian Empire) was a Slovak philologist, poet, one of the first scientific Slavists; literary historian, historian and ethnographer. Významný představitel obrozenecké vědy. He wrote most of his texts in Czech or in German.

Family

His father Pavel Šafárik (1761 - 1831) was a Protestant clergyman in Kobeliarovo and before that teacher in Štítnik, where he was also born. His mother, Katarína Káresová (1764 - 1812) was born in a poor lower gentry family in Hanková and had several jobs in order to help the family in the poor region of Kobeliarovo. P. J. Šafárik had two elder brothers and one elder sister. One brother, called Pavel Jozef as well, died before Šafárik was born. In 1813, after Katarína's death, Šafárik's father married the widow Rozália Drábová, although Šafárik and his brothers and sister were against this marriage. The local teacher provided Šafárik with Czech books.

On 17 June 1822, when he was in Serbia (see below), P. J. Šafárik married the 19 years old Júlia Ambróziová (1803-1876), a highly intelligent member of Slovak lower gentry born in 1803 in present-day Hungary. She spoke Slovak, Czech, Serbian and Russian, and supported Šafárik in his scientific work. In Serbia, they also had three daughters (Ľudmila, Milena, Božena) and two sons (Mladen Svatopluk, Vojtech), but the first two daughters and the first son died shortly after their birth. Upon Šafárik's arrival in Prague, they had 6 further children, out of which one died shortly after its birth.

His eldest son Vojtech (1831-1902) became an important chemist, Jaroslav (1833-1862) became a military doctor and later the supreme assistant at the Joseph Academy in Vienna, Vladislav (1841 - ?) became a professional soldier, and Božena (1831-?) married Josef Jireček (1825-1888), a Czech literary historian and politician and earlier a tutor in Šafarík's family. Vojtech wrote an interesting biography of his father - Co vyprávěl P. J. Šafařík (What Šafárik said) - and the son of Božena and Jireček the study Šafařík mezi Jihoslovany (Šafárik among the Southern Slavs).

Life

Pavel Josef Šafařík mezi nejvýznamnější osobnosti českého a slovenského národního obrození a mezi slavisty evropského významu. Jeho otec, slovenský evangelický kněz, se rozhodl z mimořádně nadaného syna vychovat svého nástupce. Proto po absolvování gymnázia v Rožňavě a Dobšiné studoval Šafařík na evangelickém lyceu v Kežmarku (1810 až 1814) a na universitě v Jeně (1815-17). Protože ho však teologie příliš nezajímala, rozhodl se pro učitelské povolání. Dva roky působil jako vychovatel v Bratislavě zde se setkal s Františkem Palackým), a v září 1819 nastoupil jako ředitel gymnázia v srbském Novém Sadu.Za 14 let působení v tomto městě vytvořil velké vědecké dílo, takže do Prahy roku 1833 přišel jako uznávaný odborník.

V Praze rozvíjel svou vědeckou práci. Působil jako redaktor v časopisu Světozor, jako cenzor beletrie, redaktor muzejního časopisu a po čase se dokonce stal ředitelem Univerzitní knihovny. Aby umožnil návrat F.L.Čelakovskému do Prahy, zřekl se místa profesora na pražské univerzitě. Tak jako Kollár básnickými představami, tak Šafařík vědeckou činností napomáhal rozvoji slovanské vzájemnosti, v té době významné opory vlasteneckého hnutí. Na rozdíl od Kollára, ale také Jungmanna, Palackého, Hanky a dalších nebylo Šafaříkovo slovanství spojeno s nekritickým rusofilstvím, což se projevilo v době polského povstání v roce 1830, kdy Šafařík jako jediný z vůdců národního hnutí stál jednoznačně na straně Poláků.

Zdravotní stav stárnoucího Šafaříka se v druhé polovině 50. let viditelně zhoršoval. Svůj podíl na tom měla i dusná atmosféra Bachova absolutismu, obavy z policejního pronásledování a perzekuce. Těžká duševní choroba ho vedla k pokusu o sebevraždu. V květnu 1860 skočil z tehdejšího řetězového mostu do Vltavy, ale lodníky a pískaři pracujícími v blízkém okolí byl zachráněn. 65 letý, vyčerpaný, těžce nemocný Šafařík se pokusil o sebevraždu. Zemřel rok nato, 26.6.1861 v Praze.

Quotations

Práce neštítil jsem se nikdy, ale ne vždy mohl jsem jíti po hlasu svého srdce, nýbrž většinou jen tudy, kudy kázala povinnost a nouze, a nejednou jsem se chvěl, ba klesal pod tíhou života“.

Národ, jenž má vědomí důležitosti přirozeného jazyka pro vyšší svůj duchovní život, sám jej zavrhuje a jeho se zříká, páchá na sobě samovraždu a přerušuje tím věčné zákony Boží. http://citaty.kukulich.net/autori/ss/

http://www.libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=5&name=%A9AFA%D8%CDK+PAVEL+JOSEF

Europe in 18th Century

Po bitvě na Bílé hoře nastává poněmčování a během 17. a 18. století se stále snižuje počet lidí, kteří mluví spisovnou češtinou. Česky mluvil jen venkovský lid a městská chudina. V literatuře se čeština vyskytovala především v bohaté lidové slovesnosti. Tento stav byl jedním z důvodů vzniku národního obrození. To však k obnovení národní kultury potřebovalo rozvinutý spisovný jazyk. Proto se první obrozenci snažili o jeho vytvoření. České národní obrození je vyvoláno novým myšlenkovým proudem, osvícenstvím. To se k nám rozšířilo z Francie, kde ho prosazovali takzvaní encyklopedisté, autoři naučného slovníku Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, Denis Diderot a D’Alambert, ale i Voltaire a Rousseau.

Osvícenství se vyznačuje snahou o postupnou likvidaci feudálního systému a reformu společnosti. Tohoto cíle chce dosáhnout pomocí rozumu a vědy a překonat tak náboženskou ideologii a absolutismus. Osvícenské ideje zasáhly i panovníky. Reformy prováděla Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku, osamostatnila školství od církve a umožnila i prostým dětem získávat vzdělání. Její syn Josef II. prosadil na konci 18. století svými patenty zrušení nevolnictví v Čechách, zavedl svobodu náboženského vyznání a zrušil cenzuru tisku.

Obrozenecká literatura se vyznačuje silným protiněmeckým zaměřením a vlasteneckým cítěním. Klade velký důraz na racionální vědu, proto v ní vědecká literatura zaujímá významný podíl. V 18.století se prohloubila krize tradiční stavovské společnosti. Stále výraznější uplatňování podnikatelských vztahů, odpovídajících tužbě po poznání a uchopení pozemského světa, vyvolávalo u většiny evropských vzdělanců dojem, že konečně nastal věk rozumu. Vytvořil se osobitý světový názor zvaný osvícenství, charakterizovaný jednoznačným dějinným optimismem, vírou v lidský rozum, osvobozený od předsudků, pověr, nevědomostí i tradičních autorit, bezvýhradnou důvěrou k vědeckému bádání, jehož výsledky měly přinést i nápravu negativních společenských jevů. Osvícenci obhajovali náboženskou toleranci a byli stoupenci teorie přirozeného práva (právo vyplývající z řádu přírody a lidské přirozenosti, které všem lidem již v okamžiku jejich zrození zajišťuje ideální rovnost) a teorie společenské smlouvy (teorie státu, která pro přijetí formy vlády předpokládá uzavření hypotetické smlouvy mezi občany a panovníkem, na jejímž základě se jednotlivci vzdávají části svých práv ve prospěch všeobecného blaha, a to přenesením těchto práv na stát, resp. na panovníka). Osvícenství vycházelo ze dvou základních filosofických směrů: Z Descartova racionalismu, který přenesl do filosofie ducha matematicko-mechanistické přírodovědy, a z Lockeova empirismu, pro nějž byl příznačný noetický senzualismus, redukující veškeré lidské poznání na obsah lidských smyslů.

Ideologie osvícenství značně ovlivnila řadu tehdejších panovnických dvorů. Následkem toho vznikl osvícenský absolutismus. Hlavními rysy osvícenského absolutismu bylo zrušení stavovských výsad se snahou zavést rovnost před zákonem, vysoká centralizace a byrokratizace státu a podřízení církve státnímu dozoru.

Myšlenkami osvícenského absolutismu se řídili i habsburští panovníci, vládnoucí v českých zemích. Marie Terezie (1740-1780) Postupně prosadila reformy ve školství, reformu urbariální a berní (tereziánský katastr), reformu vojenství. Zasáhla i do organizace soudnictví, S radikálnějšími reformami přišel její syn Josef II. (1740-1780), podle něhož rakouský osvícenský absolutismus obdržel pojmenování josefinismus. Většina z více než 200 reforem však svého tvůrce nepřežila. Nástupce Josefa II. na trůně, císařův bratr Leopold II. (1790-1792), byl nucen téměř všechny odvolat. Zachovala se jen reforma patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, který legalizoval augšpurské, helvetské i pravoslavné vyznání).

Po smrti Leopolda II. nastoupil na habsburský trůn jeho syn František I. (1792-1835), který byl stoupencem ostrého protirevolučního kurzu Od roku 1792, kdy rakousko-pruská koalice zahájila válečné operace proti revoluční Francii, se snažila vláda aktivně vystupovat proti vlivu francouzských revolučních idejí na vnitřní život habsburské říše. Politická policie začala prostřednictvím rozvětvené sítě tajných agentů a placených donašečů kontrolovat vnitřní život říše. Byla zavedena přísná cenzura a dohled nad cizinci. Česká měšťanská společnost ve své převážné většině zaujala k Francouzské revoluci odmítavý postoj.

České národní obrození (zhruba 1770-1850) představuje významnou etapu českých národních dějin, kdy se kulturní i političtí činitelé pokoušeli o zdůraznění významu českého národa a zrovnoprávnění jeho kultury v rámci rakouské monarchie. Stejně jako ostatní národní obrození i české národní obrození vycházelo z myšlenek osvícenství a jeho nositeli byli zprvu vlastenečtí kněží a učitelé. V reakci na prosazování němčiny jako jednotného úředního jazyka centralizované habsburské monarchie kladli obrozenci největší důraz na zachování a v další fázi i kvalitativní rozvoj jazyka a literatury jako základních příznaků národa. Národní dějiny jsou pro ně ideálem i vzorem, proto jsou přípustné i podvrhy, padělky a falzifikáty (Rukopis královédvorský a zelenohorský). České národní obrození se odehrálo ve třech etapách. Ve fázi příprav se jednotliví badatelé zajímají o jazyk, národní dějiny a kulturu. Patří k nim např. Josef Dobrovský. Rozvíjí se ediční aktivita. Jsou postupně zakládány vědecké a osvětové instituce –

. V období po roce 1815 je již formulován základní panslavistický program, který se zajímá o Slovany jako celek, a to v čele s ruskou říší. Toto druhé období zahrnuje tvůrčí činnost nejvýznamnějších osobností českého národního obrození, ke kterým patří Josef Jungmann, Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík a František Palacký. Nová buditelská generace (tzv. jungmannovská) zdůrazňovala jazykový charakter národa.

Tato agitační a programotvorná fáze končí kolem roku 1830 a přechází do vrcholného třetího období, reprezentovaného zejména originální literární tvorbou Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena. Počátkem 30.let rovněž prošla první velkou krizí (pod vlivem polského listopadového povstání) koncepce slovanské vzájemnosti. Tehdy si mladší generace českých vlastenců uvědomila hluboký rozpor mezi utlačovatelskou rolí ruského carismu a potřebami slovanských národů. Z těchto deziluzí vykrystalizovala ve 40.letech 19.století nová politická koncepce slovanství – austroslavismus, jenž nahradil Kollárovu abstraktní slovanskou vzájemnost programem spolupráce utlačovaných slovanských národů habsburské monarchie.

Převládajícím politickým směrem první poloviny 19.stol. se postupně stával liberalismus projevující se požadavkem zavedení ústavního systému (se základními občanskými svobodami). V souvislosti s postupnou politizací českého národního hnutí se v něm vyhranily dva proudy: a) liberálně politický (v čele s F.Palackým, prosazující změnu absolutistické a centralistické říše v demokratický stát, v němž by bylo možné uplatnit koncepci austroslavismu); b) radikálně demokratický (vystupující proti privilegiím šlechty, proti absolutismu, za realizaci republikánských myšlenek se sociálními zárodky). Jejich společným protivníkem byl absolutismus,

Pád konzervativního absolutistického režimu na jaře 1848 uvolnil prostor pro všechny názorové proudy v habsburské monarchii. Hlavním cílem německého hnutí (i Němců v českých zemích) v roce 1848 bylo sjednocení Německa, jehož součástí se měly stát i české země. Tento požadavek narážel na otevřený odpor Čechů. Politickou obranou byla koncepce austroslavismu (Slovanský sjezd), požadující přeměnu Rakouska v konstituční federativní stát, v němž by Slované zaujímali (vzhledem ke své početnosti) významné postavení.

České národní hnutí (vedené liberály) podporovalo v revoluci zachování Rakouska;

Bachův neoabsolutismus 50.let znamenal opětovné zrušení všech politických práv, i když v oblasti hospodářské si Bachův režim počínal značně liberálně. V důsledku policejních zásahů došlo k naprostému umrtvení obou proudů české politiky; politickou roli převzala národní kultura. Neoabsolutistický experiment však utrpěl nezdar (za krymské války 1853-56 a především vojenskými porážkami v roce 1859) a byl odvolán. Cestou k nápravě měla být koncepce reorganizace vnitřní struktury státu včetně zásadní přeměny absolutistické monarchie v konstituční mocnářství. V nově vznikající české národní straně se vytvořila dvě křídla: umírněnější liberální křídlo představovali tzv. staročeši (F.Palacký, F.L.Rieger) a radikálnější křídlo mladočeši (K.Sladkovský, bratři Grégrovi). Jejich společným cílem bylo dosáhnout samostatnosti českých zemí v rámci habsburské monarchie, která měla být přebudována ve federativní a národnostně spravedlivé soustátí.

Prusko-rakouskou válkou v roce 1866 skončilo italské a německé „poslání“ habsburské monarchie. Rakousko-uherský dualismus byl však českými politiky i veřejností ostře odmítnut. Česká politická reprezentace, poučená neúspěchy, změnila svou taktiku a přešla od pasivity k aktivní politice; přitom však zdůrazňovala setrvání na sjednocující ideji – českém státním právu.

http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=2618 (both articles)

Kritické dějepisectví se snažilo rozebírat historické prameny a nezaujatě jejich obsah hodnotit.

Zakladatelem slavistiky, neboli vědy studující jazyk a literaturu slovanských národů, byl Josef Dobrovský (1753 - 1829).

K vědeckému okruhu obrozenců můžeme počítat i tzv. obránce jazyka. Nejradikálnější z nich byl Karel Ignác Thám, obhajuje právo používání češtiny v úřadech, církvi, i lidové literatuře.

Obrozenci využívají beletrii hlavně jako prostředek lidové osvěty.

Snaha o povznesení české literatury na světovou úroveň se projevila nejdříve v poezii. Václav Thám

Druhá obrozenecká generace

I přes ztížené podmínky způsobené vládou kancléře Metternicha obrozenecké hnutí dále sílí, hlavně díky přílivu další generace české inteligence.

Josef Jungmann (1773 - 1847) Vyjadřuje v odmítavý postoj k poněmčování škol a úřadů a také své nové pojetí národa a vlastenectví. Nepovažuje totiž za Čechy ty, kteří sice u nás žijí a vlastenecky cítí, mluví však cizím jazykem. Tím odmítá tzv. zemské vlastenectví.

Rukopisné padělkyÚčelem rukopisů bylo patrně dokázat vysokou kulturní úroveň našich zemí již v dávných dobách, a podpořit tak české vlastenectví.

František Palacký (1798 - 1876) Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě. V pěti dílech popisuje českou historii až do roku 1526, tedy nástupů Habsburků na český trůn. František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852)

Takzvanou ohlasovou poezií, napodobující a čerpající z lidové slovesnosti, se zabýval František Ladislav Čelakovský.

Národní obrození na Slovensku

Palackého přítel a spolupracovník Pavel Josef Šafařík se věnoval studiu slovanských národů. Považoval je za jednotné, jednotlivé jazyky jen za dialekty. Jejich nejstarší dějiny (do roku 1000 ) zachytil ve Slovanských starožitnostech, kde zároveň dokázal, že i Slované patří k evropské kultuře.

Jan Kollár (1793 - 1852 )Tvorbu Jana Kollára nejvíce ovlivnily roky studia v saské Jeně. Zažil zde nejenom o poznání větší svobodu pokrokových myšlenek než v Rakousko - Uhersku, ale potkává zde svojí životní lásku, kterou nazývá Mína.

http://otazky.valek.net/mot05.html

Second Stage of obrozenectvi

1. fáze = obranná (pøevážnì vìdci) - od 70. let 18. stol. do poè. 19. stol. 2. fáze = ofenzivní (vìdci i básníci) - od poè. 19. stol. do konce 20. let 19. stol. 3. fáze = vyvrcholení obrozenských snah - 30. - 50. léta 19. stol.

2. fáze - ofenzivní vliv napoleonských válek, národnì osvobozeneckého hnutí v Evropì vypracován 1. novodobý èeský národnì kulturní program znaky období: rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíøení slovní zásoby (Jungmann) / historismus (kult dávnovìku, rehabilitace husitství a veleslavínské doby - Palacký, Šafaøík, Rukopisy) / slovanský humanismus (propagace slovanské myšlenky - Kollár, Šafaøík, Èelakovský) / aktivita (nejen cenit minulé, ale vytváøet nové hodnoty) / pokusy o zavedení èasomíry a vzkøíšení epiky / preromantické nadšení a víra v budoucnost národa (× racionalismus a skepse Dobrovského) // cíle: výchovnì vlastenecké, internacionální a estetické a) Literatura vìdecká -dùslednì v èeském jazyce

Pavel Josef Šafaøík (1795-1861) - Slovák, psal èesky (evangelík) zakladatel slovanské archeologie: pokraèovatel Dobrovského v slavistice Slovanské starožitnosti - nejstarší dìjiny Slovanù, dùkaz starobylosti slovanského usídlení v Evropì // literární historik: Dìjiny slovanského jazyka a literatury ve všech náøeèích (nìmecky) - Slovanstvo považováno za jeden národ, slovanské jazyky za náøeèí; výklad èeské literatury v kontextu literatury všech slovanských národù; myšlenka velikosti Slovanstva, Èeši souèástí velkého celku // básník: sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou // literární teoretik: Poèátkové èeského básnictví, obzvláštì prozódie (anonym, s Palackým) - požadavek umìlecky nároèné tvorby, pìstování èasomìrného verše

Life

Slovakia (1795 - 1815)

His spent his childhood in the region of Kobeliarovo (situated in northern Gemer) characterized by attractive nature and rich Slovak culture. He gained his basic education from his father. As P. J. Šafárik's son Vojtech put it later in his book (see Family): When, at the age of 7, his father showed him only one alphabet, he by himself hands down learned to read, and from then on he was always sitting on the stove and was reading. By the age of eight, he had read the whole Bible twice and one of his favorite activities was preaching to his brothers and sister, and to local people.

In 1805-1808 Šafárik studied at a "lower gymnasium" (in some sources described as Protestant school which was just changed into a middle Latin school) in Rožnava, where he learned Latin, German and Hungarian. Since he did not have enough money to finance his studies, he continued his studies in Dobšiná for two years, because he could live there with his sister. At that time, it was absolutely necessary for anyone, who wanted to become a successful scientist in the Kingdom of Hungary to have a good command of the four languages Latin, German, Hungarian and Slovak. Since the school in Rožňava specialized in Hungarian and the school in Dobšiná in German, and Šafárik was an excellent student and both schools had a good reputation, all prerequisites for a successful career were fulfilled as early as at the age of 15.

In 1810 - 1814 he studied at the "lyceum" of Kežmarok, where he got to know many Polish, Serbian and Ukrainian students and his most important friend Ján Blahoslav Benedikti, with whom they together read texts of Slovak and Czech national revivalists, especially those of Josef Jungmann. He also got to know there Classical literature and German esthetics (also thanks to the excellent library of the lyceum), and started to show interest in Serbian culture. He graduated from the following branches of study: philosophy (including logic, metaphysics, mathematics, physics, "economia ruralis", Latin style, comparative philosophy and history of the Kingdom of Hungary), politics and law (including jus naturae, jus privatum civile et criminale, scienciae politicae), and theology (including dogmatic and moral theology, hermeneutics, Greek language, Hebrew language, physics, medicine, natural law, state law and international law). The studies at this school were very important for his life, as he pointed out later himself, and since this was a largely German school, he was able to get a (partial) scholarship for a university in Germany.

Parallelly, he worked as a private tutor in the family of Dávid Goldberger in Kežmarok 1812 - 1814, which he also did one year after the end of his studies in Kežmarok. His mother died in late 1812 and his father married again 6 months later. His first bigger production was a volume of poems entitled The Muse of Tatras with a Slavonic Lyre published in 1814 (see Works). The poems were written in the old-fashioned standard of the Moravian Protestant translation of the Bible that the Slovak Lutherans used in their publications with many elements from the Slovak and some from the Polish language.

Germany (1815 - 1817)

In 1815 he began to study at the University of Jena, where he turned from a poet into a scientist. Jena was a wish of his father, who was also the person who financed Šafárik's studies there.

He attended lectures in history, philology, philosophy and natural sciences (lectures held by the professors Fries, Oken, Luden, Eichenstädt), studied books of Herder and Fichte, was observing current literature and studied classical literature. While there he also translated into Czech the Clouds of Aristophanes (issued in the Časopis Českého musea [Journal of the Bohemian museum] in 1830) and the Maria Stuart of Schiller (issued in 1831). In 1816 he became a member of the Societas latina Jenensis. 17 of Šafárik's poems written at this time (1815-1816) appeared in the Prvotiny pěkných umění by Hromádka in Vienna and made Šafárik well known in Slovakia and the Czech lands. In Jena, which Šafárik liked very much, he mainly learned to apply scientific methods and found a lot of new friends. One of them was the important Slovak writer Ján Chalúpka, and another one, Samuel Ferjenčík, introduced him to Johann Wolfgang Goethe. Although he was an excellent student, Šafárik had to leave the University of Jena in May 1817 for unknown reasons (probably lack of money).

In 1817, on his way back home to Slovakia, he visited Leipzig and Prague. In Prague, where he was searching for a tutor job, he spent one month and joined the literary circle, whose members were Dobrovský, Josef Jungmann and Hanka, whom Šafárik thus got to know in person.

Slovakia (1817 - 1819)

Between summer 1817 and June 1819, he worked as tutor in Bratislava in the well-known family of Gašpar Kubínyi. In Bratislava he also became a good friend of the Czech František Palacký, with whom they had already exchanged letters before and who was also a tutor in Bratislava at that time. The town of Bratislava was a social and intellectual center of the Kingdom of Hungary at that time. In the spring of 1819, Šafárik became a friend of the important Slovak writer and politician Ján Kollár.

On April 1819, his friend Ján Blahoslav Benedikti helped him to get a doctor's degree, which he needed in order to become head master of a new gymnasium in Novi Sad. It was Benedicti again, together with some well-known Serbs, who "manipulated" the selection procedure, so that Šafárik, as the youngest applicant, was chosen as the new school head. Before he left for Serbia, Šafárik spent some time in Kobeliarovo and with his grand father in Hanková. This was the last time Šafárik has seen his native country.

Serbia (1819 - 1833)

From 1819 to 1833 he was head master and professor at the Serbian Orthodox gymnasium at Novi Sad in the south of the Kingdom of Hungary. All other professors of the gymnasium were Serbs. He himself taught mathematics, physics, logic, rhetoric, poetry, stylistics and Classic literature in Latin, German, and when Magyarisation (Hungarisation) by the authorities intensified also in Hungarian. From 1821 onwards, he also worked as a tutor of the son of the nephew of the Serbian patriarch. In 1824 he had to renounce to the post of head master because the Austrian government prohibited the Serbian Orthodox Church from employing Protestants from the Kingdom of Hungary. This caused Šafárik, who had to finance his newly arisen family (see Family), to lose a substantial source of income. He therefore tried to find a professor job in Slovakia, but for various reasons he did not succeed. In Novi Sad he studied Serbian literature and antiquities, acquired many rare - especially Old Church Slavonic - books and manuscripts, which he used in Prague later. He also published a collection of Slovak folk songs and sayings in collaboration with Ján Kollár and others (see Works). In 1826 his Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten was published. This book was the first attempt to give anything like a systematic account of the Slavonic languages as a whole.

Bohemia (1833 - 1861)

Šafařík i z Nového Sadu udržoval styky s českými i slovenskými obrozenci, především s Kollárem. Nicméně těžce nesl svoji odloučenost. Přestěhovat do Prahy se mu však podařilo teprve v květnu 1833. Umožnil mu to F. Palacký, který pro něj zajistil od skupiny českých vlastenců podporu ve výši 480 zlatých ročně. Aby dostatečně hmotně zajistil svou početnou rodinu, redigoval Šafařík v letech 1834-35 časopis Světozor, v letech 1838 až 1842 Časopis českého musea a od roku 1837 byl deset let censorem. Trvalejším zajištěním pak bylo jmenování kustodem (1841) a později (1848) ředitelem universitní knihovny. V březnu 1848 se stal také profesorem nově zřízené katedry slovanské filologie na pražské universitě. Po roce se však této funkce za nastupující reakce vzdal.

Šafařík průkopnicky zasáhl do mnoha oborů slavistiky. Jeho stěžejním dílem jsou Slovanské starožitnosti, vydané v letech 1836 a 1837 a věnované nejstarším dějinám Slovanů. Šafařík v nich prokázal starobylost Slovanů a jejich nezastupitelný podíl při vytváření evropských dějin a kultury. Tím se jeho dílo stalo aktuálním nejen pro Čechy, ale i pro další malé slovanské národy, v té době nesvébytné, podceňované a bez vlastní státní organizace. Slovanské starožitnosti byly přeloženy do mnoha jazyků a přinesly Šafaříkovi evropský ohlas a řadu vědeckých poct.

Velmi úspěšná byla i další Šafaříkova práce Slovanský národopis, vydaná v létě 1842. Shrnul v ní základní údaje o současnosti slovanských národů, jejich počtu, sídlech, jazyku a literatuře. In 1832 he finally decided to leave Novi Sad and tried to find a teacher or librarian job in Russia, but again without success. In 1833, with the help of Ján Kollár and on invitation of influential friends in Prague who promised to finance him, he went to Prague, where he spent the remainder of his life. During his entire stay in Prague, especially in the 1840s, his very existence depended on the 380 guldens he received annually from his Czech friends under the condition that - as František Palacký explicitly said - "from now on, anything you write, you will write it in the Czech language only". Šafárik was an editor of the journal "Světozor" (1834-1835). In 1837 poverty compelled him to accept the uncongenial office of censor of Czech publications, which he abandoned in 1847. Between 1838 and 1842 he was first editor, later conductor, of the journal Časopis Českého musea, since 1841 he was a custodian of the Prague University Library. In Prague, he published most of his works, especially his greatest work Slovanské starožitnosti (see Works) in 1837. He also edited the first volume of the Vybor (selections from old Czech writers), which appeared under the auspices of the Prague literary society in 1845. To this he prefixed a grammar of the Old Czech language - the Počátkové staročeské mluvnice.

In the papers collection "Hlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky" [Voices on the necessity of a united literal language for the Czechs, Moravians and Slovaks] published by Ján Kollár in 1846, Šafárik moderately criticized Ľudovít Štúr's introduction of a new Slovak standard language (1843) that replaced the previously used Lutheran standard which was closer to the Czech language (the Slovak Catholics used a different standard). Although Šafárik - as opposed to most of his Czech colleagues - always considered the Slovaks a separate nation from the Czechs (e. g. explicitly in his "Geschichte der slawischen Sprache . . . " and in "Slovanský národopis"), he advocated the use of only a "Slovak style of the Czech language" as the literary language in Slovakia.

During the Revolution of 1848 he was mainly collecting material for books on the oldest Slavic history (see Works). In 1848 he was made head of the University Library of Prague and an extraordinary professor of Slavonic philology in the University of Prague, but resigned to the latter in 1849 and remained head of the university library only. The reason for this resignation was that during the Revolution of 1848-49 he participated at the Slavic Congress in Prague (June 1848) and thus became suspicious for Austrian authorities. During the absolutistic period following the defeat of the revolution, he lived a secluded life and studied especially older Czech literature and Old Church Slavonic texts and culture.

In 1856/57, as a result of persecution anxieties, overwork, and ill health, he became physically and mentally insane and burned most of his correspondence with important personalities (e. g. with Ján Kollár). In May 1860, his depressions made him to jump into the Vltava river, but he was saved. This event produced considerable sensation among the general public. In early October 1860 he asked for retirement from his post as University Library head. The Austrian emperor himself enabled him this in a letter written by his majesty himself and granted him a pension, which corresponded to Šafarik's previous full pay. Šafárik died in 1861 in Prague.

Veřejnému politickému vystupování se Šafařík vyhýbal. Výjimkou byl rok 1848. Když na jaře 1848 pracoval ve Vídni v komisi pro reformu školství, udržoval styky s některými představiteli vlády a stal se jakýmsi emisarem české liberální politiky ve Vídni. Předložil a veřejně zdůvodnil požadavek vyučování v českém jazyce. Zúčastnil se příprav i práce Slovanského sjezdu a patřil k jeho nejvýznamnějším osobnostem. Mohutným dojmem na účastníky sjezdu zapůsobil svým projevem v závěru prvního dne jednání.

Works

His most important works are: Mladý Šafařík, nadšený vlastenec ovlivněný především Jungmannovými myšlenkami, se zprvu věnoval literární činnosti. Psal verše (1814 vydal sbírku básní Tatranská Músa s lýrou slovanskou), překládal z antické a německé literatury, sbíral a vydával lidové písně a zabýval se i teorií literatury. Spolu s Palackým, vydali v březnu 1818 anonymní publikaci Počátkové českého básnictví. V hlavní otázce - vystoupení proti Dobrovského přízvučné prozodii - jim vývoj nedal za pravdu. Přesto však vlastenecký patos autorů, kritika dosud slabé úrovně české poezie a požadavek jazykem i obsahem vyspělé české literatury pozitivně ovlivnily její vývoj. Postupem doby Šafařík literární činnosti zanechal a věnoval se vědecké práci. Již v roce 1826 vyšly jeho německy psané Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích, které byly prvním pokusem o ucelený obraz historie slovanských jazyků a písemnictví.

Dílo:

1. Tatranská Múza s lýrou slovanskou (1814) - svazek veršů
2. Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818) – vydal spolu s F. Palackým. V díle je vyzdvihnut názor, že český verš by měl být časoměrný (nositelem veršovaného rytmu má být střídání dlouhých a krátkých slabik). Tímto dílem vystoupili proti dosavadní básnické praxi, především proti poezii Puchmajerových almanachů.
3. Dějiny slovanského jazyka a literatury podle všech nářečí (1826) - německy psané
4. Slovanské starožitnosti (1837) - nejvýznamnější dílo. Zachycuje slovanské dějiny od počátku do konce 1. tisíciletí. Vyjádřil názor, že Slované zaujímají stejné místo jako Řekové, Římané a Germáni. Dílo bylo přeloženo do ruštiny, polštiny, němčiny a francouzštiny a nadlouho se stalo základní učebnicí na univerzitních katedrách slavistiky.
5. Slovanský národopis (1842) – podává obraz slovanských národů v přítomnosti s údaji o jejich územním rozložením, počtu obyvatel, kultuře, vývoji a stavu literatury.

http://zivotopisy.ireferaty.cz/100/546/Safarik-Pavel-Josef

V 50. letech se Šafařík zabýval především otázkami staroslověnského jazyka. Jeho nejvýznamnější prací z tohoto období je dílo O původu a vlasti hlaholice (1858). Přinesl v něm řadu důkazů o tom, že hlaholice je starším typem písma než cyrilice. Vyřešil tak dlouhodobý spor slavistů, v němž dříve zaujímal stanovisko opačné. Svědčilo to o vědecké poctivosti Šafaříka, pro kterého neustálé hledání pravdy bylo základním vědeckým i morálním principem. Jeho obrovská morální síla se projevila i v poměru k Hankovým padělkům starých českých rukopisů. Patřil mezi ty, kteří uvěřili v jejich pravost, a ještě v roce 1840 ji spolu s Palackým obhajoval. Koncem 50. let se účastnil práce komise, která zjistila, že Milostná píseň krále Václava a také Píseň vyšehradská jsou padělky. V přednášce v Královské české společnosti nauk v prosinci 1859 pak vyjádřil pochybnosti o pravosti Rukopisu zelenohorského.

a) Poetry:

• Ode festiva... (Levoča, 1814), an ode to the baron and colonel Ondreja Máriassy, the patron of the Kežmarok lyceum, on the occasion of his return from the war against Napoleon
• Tatranská múza s lyrou slovanskou (Levoča, 1814) [literally: 'The Muse of Tatras with a Slavonic Lyre] - poems inspired by Classical, contemporaneous European literature (Friedrich Schiller) and by Slovak traditions and legends (Juraj Jánošík)

b) Scientific Works:

• Promluvení k Slovanům [literally: An address to the Slavs] in: Prvotiny pěkných umění (1817, ?) - inspired by Herder and other national literatures, he calls the Slovaks, Moravians and Czechs to collect folk songs
• Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie (1818, Bratislava), together with František Palacký [literally:Basics of Czech poetry, in particular of the prosody] - deals with technical issues of poetry writing
• Novi Graeci non uniti ritus gymnasii neoplate auspicia feliciter capta. Adnexa est oratio Pauli Josephi Schaffarik (1819, Novi Sad)
• Písně světské lidu slovenského v Uhřích. Sebrané a vydané od P. J. Šafárika, Jána Blahoslava a jiných. 1-2 (Pest 1823-1827) /Národnie zpiewanky- Pisne swetské Slowáků v Uhrách (1834-1835, Buda), together with Jan Kollár [literally: Profane songs of the Slovak people in the Kingdom of Hungary. Collected and issued by P. J. Šafárik, Ján Blahoslav and others. 1-2 / Folk songs - Profane songs of the Slovaks in the Kingdom of Hungary] -
• Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten (1826, Pest), [literally:History of the Slavic language and literature by all vernaculars] - a huge encyclopedia-style book, the first attempt to give anything like a systematic account of the Slavonic languages as a whole.
• Über die Abkunft der Slawen nach Lorenz Surowiecki (1828, Buda) [literally: On the origin of the Slavs according to Lorenz Surowiecki] - aimed to be a reaction the Surowiecki's text, the text developed into a book on the homeland of the Slavs
• Serbische Lesekörner oder historisch-kritische Beleuchtung der serbischen Mundart (1833, Pest) [literally: Serbian anthology or historical and critical elucidation of the Serbian vernacular] - explanation of the character and development of the Serbian language
• Slovanské starožitnosti(1837 + 1865, Prague) [Slavonic Antiquities], his main work, the first bigger book on the culture and history of the Slavs, a second edition (1863) was edited by Josef Jireček (see Family), a continuation was published only after Šafáriks death in Prague in 1865; a Russian, German and Polish translation followed immediately; the main book describes the origin, settlements, localisation and historic events of the Slavs on the basis of an extensive collection of material; inspired by Herder's opinions, he refused to consider the Slavs as Slaves and barbarian as was frequent at that time especially in German literature; the book substantially influenced the view of the Slavs
• Monumenta Illyrica (1839, Prague) - monuments of old Southern Slavic literature
• Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache... (1840, Prague) [literally: The oldest monuments of Czech language . . . ], together with František Palacký
• Slovanský národopis (1842- 2 editions, Prague) [literally: Slavic ethnology], his second most important work, he sought to give a complete account of Slavonic ethnology; contains basic data on individual Slavic nations, settlements, languages, ethnic borders, and a map, on which the Slavs are formally considered one nation divided into Slavic national units
• Počátkové staročeské mluvnice in: Výbor (1845) [literally: Basics of Old Czech grammar]
• Juridisch - politische Terminologie der slawischen Sprachen Oesterreich (Vienna, 1850) [Legal and political terminology of the Slavic languages in Austria], a dictionary written together with Karel Jaromŕr Erben, Šafárik and Erben became - by order of Alexander Bach members of a committee for Slavic legal terminology in Austria
• Památky dřevního pisemnictví Jihoslovanů (1851, Prague) [literally: Monuments of old literature of the Southern Slavs] - contains important Old Church Slavonic texts
• Památky hlaholského pisemnictví (1853, Prague) [literally: Monuments of the Glagolitic literature]
• Glagolitische Fragmente (1857, Prague), together with Höfler [literally: Glagolitic fragments]
• Über den Ursprung und die Heimat des Glagolitismus (1858, Prague) [literally: On the origin and the homeland of the Glagolitic script] - here he accepted the view that the Glagolitic alphabet is older than the Cyrillic one
• Geschichte der südslawischen Litteratur1-3 (1864-65, Prague) [literally: History of Southern Slavic literature], edited by Jireček

c) Collected works:

• Sebrané spisy P. J. Šafaříka 1-3 (Prague 1862-1863 + 1865)

d) Collected papers:

• Spisy Pavla Josefa Šafaříka 1 (Bratislava, 1938)

Credits

New World Encyclopedia writers and editors rewrote and completed the Wikipedia article in accordance with New World Encyclopedia standards. This article abides by terms of the Creative Commons CC-by-sa 3.0 License (CC-by-sa), which may be used and disseminated with proper attribution. Credit is due under the terms of this license that can reference both the New World Encyclopedia contributors and the selfless volunteer contributors of the Wikimedia Foundation. To cite this article click here for a list of acceptable citing formats.The history of earlier contributions by wikipedians is accessible to researchers here:

• Pavel Josef Šafařík  ^history

The history of this article since it was imported to New World Encyclopedia:

• History of "Pavel Josef Šafařík"

Note: Some restrictions may apply to use of individual images which are separately licensed.