Bohemia

Flag of Bohemia

Bohemia (Czech: Čechy; Template:Audio-de) is a historical region in central Europe, occupying the western and middle thirds of the Czech Republic. It has an area of 52,750 km² and 6.25 million of the country's 10.3 million inhabitants.

Bohemia is bordered by Germany to the southwest, west, and northwest, Poland to the north-east, the Czech historical region of Moravia to the east, and Austria to the south. Bohemia's borders are marked with mountain ranges such as the Šumava, the Ore Mountains, and the Giant Mountains within the Sudeten mountains.

Note: In the Czech language there is no distinction between adjectives referring to Bohemia and the Czech Republic, i.e. český means both Bohemian and Czech.

Historical map with Bohemia proper outlined in pink, Moravia in yellow, and Habsburg Silesia in orange

History

Ancient Bohemia

The first unequivocal reference to Bohemia dates back to the Roman times, with names such as Boiohaemum, Germanic for "the home of the Boii," a Celtic people. Lying on the crossroads of major Germanic and Slavic tribes during the Migration Period, the area was settled from about 100 B.C.E. by Germanic peoples, including the Marcomanni, who then moved southwest and were replaced around 600 C.E. by the Slavic precursors of today's Czechs.

Přemyslid dynasty

The Coat of arms of the King (and Kingdom) of Bohemia.

After freeing themselves from the rule of the Avars in the 7th century, Bohemia's Slavic inhabitants came in the 9th century under the rule of the [[Premyslids, the first historically proven dynasty of Bohemian princes, which lasted until 1306. a legend says that the first Premyslid prince was Premysl Orac, who married Libuse, the founder of Prague, but the first historically documented prince was Borivoj I. The first Premyslid to use the title of King of Bohemia was Boleslav I after 940, but his heirs again assumed the title of duke. The title of king was granted to the Premyslid dukes Vratislav II and Vladislav II in the 11th and 12th centuries, respectively, and became hereditary under Ottokar I in 1198.

Ottokar I’s assumption of the throne in 1197 marked the culmination of the Premyslid dynasty, who ruled Bohemia as hereditary kings. In 1212, the Golden Bula of Sicily, granted by Roman king Friedrich II, affirmed the status of Bohemia as kingdom internationally. The king was given a privilege by the Holy Roman Empire to name bishops, and the Czech Lands thus quickly extricated themselves from dependence on Roman rulers. His grandson Ottokar II, who ruled in 1253–1278, founded a short-lived empire that covered modern Austria.

Boleslav II. a Slavníkovci

vyvraždění SlavníkovcůK dalšímu rozšíření a upevnění moci Přemyslovců došlo za vlády Boleslava II. Za svého panování získal přívlastek Pobožný, protože se souhlasem papeže založil v roce 973 v Praze biskupství. Tím přestala být česká církev závislá na německé. Na území našeho státu začaly vznikat osady německých a židovských kupců.

Ve východních Čechách se ale snažil vytvořit samostatné knížectví mocný rod Slavníkovců. Měli vlastní vojsko, řadu tvrzí a ovládli i jižní Čechy – krajinu Doudlebů, čímž opanovali víc než třetinu Čech. Slavník vládl svému panství z hradu Libice, který ležel při ústí Cidliny do Labe, nedaleko dnešních Poděbrad. Po Slavníkově smrti se vlády chopili jeho synové. Roku 982 byl Slavníkův syn Vojtěch jmenován pražským biskupem. Stal se horlivým zastáncem nezávislosti církve na světské moci. Jeho bratři na Libici měli vlastní vojsko, udržovali vlastní diplomatické styky s německým panovníkem a nedaleko dnešní Kutné Hory začali razit své vlastní mince. V Čechách se tak vyvíjely dva nezávislé státy vedle sebe – přemyslovský a slavníkovský.

Takový stav nemohl Boleslav II. dlouho trpět. Rozhodl se proto pro konečné řešení. V roce 995, v předvečer památky na mučednickou smrt knížete Václava, se na Libici shromáždili členové rodu Slavníkovců. Z noční tmy se vyrojili ozbrojenci a vrhli se na hradby Libice. Padli všichni obránci, zahynuli čtyři Vojtěchovi bratři, povražděni byli i starci, ženy a děti. Po zničení Libice následovalo vyvrácení všech slavníkovských hradů a tvrzí. Slavný rod byl zlikvidován. Tak Boleslav II., zvaný Pobožný, dokončil sjednocování české země.

sv. Václav, světec, jeden z patronů českých zemí, přemyslovský kníže, syn knížete Vratislava I. (viz Vratislav I.) a kněžny Drahomíry (viz Drahomíra), je v dětství vychováván svojí babičkou, Ludmilou ze Pšova (viz sv. Ludmila), na hradě Tetín - Ludmila nechává Václava vyučovat slovanským knězem Pavlem. Poté, co se Václavův otec stává pražským (českým) knížetem, je Václav poslán do Budče, kde se pak učí latině.

V roce 921 pak Vratislav I. umírá a protože sv. Václav, jeho nástupce, je ještě nezletilý, začíná se téhož roku v únoru krátká poručenská vláda jeho babičky Ludmily. Její vláda ale netrvá dlouho, Ludmila je v září roku 921 zavražděna (patrně na popud Drahomíry) a poručnické vlády za Václava se ujímá její snacha, Václavova matka Drahomíra.

Sám Václav se pak ujímá moci patrně v roce 922 (nebo v roce 924?) - po svém převzetí moci zapudí matku, ale po čase ji přijme zpět.

V roce 924 nechává svatý Václav převézt ostatky své babičky Ludmily z Tetína na Pražský hrad, kde je pak nechává pietně pohřbít.

Doba Václavovy vlády je již od počátku charakteristická jeho podporou křesťanské církve a dalším upevňováním moci Přemyslovců nad českými zeměmi.

V roce 929 je kníže Václav poražen římským králem Jindřichem I. Ptáčníkem (viz Jindřich I. Ptáčník)(ten se svým vojskem stojí až před Prahou) a je nucen se mu poddat, což souvisí s obnovením placení tributu říši).

Nedlouho poté kníže Václav zakládá na Pražském hradě kostel sv. Víta (viz sv. Vít) - část ostatků světce Václav získává právě od Jindřicha.

Václavův politicko-náboženský směr, jeho orientace na Sasko a odklon od vazeb na Bavorsko, se znelíbí Václavově politické opozici, jejímž představitelem je Václavův vlastní mladší bratr Boleslav (viz Boleslav I. Ukrutný), sídlící ve svém údělném knížectví v (Staré) Boleslavi, kde má vystavěný hrad.

Vzniká bratrský konflikt, který všechny pozdější prameny líčí konflikt jako velmi osobní a který vyvrcholí pozváním Václava na svěcení kostela do Boleslavi, kde je pak tento český kníže ráno 28. září 935 (starší literatura uvádí rok 929) zavražděn.

Hned na to Boleslav obsazuje se svojí družinou Pražský hrad a stává se knížetem - záhy dává převézt Václavovy ostatky do nového chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kde jsou jeho ostatky ve Svatováclavské kapli uložené dodnes.

Od 10. století je kníže Václav uctíván jako světec, nejprve v Čechách, později i v sousedních zemích. Jeho život a mučednická smrt jsou zpracovány v mnoha legendách. Již v 10. století vznikají "První staroslověnská legenda", latinsky psané "Crescende fide", "Gumpoldova legenda" a zřejmě i "legenda tzv. Kristiána".

Od druhé poloviny 11. století má svatováclavský kult klíčové postavení v ideologii české státnosti - svatý Václav je chápán jako nebeský vládce a ochránce českého státu, čeští panovníci jsou jen jeho dočasní zástupci.

With Bohemia's conversion to Christianity in the 9th century, close relations were forged with the East Frankish kingdom, then part of the Carolingian empire and later the nucleus of the Holy Roman Empire, of which Bohemia was an autonomous part from the 10th century on. The mid-13th century saw the beginning of substantial German immigration as the court sought to replace losses from the brief Mongol invasion of Europe in 1241. The Germans settled primarily along the northern, western, and southern borders of Bohemia, although many lived in towns throughout the kingdom.

Luxembourg dynasty

The House of Luxembourg came to the Bohemian throne with the crowning of John I of Bohemia in 1310. Charles IV became King of Bohemia in 1346 and founded Charles University in Prague, central Europe's first university, two years later. His reign brought Bohemia to its peak both politically and in total area, resulting in his being the first King of Bohemia to be elected as Holy Roman Emperor. Under his rule the Bohemian crown controlled such diverse lands as Moravia, Silesia, Upper Lusatia and Lower Lusatia, Brandenburg, an area around Nuremberg called New Bohemia, Luxembourg, and several small towns scattered around Germany. Po smrti posledního přemyslovského krále Václava III. se několik let česká šlechta rozhodovala, koho vybrat za českého krále. V roce 1310 zvolila na český trůn vévodu Jana Lucemburského, syna římskoněmeckého krále Jindřicha. V tomtéž roce se Jan oženil se sestrou posledního Přemyslovce, Eliškou. České království bylo ale pro Jana Lucemburského zcela cizí. Nevyznal se v domácích mravech, nerozuměl ani potřebám země.

Elišce a Janovi se narodil syn Václav – budoucí král Karel IV. O něm můžeme směle prohlásit, že to byl nejvýznamnější český panovník. Jeho vláda patří k nejslavnějším v našich dějinách. Zajistil zemi mír, zasloužil se o mnoho významných staveb, založil univerzitu. Velkorysým budováním Nového Města pražského učinil z Prahy jedno z největších měst tehdejší Evropy. Po smrti Karla IV. nastoupil na trůn jeho syn Václav IV. S jeho jménem se pojí zrod husitské revoluce.

Jan Lucemburský (Slepý), král český v letech 1310-46, titulární král polský v letech 1310-35, od roku 1308 hrabě lucemburský, též generální vikář římskoněmecké říše v předalpských zemích, přichází na svět 10. srpna roku 1296 v Lucemburku jako syn lucemburského hraběte a pozdějšího římského krále a císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské.

V dětství je Jan Lucemburský vychováván na francouzském královském dvoře (na dvoře Filipa IV. Sličného) v Paříži, kde zároveň navštěvuje univerzitu.

V roce 1310 je Janu Lucemburskému nabídnuta českou opozicí krále Jindřicha Korutanského (viz Jindřich Korutanský) česká královská koruna - Jan přijímá a po sňatku s dědičkou českého trůnu, Eliškou Přemyslovnou, uzavřeným 1. září roku 1310 ve Speyeru (Špýru) na český královský trůn usedá.

Fakticky se ale českým králem Jan Lucemburský stává až poté, co jím je Jindřich Korutanský vypuzen z českých zemí - v říjnu roku 1310 přitáhne Jan do Čech a v prosinci pak vstupuje do Prahy: 7. února roku 1311 je pak Jan Lucemburský slavnostně korunován českým králem.

Janova korunovace je ale podmíněna tzv. inauguračními diplomy, v tzv. volební kapitulaci se nový král zavazuje k rozsáhlým ústupkům šlechtě (vybírání berně, tažení mimo hranice, přístup cizinců k úřadům a majetkům...) . S českou šlechtou pak svádí v dalších letech Jan Lucemburský, a to především s jejím "mluvčím" Jindřichem z Lipé, ostrý politický boj o vládu nad královstvím - tento boj pak končí až tzv. domažlickým mírem z roku 1318, jímž Jan fakticky uznává hegemonii českého panstva.

Po uklidnění vnitropolitické situace pak obrací král Jan Lucemburský svoji pozornost k politice evropské, kde si vede podstatně lépe než-li doma - zprvu podporuje římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům (v roce 1322 od něj pak získává jako trvalou zástavu Chebsko, v roce 1336 se s ním ale názorově rozchází), obratnou politikou, díky níž je někdy přezdíván jako "král diplomat", se mu daří připojit k českému království v letech 1319-29 Horní Lužici a do roku 1335 většinu slezských knížectví, v letech 1330-33 se pak snaží vybudovat s severní Itálii signorii pod svým vedením - v Čechách je přitom král Jan jen málokdy, často přijíždí jen proto, že potřebuje peníze na svoji nákladnou, velkorysou evropskou politiku.

Jako politik orientovaný spíše zahraničněpoliticky se Jan Lucemburský snaží též o usmíření s Jindřichem Korutanským, jenž i po svém odchodu z českého trůnu stále užívá titul českého krále.

V roce 1335 se Jan Lucemburský vzdává všech nároků na polský královský trůn.

V roce 1334 jmenuje Jan Lucemburský svého staršího syna Karla (viz Karel IV. Lucemburský), pozdějšího českého krále a římského císaře, markrabětem moravským, v podstatě mu ale přenechává správu českých zemí - nastává období tzv. lucemburského dvojvládí, kdy vládnou v podstatě oba dva Lucemburkové, jak Jan, tak Karel. Napětí, které tento způsob vlády musel zákonitě přinést, pak polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistí nástupnictví na českém trůnu - od této doby pak Jan též podporuje Karlovu snahu získat římský královský titul na úkor Ludvíka Bavora (Karel se římským králem stane v roce 1346, ještě za Janova života).

V posledních letech svého života je král Jan Lucemburský slepý - při jednom z rytířských turnajů, pro něž má zvláštní slabost, přijde nejprve o jedno oko, v roce 1339 pak oslepne docela.

Jan Lucemburský je za svého života dvakrát ženat - poprvé s Eliškou Přemyslovnou, s níž má sedm dětí: Markétu, Jitku (Gutu), Václava (Karla), Přemysla Otakara, Jana Jindřicha, Annu a Elišku, a podruhé s Beatrix Bourbonskou (od roku 1334), s níž má děti dvě: Václava a Bonu. Kromě těchto dětí je Jan Lucemburský otcem i jednoho syna nemanželského, Mikuláše.

Český král Jan Lucemburský umírá 26. srpna roku 1346 - místem jeho smrti je bitevní pole u Crécy (Kresčaku), kde se jako slepý účastní na straně Francie bitvy s Anglií.

Karel IV. Lucemburský, nejvýznamnější evropský panovník pozdního středověku, římský císař  a český král, přezdívaný "Otec vlasti", nejstarší syn Jana Lucemburského (viz Jan Lucemburský) a Elišky Přemyslovny, přichází na svět jako Václav 14. května roku 1316 v Praze.

V roce 1323 je malý Václav, v souladu s lucemburskou tradicí, poslán na vychování k francouzskému královskému dvoru, kde při biřmování přijímá jméno Karel. V Paříži Karel získává rozsáhlé vzdělání, na tehdejší dobu je mimořádná jeho znalost jazyků - budoucí císař a král hovoří německy, francouzsky, latinsky, italsky, na prvním místě ale vždy uvádí češtinu.

V letech 1330-1331 pobývá Karel IV. v Lucembursku, v letech 1331-1333 působí jako zástupce svého otce v severoitalské lucemburské signorii.

Od podzimu roku 1333 Karel IV. spravuje České království místo nepřítomného otce a od roku 1334 vykonává úřad moravského markraběte.

Od počátku čtyřicátých let je Karel IV. favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi - i proto je pražské biskupství v roce 1344 povýšeno na arcibiskupství a je zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. července roku 1346 je pak Karel hlasy pěti kurfiřtů z volen ve Rhens na Rýně římským králem.

Českým králem se Karel IV. Lucemburský stává o rok později, po smrti svého otce - 26. srpna je králem zvolen a 2. září je pak korunován. K této příležitosti dává Karel zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu, později se pak podílí i na formulování korunovačního řádu.

Po smrti císaře Ludvíka Bavora je České království uznáváno jako centrum římskoněmecké říše a jako takové je i náležitě zvelebováno - Praha se stává Karlovým sídelním městem, je založeno Nové Město pražské (1348) a je budován i nový pražský kamenný most(dokončen 1357, dnes Karlův most). Též je Karlem založen hrad Karlštejn, kde jsou pak uloženy říšské korunovační klenoty.

Dne 7. dubna roku 1348 učiní Karel IV. Lucemburský řadu významných aktů, týkajících se poměru českých zemí vůči říši stejně jako vztahů jednotlivých zemí České koruny navzájem - k zemím koruny české jsou přičleněna slezská knížecí a Horní Lužice, v roce 1368 Dolní Lužice a v roce 1373 Braniborsko.

Ve stejný den, tedy 7. dubna roku 1348, zakládá Karel IV. v Praze vysoké učení, nejstarší univerzitu na sever od Alp.

Dne 6. dubna roku 1355 je Karel v Římě korunován římským císařem a ve stejném roce se pokusí vydat nový zemský zákoník "Majestas Carolina", návrh však musí stáhnout pro odpor panstva.

Koncem roku 1356 pak císař Karel IV. vydává dokument Zlatá bula Karla IV., zákoník, který bude platit ve Svaté říši římské až do roku 1806.

Jako vladař se Karel IV. chová většinou racionálně a cílevědomě, nezřídka s potřebnou dávkou lsti - ve vlastní rodině se ale chová dosti odlišně: především pak nepřiměřeně zbožňuje svého prvorozeného syna Václava, snad i proto, že tento dědic jeho trůnu (v roce 1376 ho Karel prosazuje na trůn římského krále) přichází na svět až po dvou dcerách.

Karel IV., jak již bylo řečeno, je velkým vzdělancem - dodnes je znám jeho vlastnoručně sepsaný životopis "Vita Caroli", v němž jsou vylíčena velmi živě jeho dobrodružství v severní Itálii na počátku třicátých let čtrnáctého století. Životopis je nakonec doveden až k roku 1340. Karel IV. též píše "Život svatého Václava" (viz sv. Václav) a řadu teologických a právních spisů, všechny latinsky. Za své vlády též podporuje dějepisectví ve snaze oslavit svoji vládu, ale též její přemyslovské kořeny.

Co se týče osobního života, Karel IV. je celkem čtyřikrát ženat - poprvé s Blankou z Valois (viz Blanka z Valois), s níž má dvě dcery, Markétu a Kateřinu, podruhé s Annou Falckou (viz Anna Falcká), s níž má syna Václava, svého následníka. Třetí Karlovou ženou se pak stává Anna Svídnická (viz Anna Svídnická), která mu porodí Alžbětu a Václava, a čtvrtou pak Alžběta (Eliška) Pomořanská, se kterou má Annu, Zikmunda (viz Zikmund Lucemburský), Jana Zhořeleckého, Karla, Markétu a Jindřicha.

Význam Karla IV. Lucemburského je pro české země obrovský - za jeho vlády se České království stává středobodem Evropy, Praha je sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívá neobyčejný rozvoj hospodářský, umělecký i kulturní. Již Karlovi současníci jsou si jeho významu vědomi - v pohřební řeči po své smrti 29. listopadu roku 1378 je pak císař Karel IV. Lucemburský poprvé nazván Otcem vlasti.

Karel IV. je pohřben v královské hrobce, kterou nechává sám postavit v chrámu sv. Víta (viz sv. Vít) na Pražském hradě.

Hussite Bohemia

"Liška ryšavá?"

Zikmund Lucemburský, poslední Lucemburk na českém trůnu, též uherský král a římský císař, postava v českých zemích přijímaná i dnes krajně rozporuplně, přichází na svět 14. února roku 1368 v Norimberku jako syn císaře Karla IV. (viz Karel IV.) a Alžběty (Elišky) Pomořanské (viz Alžběta Pomořanská).

V roce 1373, jako pětiletý, obdrží od svého otce Zikmund nově získané Braniborsko (později ho, v roce 1388, z finančních důvodů, zastaví bratranci Joštovi Lucemburskému) a je jím předurčen na polský trůn - Karel IV. jej zasnubuje, v roce 1379, s Marií, dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Uherského.

Polskou korunu se ale Zikmundovi získat nepodaří, v zápase o polský trůn v letech 1382-1384 prohrává. S korunou uherskou je to naopak - v roce 1385 vpadne Zikmund se svým vojskem ho Uher a 31. března roku 1387 je korunován uherským králem. Jako uherský panovník pak Zikmund bojuje s Benátkami o dalmatské pobřeží a brání expanzi osmanských Turků na Balkáně - roku 1396, 28. září,je jím zorganizovaná křížová výprava u Nikopole Turky poražena.

V roce 1401 je Zikmund zajat uherskou šlechtou a internován na hradě Siklos. Po svém propuštění pak obrací svoji pozornost do Čech, kde podpoří vyšší šlechtu proti svému nevlastnímu bratrovi Václavu IV. - v roce 1402 nechá Zikmund Václava zajmout a odvézt do Vídně, kde pak český král stráví více než rok, zatímco Zikmund jako Václavem jmenovaný správce Českého království fakticky přebírá vládu v Čechách.

V roce 1404 se Václav se Zikmundem usmiřují a Zikmund se vrací zpět do Uher, kde pak za jeho vlády dochází k uklidnění politických poměrů a k prudkému hospodářskému a kulturnímu rozvoji. Zikmund za základ panovníkovy ekonomické moci považuje města, kterým uděluje mnohá privilegia. Zikmund je též znám tím, že zastává podřízenost církve světské moci, v letech 1403-1404, po sporech s papežem, zakáže odvádět peněžní dávky kurii a sám se rozhodne obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta Falckého je 21. července roku 1411 s Václavovým souhlasem Zikmund zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován je v Cáchách 8. listopadu roku 1414). Jako římský panovník roku 1415 postupuje Hohenzollernům Braniborsko. Jako římský král též usiluje o reformu římské církve a odstranění papežského schizmatu - i proto podpoří svolání kostnického koncilu, koncilu, kde je pak upálen český kazatel a církevní reformátor Jan Hus (viz Jan Hus), na jehož smrti má Zikmund nesporný podíl.

Cesta Zikmunda na český královský trůn je obtížná - je sice přirozeným nástupcem a dědicem Václava IV., dědicem korunovaným již v létě roku 1420, ale dlouho není husity, a není se co divit, uznáván, jeho křížové výpravy proti nim nejsou úspěšné. Jako český král je, tentokráte již i husity, přijat až v roce 1436 (když předtím v roce 1433 získává po dlouhých dvaadvaceti letech čekání titul římského císaře) poté, co přijímá tzv. kompaktáta, vyhlášená v Jihlavě, v nichž jsou vyjádřeny podmínky smíru mezi husity, kterým je povoleno přijímání z kalicha, a katolickou církví.

Co tedy vlastně znamená osobnost Zikmunda Lucemburského pro české země? Rozhodně nelze tohoto panovníka redukovat jen na podněcovatele křížových výprav proti "kacířským" husitským Čechám, stejně jako ho nelze považovat za jediného viníka smrti Mistra Jana Husa. Zikmundova české politika má dvě základní roviny - tou první je jeho snaha o potlačení husitství, což se mu přes všechno vynaložené úsilí nezdaří, a tou druhou jsou jeho snahy o dohodu s utrakvisty, kde jsou jeho výsledky již o poznání znatelnější (uzavření dohody v Chebu v roce 1431).

Co se týče Zikmundova osobního života, Zikmund Lucemburský je dvakrát ženat - jeho první manželství s Marií Uherskou je bezdětné, s druhou manželkou, Barborou Celskou má dceru Alžbětu.

Zikmund Lucemburský umírá rok po svém uznání českým králem, 9. prosince roku 1437 ve Znojmě. During the ecunemical Council of Constance in 1415, Jan Hus, the rector of Charles University and a prominent reformer and religious thinker, was sentenced to be burnt at the stake as a heretic. The verdict was passed despite the fact that Hus was granted formal protection by Emperor Sigismund of Luxemburg prior to the journey. Hus was invited to attend the council to defend himself and the Czech positions in the religious court, but with the emperor's approval, he was executed on July 6 1415. The execution of Hus, as well as a papal crusade against heretics like the Hussites and John Wycliffe, outraged the Czechs. Their ensuing rebellion against Romanists became known as the Hussite Wars.

The largely peasant uprising against imperial forces was led by a former mercenary, Jan Žižka of Trocnov. As the leader of the Hussite armies, he utilized innovative tactics and weapons, such as howitzers, pistols (from Czech píšťala, the flute), and fortified wagons, which were revolutionary for the time and established Žižka as a great general.

After Žižka's death, Prokop the Great took over the command for the army, and under his lead the Hussites were victorious for another ten years, to the sheer terror of Europe. The Hussite cause gradually splintered into two main factions, the moderate Utraquists and the more fanatic Taborites. After the Utraquists reunited with the Catholic Church, they were able to defeat the Taborites in the Battle of Lipany in 1434. Sigismund said after the battle that "only the Bohemians could defeat the Bohemians."

Despite the victory, the Bohemian Utraquists were still in the position to negotiate freedom of religion in 1436. This happened in the so-called Basel Compacts, declaring peace and freedom between Catholics and Utraquists. It would only last for a short period of time, as Pope Pius II declared the Basel Compacts to be invalid in 1462.

In 1458, George of Podebrady was elected to ascend to the Bohemian throne. He is remembered for his attempt to set up a pan-European "Christian League", which would form all the states of Europe into a community based on religion. In the process of negotiating, he appointed Leo of Rozmital to tour the European courts and to conduct the talks. However, the negotiations were not completed because George's position was substantially damaged over time by his deteriorating relationship with the Pope.

Jan Zizka, born in 1370, was the commander of the Bohemian military and the head of the anti Hussite forces during the anti-crusades of Holy Roman Emperor Sigismund. Zizka served under numerous lords before the uprise of the Hussite Wars. In 1410, he fought on the Polish side in the battle of Tannenburg and was on the winning side, as evidenced by the defeat of the Teutonic Knights there. It wasn’t until during the Hussite Wars until he truly got the opportunity to hone his tactical genius. The Hussites, named after their leader Jan Hus, continued to be a powerhouse in Bohemia and Moravia even after the chilling death of their leader. He was burned at the stake in 1415 for preaching against the beliefs of the Catholic Church and the sale of indulgences. This single event fueled the fire to start decades of religious warfare. The Hussite Wars began in 1419, splitting the general Hussite movement into numerous groups. The moderate group was called the Utraquists and consisted of the lesser nobility and the bourgeoiseie. They basically agreed with the Roman Catholic Church. The most radical division of the Hussites was the Taborites, named after their religious center and stronghold at Tabor, which was founded by their credible leader, Jan Zizka. They accepted the doctrines of John Wyclif. This group consisted mainly of peasants and expressed the messianic hopes of the oppressed. Another significant leader that emerged from this class besides Zizka was Procopius the Great.

The Hussite movement ultimately failed, but many aspects of it have become of permanent historical significance. It was the first noteworthy attack on the two strongholds of medieval society, feudalism and the Roman Catholic Church. Not only did it help blaze the path for both the Protestant Reformation and the rise of modern nationalism, but it also brought about new military innovations at the hands of the military mastermind, Jan Zizka.

When the Hussite Wars ignited in 1420, Zizka was nearly sixty years old and already blind in one eye. Soon after joining the Taborites, he made Tabor in Bohemia into a fortress that was nearly impossible to bring down. In July of 1420, he led the Taborite troops in their startling victory over Sigismund at Vysehrad, now a part of Prague. Sigismund was the pro-Catholic king of Hungary and successor to the Bohemian throne after the King of Wenceslas in1419. He failed miserably in repeated attempts to gain control of the Hussite kingdom. He was even was aided by the Hungarian and German armies.

Overseen by the Czech yeoman Zizka, riots broke out and led to the invasion and overhaul of the Hussite kingdom. Zizka’s armies then spread over the countryside, storming monastaries and innocent villages. In the following years, Zizka courageously withstood the force of the anti-Hussite crusades and continued to dominate one Catholic stronghold after another. He stubbornly kept commanding in person, even though he had become completely blind by 1421.

Zizka's views and the extreme religious views of the Taborites began to clash, so he formed his own Hussite wing in 1423. Even though it might seem like he distanced himself from his former colleagues, he still remained in close alliance with the Taborites. In that same year, the tension between the extreme Taborites and the conservative Utraquists, whose main-grounds were at Prague, escalated into a full-blown battle. Late in 1424, Zizka led his faithful army against Prague in order to intimidate and influence the people of that city to adhere to his unparalleled anti-Catholic beliefs. A truce between the two Hussite parties shot a much needed blow into the possibility of a civil war. The two factions then decided to partake in a joint expedition into Moravia under Zizka’s command. Suddenly during the campaign, Zizka suffered an untimely death.

Even though he’s not one of the most popular of historical commanders, he is definitely one of the greatest military innovators of all time. Peasants and townspeople, very inexperienced in arms, comprised the brunt of his army. Zizka didn’t dwell on trying to force them to conform to conventional armament and tactics of that time. Instead, he let them make use of crude weapons such as iron-tipped flails and armored farm wagons, which were mounted with small howitzer type cannons. When used for offense, his armored wagons broke through enemy lines with the greatest of ease. The wagons were constantly firing as they advanced, enabling the soldiers to slice through superior forces as only a wolverine could do. The wagons were arranged into an inpenetratable barrier surrounding the foot soldiers when used for defense. They were also used to transport his men. This illustrates how much Zizka played in the anticipation of the principles of modern tank warfare.

A huge monument was erected in Prague to honor Jan Zizka. The statue, which stands on top of a hill in Prague, has Zizka sitting on the largest horse statue in the world. The statue is 9 meters tall or over 27 feet tall!

The hill, on which the statue is located is often mistakenly called Zizkov, but the right name is Vitkov Hill, named after the victory in the battle of Vitkov in the year 1420. Probably the best view over Prague can be found on top of the Vitkov Hill, but apparently, the hill as well as the statue are off limits to visitors because the park is completely unattended.

Jan Zizka is the epitome of the word commander. Being blind in both eyes would discourage the common man to continue on, but to Zizka this was a minor set back. While leading his troops, he continued to fight and endless battle for what he believed and in the end paid the ultimate price.

In his History of the Czech People in Bohemia and Moravia Palacký writes: "It has long been said that the Taborites famous martial song, 'You who are warriors of God and his law...,' was composed by Žižka himself. Nearly every person in Tábor could read and write, not excluding the women." (p. 603) Here is the text of the battle hymn:

You who are warriors of God and his law. Ask God for help and hope in him that in his name you may gloriously triumph.

There is much controversy about Jan Zizka's religious beliefs, but one thing that has never been doubted is his military genius. One of his most astounding victories, a battle fought against overwhelming odds, took place on this very spot on July 14th, 1420. Such is the respect and awe that most Czechs have for Jan Zizka, that the neighbourhood adjoining the hill, Zizkov, was named after this quite remarkable man... Jan Zizka Jan Zizka The records of Jan Zizka's early life are extremely vague. He was born to a family of the lower nobility, in the South Bohemian town of Trocnov. The first mention we have of Jan Zizka comes from the year 1378, in an official deed of sale for a piece of land, which he signed as an adult, so that puts his birth at somewhere around 1360. The next we hear of him is in 1409, when he joined in an armed gang formed by members of the lower nobility, which held up and robbed members of the merchant class, and took part in minor conflicts between wealthy nobles. Jan Zizka was caught by the authorities. King Wenceslas IV granted him a pardon for his crimes, and the next we hear of him later that year, as Miloslav Polivka of the Historical Institute of the Academy of Sciences told me: "Zizka turned up in Czech forces fighting in Poland in 1409 and 1410 against Prussia's Teutonic Knights. The Poles had been involved in a long war against the Teutonic Knights, in order to prevent them from spreading further East. A number of members of the Czech lower nobility fought for the Polish king. This was not just for political reasons, but because this was a way to make their fortune, as they were paid as mercenaries. Jan Zizka took part in the Battle of Grunwald in 1410, where the Polish army inflicted a heavy defeat on the Teutonic Knights." Jan Zizka then returned to Prague and became a minor official at the king's court, and also served one of the wealthier nobles at the court. During this time the reform preacher Jan Hus preached regularly at the Bethlehem Chapel. Hus had many followers, but it is not known if Jan Zizka attended any of his sermons, although many people believe that he did. Hussites Hussites Jan Hus's preaching for church reform, especially concerning the wealth of the church, caused outrage in the Catholic Church, and many claimed he was a heretic. He was invited to the Council of Constance to explain himself, and was burned at the stake. After Hus' death, many leading nobles sent letters to the council, denouncing the execution. Jan Zizka's signature and seal do not appear on any of them. The situation deteriorated between the Hussite reformers and the Catholics, and in June 1419, a Hussite mob threw the city's leading officials out of the window of the Town Hall. People flooded to Prague and began sacking monasteries and churches, attacking the church's wealth. This resulted in the Battle of Vysehrad, where we find the first concrete mention of Jan Zizka in the Hussite Wars. A group of pro-Hussite nobles were trapped in Vysehrad Castle by Catholic forces. They broke out, and Jan Zizka apparently played a leading role in this battle. This, of course, did not go over well with the Catholic Church. King Wenceslas IV died shortly after the Battle of Vysehrad, and his brother Sigismund, the King of Hungary also became king of the Czech Lands. He was pro-Catholic, and had crusades summoned to remove the Hussite threat from the Czech Lands. The stage was set for the Hussite Wars, which were to last until 1436. It was at this point that Jan Zizka brought up the idea of a proper defence for the Hussites, as Larry Cada of the Catholic Bishop's conference told me:

RealAudio Listen in RealAudio: Streaming - Download Jan Zizka left Prague and went to Plzen, but it soon became clear that the Catholic forces there were too strong for him, so he moved to South Bohemia, where he helped found the stronghold of Tabor. On his way to Tabor, he was forced to fight Catholic forces at Sudomer: "Jan Zizka had women's clothes placed on the bottom of a pond beside his forces, and when the enemy cavalry tried to cross the pond, the horses' hooves got stuck in the clothes. This prevented them from moving, and Zizka's men, who were poorly armed, untrained men, were able to cut these well-trained and well-armed soldiers down." Hussites Hussites Jan Zizka had proved for the first of many times that he had streak of military genius. Once at Tabor, he was made one of the town's four captains, and he set about training an army of peasants. Trouble loomed in 1420, as a massive and professional army of crusaders, numbering around thirty thousand, from all over Europe arrived in Prague. Jan Zizka took a few hundred of peasants to help defend the city, which was still predominantly pro-Hussite. The crusaders camped on Letna plain beside Prague Castle, and Zizka's forces built fortifications on Vitkov Hill. On July 14th 1420, as Miloslav Polivka told me, the crusaders made their move: "The crusaders made to attack Prague via Spitalske Field below Vitkov Hill. Zizka decide that his troops would stay on the hill, so that his troops could ambush the crusaders from behind. The crusaders gave up on the city's walls, and decided to attack Zizka's troops instead. Jan Zizka had had trenches and walls made to hide and protect his troops, and after a short but bloody battle Zizka's troops, although heavily outnumbered, repulsed the crusaders." The army of crusaders broke up and left the country, but other armies or individual war bands came to the Czech Lands followed. Jan Zizka continued to lead the Hussites, but divisions with the movement led him to leave Tabor, which was a centre for radicals, and set up another, more moderate stronghold, called Little Tabor in East Bohemia. He continued to fight with great success, and trained a professional field army. He was inventive and creative in his military tactics. He had carts covered with armour, and filled with troops, making them mobile and more effective than the crusaders, and he even had his horses shoed the wrong way round, to confuse enemy troops as to which way his forces had gone. Jan Zizka is famous for the fact that for much of his life he only had one eye, but again, there is little information available that can show when or how. Historians agree that this could either have taken place in his childhood, or possibly during his time as a soldier in Poland. In, 1421, his misfortunes increased added to: "During the siege of Rabi, he was hit in the other eye by an arrow, rendering him blind. He remained a famous leader, because his military experience enabled him to direct battles just from being told what was happening, as was proven by his military successes in 1424." Jan Zizka died suddenly of the plague in 1424. His Hussite forces continued to fight successfully until they were torn apart by internal rivalries at the Battle of Lipany in 1436.

Habsburg Monarchy

After the death of King Louis II of Hungary and Bohemia in the Battle of Mohács in 1526, Archduke Ferdinand of Austria became King of Bohemia and the country became a constituent state of the Habsburg Monarchy.

Bohemia enjoyed religious freedom between 1436 and 1620, and became one of the most liberal countries of the Christian world during that period of time. In 1609 King Rudolph II, himself a Roman Catholic, was moved by the Bohemian nobility to publish Maiestas Rudolphina, which confirmed the older Confessio Bohemica of 1575.

After King Ferdinand II began oppressing the rights of Protestants in Bohemia, the resulting Czech rebellion resulted in the outbreak of the Thirty Years' War in 1618. Elector Frederick V of the Palatinate, a Protestant, was elected by the Bohemian nobility to replace Ferdinand on the Bohemian throne. However, after Frederick's defeat in the Battle of White Mountain in 1620, a few Protestant noblemen were executed and the rest were exiled from the country; their lands were then given to Catholic loyalists.

Until the so-called "renewed constitution" of 1627, the German language was established as a second official language in the Czech lands. The Czech language remained the first language in the kingdom. Both German and Latin were widely spoken among the ruling classes, although German became increasingly dominant, while Czech was spoken in much of the countryside.

The formal independence of Bohemia was further jeopardized when the Bohemian Diet approved administrative reform in 1749. It included the indivisibility of the Habsburg Empire and the centralization of rule; this essentially meant the merging of the Royal Bohemian Chancellery with the Austrian Chancellery.

At the end of the 18th century, the Czech national revivalist movement, in cooperation with part of the Bohemian aristocracy, started a campaign for restoration of the kingdom's historic rights, whereby the Czech language was to replace German as the language of administration. The enlightened absolutism of Joseph II and Leopold II, who introduced minor language concessions, showed promise for the Czech movement, but many of these reforms were later rescinded. During the Revolution of 1848, many Czech nationalists called for autonomy for Bohemia from Habsburg Austria, but the revolutionaries were defeated. The old Bohemian Diet, one of the last remnants of the independence, was dissolved, although the Czech language experienced a rebirth as romantic nationalism developed among the Czechs.

In 1861, a new elected Bohemian Diet was established. The renewal of the old Bohemian Crown (Kingdom of Bohemia, Margraviate of Moravia, and Duchy of Silesia) became the official political program of both Czech liberal politicians and the majority of Bohemian aristocracy ("state rights program"), while parties representing the German minority and small part of the aristocracy proclaimed their loyalty to the centralistic Constitution (so-called "Verfassungstreue"). After the defeat of Austria in the Austro-Prussian War in 1866, Hungarian politicians achieved the Ausgleich (compromise) which created Austria-Hungary in 1867, ostensibly creating equality between the Austrian and Hungarian halves of the empire. An attempt of the Czechs to create a tripartite monarchy (Austria-Hungary-Bohemia) failed in 1871. However, the "state rights program" remained the official platform of all Czech political parties (except for social democrats) until 1918.

20th century

Bohemia within Czechoslovakia in 1928

After World War I, Bohemia became the core of the newly-formed country of Czechoslovakia, which combined Bohemia, Moravia, Austrian Silesia, and the Northern parts (Highlands) of Hungary into one state. Under its first president, Tomáš Masaryk, Czechoslovakia became a rich and liberal democratic republic.

Following the Munich Agreement in 1938, the border regions of Bohemia inhabited predominantly by ethnic Germans (the Sudetenland) were annexed to Nazi Germany; this was the single time in Bohemian history that its territory was divided. The remnants of Bohemia and Moravia were then annexed by Germany in 1939, while the Slovak lands became Slovakia. From 1939–1945 Bohemia (without the Sudetenland) formed with Moravia the German Protectorate of Bohemia and Moravia (Reichsprotektorat Böhmen und Mähren). After World War II ended in 1945, the vast majority of remaining Germans were expelled through the Beneš decrees.

Bohemia within the Czech Republic today (in green)

Beginning in 1949, Bohemia ceased to be an administrative unit of Czechoslovakia, as the country was divided into kraje. In 1989 Agnes of Bohemia became the first saint from a Central European country to be canonized by Pope John Paul II before the "Velvet Revolution" later that year. After the dissolution of Czechoslovakia in 1993 (the "Velvet Divorce"), the territory of Bohemia became part of the new Czech Republic.

The Czech constitution from 1992 refers to the "citizens of the Czech Republic in Bohemia, Moravia and Silesia" and proclaims continuity with the statehood of the Bohemian Crown. Bohemia is not currently an administrative unit of the Czech Republic. Instead, it is divided into the Prague, Central Bohemian, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, and Hradec Králové Regions, as well as parts of the Pardubice, Vysočina, South Bohemian and South Moravian Regions.

See also

• History of Bohemia
• History of the Czech lands
• List of rulers of Bohemia
• Sudetenland
• German Bohemia
• Bohemia

Template:HRE electors

Historical territories in the contemporary Czech Republic
125px 125px Bohemia Moravia Silesia 40px 40px

Sources and Further Reading

• Sayer,Derek , The coasts of Bohemia: a Czech history, Princeton, N.J., Princeton University Press, 1998, ISBN 0691057605 - ISBN 9780691057606
• Freeling,Nicolas , The Seacoast of Bohemia, New York, Mysterious Press, 1995, ISBN 089296555X - ISBN 9780892965557 OCLC: 31754195
• Teich, Mikuláš, Bohemia in History, Cambridge, U.K.; New York, NY, Cambridge University Press, 1998, ISBN 0521431557 OCLC: 37211187
• Oman, Carola, The Winter Queen: Elizabeth of Bohemia, London; Phoenix, 2000, ISBN 1842120573 OCLC: 43879234

External Links

• Bohemia

Credits

New World Encyclopedia writers and editors rewrote and completed the Wikipedia article in accordance with New World Encyclopedia standards. This article abides by terms of the Creative Commons CC-by-sa 3.0 License (CC-by-sa), which may be used and disseminated with proper attribution. Credit is due under the terms of this license that can reference both the New World Encyclopedia contributors and the selfless volunteer contributors of the Wikimedia Foundation. To cite this article click here for a list of acceptable citing formats.The history of earlier contributions by wikipedians is accessible to researchers here:

• Bohemia  ^history

The history of this article since it was imported to New World Encyclopedia:

• History of "Bohemia"

Note: Some restrictions may apply to use of individual images which are separately licensed.