Defenestrations of Prague

The Defenestrations of Prague can refer to either of two incidents in the history of Bohemia. The first occurred in 1419 and the second in 1618, although the term "Defenestration of Prague" is more commonly used to refer to the second incident. Both helped to trigger prolonged conflict within Bohemia and beyond. Defenestration is the act of throwing someone or something out of a window.

First Defenestration of Prague

The First Defenestration of Prague involved the killing of seven members of the city council by a crowd of radical Czech Hussites on July 30, 419. Jan Želivský, a Hussite priest at the church of the Virgin Mary of the Snows, led his congregation on a procession through the streets of Prague to the Town Hall - Novoměstská radnice - on Charles Square. The town council members had refused to exchange their Hussite prisoners, and an anti-Hussite threw a rock at one of the protestors. Enraged, the crowd stormed the town hall and threw the council members from the windows onto the spears of the armed congregation below.

The procession was a result of the growing discontent at the inequality between the peasants and the Church, the Church's prelates, and the nobility. This discontentment combined with rising feelings of nationalism and increased the influence of "radical" preachers like Jan Želivský, who saw the current state of the Catholic Church as a corruption of the Protestant faith. These preachers urged their congregations to action, including taking up arms, to combat these perceived transgressions.

The First Defenestration was thus the turning point between talk and action leading to the prolonged Hussite Wars. The wars broke out shortly afterward and lasted until 1436.

A contemporary woodcut of the defenestration in 1618.

Events Leading to the First Defenestration

Bohemia at the turn of the 14th and 15th centuries, during the reign of Václav IV (1378 – 1419) was mired in a deep social crisis caused by the corrupt practices of the Catholic Church. Priest, religious reformer and Prague University Rector Jan Hus (1370 – 1415) had been executed following his refusal to recant his criticisms of the Church. The only way out was seen in the return to the original mission of the Church – spreading of the idea of God’s Word and life in harmony with Biblical Commandments.

Among Hus’s predecessors were “folk” priests:

• Konrad Waldhauser, invited by King of Bohemia and Holy Roman Emperor Charles IV—preached in German; with minimal effect on common folks
• Jan Milíč of Kroměříž—Bethlehem Chapel, from which Jan Hus later spread his reform ideas, was founded for him. He established an “institute for fallen maidens”.
• John Wyclif – English reformer; denied the Divine origin of papacy, sought abolition of indulgencies, which he saw as a devil’s tool and called for the Church’s dispossession of secular power and property and land.
• Jeroným Pražský (Jerome of Prague) – friend of Jan Hus and his ardent follower, persecuted for heresy and burned at the stake in Constance, Germany, one year after Hus.
• Jakoubek of Stříbro

Hus initially did not seek secession from the Catholic Church, only its reform. He maintained that Jesus Christ, not the pope, is the head of the Church (the pope was labeled as immoral), and God’s Law, as laid out in the Bible, is the only principle to follow in life. The Church should be deprived of its political power and land holdings, and the subjects do not have to obey the superiors and priests living in sin. Being a rector of Charles University, he called for education in Czech language. His ideas were condemned by the Roman Catholic Church as heresy and Hus was burned at the stake. Since his teachings did not bring about the reformation of the Church but a culmination of societal problems, armed conflict became inevitable. The series of battles that followed came to be called Hussite Wars.

Hus’s advocates (Hussites) fought for the abolition of the secular power of the Church and confiscation of its property. They did the Holy Communion in both ways; the chalice became their symbol, for which they were called the Ultraquist (“kališníci” in Czech). The revolutions broke out after their gain control of Prague. Later on, the Hussites split into the moderates, who only defended Hus’s ideas and agreed with equality when it came to Holy Communion (in both ways), not in politics; the start of the Hussite Wars terminated their privileges. The Praguers, or the ideological center, were after the privileges for Prague only, not the rest of the country. The radicals consisted of many fractions held together by an aspiration to institute the Divine Law as soon as possible through the reformation of human relationships. http://referaty-seminarky.cz/husitstvi-1/

Jan Želivský

Želivský was a former monk who came to Prague around 1418. Here he used to meet with the disciples of M. Jakoubek of Stříbro, whose criticisms of lavishly decorated priestly vestments and a call for simple church services in the Czech language, among others, were the closest to his own. His insufficient theological education was made up for by his natural intelligence, creativity and his proclivity to radical vision. In February 1419 he started preaching in the Czech language at Kostel Panny Marie Snezne (Church of Virgin Mary of the Snows), unifing Prague’s poor in efforts towards a new, just, society, for which, Želivský urged, they should fight. His fiery sermons and rhetorical pathos were interspersed with numerous quotes from the Old Testament.

He criticized those who continuously sought to take advantage of things, con artists, and slobs. However, he did recognize the ruling classes when they lived in line with God’s commandments. He hated merchants and craftsmen who caused harm to their neighbors, which inevitably made him a thorn in the eyes of wealthy of Prague’s New Town (Nové Město) district and even more so in the wealthier Old Town district, teeming with prosperous merchants. Želivský stirred up nationalist sentiments by considering the Czech nation the chosen one. Thus, it was only a matter of time when tension would give way to explosion – the First Defenestration of Prague.

After the Catholics eventually gained upper hand, his sermons were curbed, and he was decapitated at the Old Town Hall in 1422.

http://www.husitstvi.cz/ro43.php

Second Defenestration of Prague

The Second Defenestration of Prague was an event central to the initiation of the Thirty Years' War in 1618.

Some members of the Bohemian aristocracy effectively revolted following the 1617 election of Ferdinand (Duke of Styria and a Catholic) as King of Bohemia to succeed the aging Emperor Matthias. In 1617, Roman Catholic officials ordered the cessation of construction of some Protestant chapels on land which the Catholic clergy claimed belonged to them. Protestants, who claimed that it was royal (not Catholic Church) land and thus available for their own use, interpreted this as a violation of the right of freedom of religious expression as granted in the Letter of Majesty issued by Emperor Rudolf II in 1609. They feared that the fiercely Catholic Ferdinand would revoke the Protestant rights altogether once he came to the throne.

At Prague Castle on May 23, 1618, an assembly of Protestants (led by Count Thurn) tried two Imperial governors, Wilhelm Grav Slavata (1572–1652) and Jaroslav Borzita Graf Von Martinicz (1582–1649), for violating the Letter of Majesty (Right of Freedom of Religion), found them guilty, and threw them, together with their scribe Philip Fabricius, out of the high windows of the Bohemian Chancellery. They landed on a large pile of manure and all survived unharmed. Philip Fabricius was later ennobled by the emperor and granted the title "von Hohenfall".

Roman Catholic Imperial officials claimed that they survived due to the mercy of the benevolent Churmusian angels assisting the righteousness of the Catholic cause. Protestant pamphleteers asserted that their survival had more to do with the horse excrement in which they landed than the benevolent acts of the angels of the Christo Churmusian order.

23. května 1618 po třetí hodině odpolední byli po hlavě svrženi z oken kanceláře v tzv. Ludvíkově křídle Starého královského paláce Pražského hradu dva ze čtyř královských místodržících Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Rozbouřený dav nespokojených nekatolických stavů v čele s A.J. Smiřickým, J.M. Thurnem, Vilémem st. z Lobkovic, O. Vchinským (Kinským), Linhartem Colonnou z Felsu za přihlížení V.Viléma z Roupova a V. Budovce neušetřil ani jejich písaře Filipa Fabricia. Muži dopadli z cirka šestnáctimetrové výšky na hromadu smetí v hradním příkopu v místech, která dnes označují tři pískovcové obelisky v zahradě na Valech. Jejich zázračné přežití si nemusíme vysvětlovat ani tak samotným smetím, natož pak zásahem shůry, jako spíš prostým fyzikálním poznatkem. Historik Josef Petráň uvádí v knize Staroměstská exekuce znalecký posudek profesora Jaromíra Tesaře z Ústavu soudního lékařství Univerzity Karlovy. Ten usuzuje, že všichni tři šťastlivci s největší pravděpodobností skončili na prudkém svahu příkopu, po němž se skutáleli dolů. Pád na šikmou podložku nemusí mít tragické následky, na rozdíl od dopadu na vodorovnou plochu, třeba i nepříliš tvrdou.

Zanechme však odborných analýz a věnujme se historii. Ta praví, že Fabricius okamžitě prchl, zatímco Slavata zůstal ležet v bezvědomí a Martinic se zvedal vedle něho. Z té výšky na ně nebylo vidět a tak z okna křičeli na přihlížející, aby po pánech v příkopu stříleli. Martinic sehrál mrtvého a pak utekl. Skryl se v sídle Lobkoviců na Malostranském náměstí. O celé té “hanebné rebelii” informoval šlechtičnu Polyxenu z Lobkovic, která nechala okamžitě přinést do svého sídla i Slavatu. Šlo samozřejmě o přesvědčenou katoličku, navíc inteligentní a schopnou ženu. Rozpačití vzbouřenci ji sice požádali o vydání obou uprchlíků, ale když Polyxena odmítla, nechali celou záležitost prostě být a odešli odtud.Tento čin, nebo spíše nečinnost, později způsobí, že oba přeživší se postarají o řádnou odplatu. Ten třetí, písař Fabricius, byl však už na cestě do Vídně, aby o celé věci informoval neprodleně samotného císaře… 2.2 Zloději úřadů a vlastizrádci

Pražská defenestrace znamenala vítanou záminku pro rozpoutání války ze strany skupiny kolem Ferdinanda II.. Pokusme se nyní myslet jako Ferdinand II… Habsburská dynastie od nástupu k moci v Čechách nemohla stále prosadit na trvalo základní principy svého politického přesvědčení. Neustále se setkávali s hutným odporem, co se týče úplné centralizace vlády a rekatolizace. „Ferdinand I. se sice zdatně opřel do stavidel prosazování habsburských zájmů a mnoho dokázal, čímž položil pomyslný základní kámen k postupnému podmaňování poměrů v Českých zemích. Ale dál? Maxmilián II. v otcově politickém kurzu příliš nepokračoval. A jestli, tak výhradně v Uhrách a německých zemích než v Čechách. Dokonce byl k tamním protestantům snášenlivý! Ještě, že ho dynastické zájmy a také ambiciózní žena (Marie Španělská – dcera španělského vládce a německého císaře Karla V., přesvědčená katolička pozn. aut.) dokázaly udržet před nějakým významnějším prosazováním jeho vlastních názorů na svět. Bylo štěstím, že protestantům z Čech svobody písemně nepotvrdil. No a následoval Rudolf II.. Ten byl sice zprvu přesvědčeným razitelem habsburských zájmů, ale nebyla tato snaha tentokrát pro změnu přílišnou? Fiasko, které následovalo o tom rozhodně svědčí. Ten prokletý Bočkaj a ta cháska uherská. Spojit se s Turky a táhnout na Vídeň se jim zachtělo. Neschopného Rudolfa navíc podcenil jeho bratr Matyáš. Ale jak mohl tušit, že tiproklatí Čechové nabídnou za ústupek Rudolfovi pomoc? A ten blázen jim podepsal ten jejich zatracený věčný požadavek náboženských svobod a práv. Nakonec si to sice sám zkazil tím dobrodružstvím, kdy se od něj odvrátili i Čechové, ale aby Matyáš získal českou korunu musel jim Majestát potvrdit. A teď je Matyáš na pokraji sil a vláda v té zpropadené zemi přejde na mě. Ale já se nenechám ponižovat těmi drzými protestanty. Když už mám Čechy získat, tak si v nich budu dělat to, co já uznám za vhodné. Žádná konstituční monarchie, žádní luteráni, utrakvisti, a kdoví co ještě. Máme pouze jednu církev a ta tam bude prosazena. Já sám budu panovat neomezeně. A pokud se jim to nelíbí, budou tvrdě ztrestáni.” Takto Ferdinand, přesvědčený katolík a ambiciózní politik asi uvažoval. A z jeho pohledu to bylo zcela logické, protože si konec konců mohl říct, že pokud by se s povstalci pouze mírově dohodl, nebude o co v Čechách stát. Země, kde tvoří 90 % obyvatel protestanti, kde by panovníka dokonce zastupovali protestanti, kteří by ho navíc i obírali ve svůj prospěch, byla pro Ferdinanda Štýrského mimořádně odpudivou představou. Ne, ne, musí Čechy rozdrtit vojensky a celému světu ukázat, jak bude zacházeno s každým, kdo se opováží cokoliv proti Habsburkovi. Vždyť kdyby se Čechům podařilo vybojovat si svobodu a utvořit ve střední Evropě izolovaný stát, co by pak ostatním bránilo nepokusit se o něco podobného? Historie ukázala, že tyto myšlenky převážily, a tak bylo rozhodnuto zakročit proti rodícímu se českému povstání silou. Takovéto vyhraněné konečné řešení ovšem stavové zatím od panovníka nečekali. To málo na co se vzbouřenci zmohli, bylo druhý den po defenestraci ustavení třicetičlenného direktoria (po deseti zástupcích z panského, rytířského a městského stavu), které mělo plnit úlohu jakési zemské vlády za svržené místodržící. A začali hrát dvojakou hru. Navenek rozhodně nehodlali připustit, že jde o nějakou vzpouru proti císaři Matyášovi. Neútočili přece ani na císaře ani na úřad místodržících, ale pouze se zasloužili o potrestání zkorumpovaných byrokratů, kteří samovolně zneužívali moc jim svěřenou laskavým císařem Matyášem.

Samotná defenestrace byla aktem tajně připraveným radikálním křídlem stavovské opozice, jejíž předáci se sešli ve večerních hodinách 22. Května. Druhý den byla většina účastníků defenestrace do celého dění vlastně nevědomky vtažena. Umírněnější se nechali strhnout radikály. Za celý čin ale nesli všichni vinu. Tento fakt byl předem uvážen jako startující podnět pro dosažení vzdálenějších cílů. Slavata a Martinic se oběťmi povstání nestali rozhodně náhodou. Byli naopak hlavním terčem. Proč byli tito dva tak nenáviděni? Důvodů existovalo mnoho. Oba byli známi jako fanatičtí katolíci, kteří si nenechali uniknout jedinou příležitost, aby mohli uškodit protestantům. Už při nástupu do funkcí císařských místodržících odmítali principiálně dodržování Majestátu. Navíc díky jejich tichému souhlasu dvěma případům, které byly přímo ukázkovým porušením Majestátu (Uzavření chrámu německých evangelíků v Broumově, rozboření evangelického kostela Hrobu – pozn. aut.) byl svolán sjezd protestantských stavů do pražského Karolina (6.3.1618). Zde Thurn přednesl, že nejde konkrétně o dva již zmíněné případy porušování Majestátu a jeho dodatků, ale o celkové budoucí dodržování svobod. Byla přijata rezoluce. Měla být předána místodržícím, ale ti odmítli vůbec přijmout deputaci na Hrad, a tak byla poslána přímo císaři do Vídně. Text listiny byl formulován velice opatrně a obezřetně. Navzdory tomu přišla rychlá a příkrá odpověď. Tzv. “těžké psaní” zakazovalo pořádání dalšího sněmu (navzdory stavovskému právu) a hrozilo jeho případným svolavatelům potrestáním. Navíc byl Thurn povoláván do Vídně. Toto psaní bylo připisováno na vrub Slavaty a Martinice, jako inspirátorům. Jak se později ukázalo, šlo skutečně o list z Vídně. Nový sjezd byl přese všechno svolán na 21. květen. Do Karolina se sjela celá panská nekatolická špička. Tedy kromě zástupců královských a věnných měst, jako i Prahy (Výjimkou byl Hradec Králové, Slaný a Mladá Boleslav – pozn. aut.). Konšelé pod přísným dohledem rychtářů si nedovolili porušit loajalitu vůči Matyášovi. Rokování sjezdu mělo vcelku poklidný průběh, pak ale pronesl řeč J. M. Thurn. Projevil obavy, že by se z Vídně nemusel vrátit a odmítl do ní jet bez souhlasu sněmu. Žádal po shromážděných projev věrnosti. Dostalo se mu jej. Nakonec označil posílání rezolucí do Vídně za nedostačující a volal po rázných činech proti porušování Majestátu. Vyvolal vzrušení nejen na sněmu, ale i v celé Praze. Pražané se navíc začali ozbrojovat, protože se povídalo, že místodržící se o všem samozřejmě doslechli a chystají se vůdce stavů pozatýkat. Po tajné večerní poradě radikálních stavů v paláci Smiřických na Malé Straně se druhého dne delegace znovu vydala na Hrad. Tentokrát byla vpuštěna… Zajímavá se může jevit skutečnost, že si povstalci příliš nevšímali třetího přítomného místodržícího Adama za Šternberka (navíc nejvyššího purkrabího). Pro většinu z nich to bylo zřejmě díky faktu, že Šternberkův podpis figuroval na Rudolfově majestátu. Ale bylo v tom i něco docela jiného. Dle mého názoru, podpořeného i mnohými historiky, šlo o vyřizování si osobních účtů vůdců této delegace, právě se Slavatou a Martinicem. Mohu své argumenty ihned doložit. Například mělo mimo jiné zaznít, že smečenský pán (tedy Martinic – pozn.aut.) připravil J.Matyáše z Thurnu, “tohoto šlechetného hrdinu českého” , o společensky prestižní a finančně výnosné karlštejnské purkrabí. Podobné byly jistě i důvody dalších, kteří kvůli habsburské politice přišli o výhodné úřady a prebendy. Jejich bývalé pravomoci v politicko-náboženské oblasti získali jiní, stejně jako společenské postavení a prestiž a tím samozřejmě majetek. A Slavata s Martinicem získali od císaře nejvýznamnější postavení!

Kromě toho se podíleli na intervenci pasovských žoldnéřů poté, co se českým protestantským stavům podařilo chytře využít svízelné situace v níž se tehdy nacházel Rudolf II. a donutili ho k písemnému potvrzení jejich náboženských svobod a většímu podílu na účasti právě v zemských úřadech, které obsazoval výhradně agilními katolickými přívrženci. K podpisu Majestátu byl donucen. Kdyby nepodepsal Čechům jejich výhody, mohl se s jakoukoliv mocí rozloučit. Neboť jediní čeští páni nabízeli Rudolfovi pomoc, zatímco moravští, rakouští a uherští stavové táhli na Prahu s cílem sesadit stárnoucího a podivínského císaře definitivně z trůnu, navíc vedeni vlastním císařovým bratrem, ambiciózním Matyášem. Rudolf podepsal, tím se zachránil alespoň na Českém trůně, ale již začal plánovat předem ztracenou intervenci, která znamenala jeho definitivní konec. A tehdy měla přijít pomoc mimo jiných také Slavaty a Martinice při tajném ujednání vpádu žoldnéřského vojska z Pasova do Čech s cílem zbavit protestantské stavy všeho, co se jim Majestátem podařilo získat. Psal se rok 1611 a Čechám bylo zle. Cizí vojáci si sami vybírali žold celou cestu ku Praze. To proč přišli, se jim ale uskutečnit nepodařilo. Stavové triumfovali a málokterý z žoldnéřů opustil živý území Čech. Opozice domnělým viníkům této zažehnané hrozby již tehdy vyhrožovala defenestrací. Čili shrňme to dohromady – Slavata a Martinic byli v očích českých protestantských radikálů osoby tak podvratné a falešné, že ať už byli císařskými místodržícími nebo ne, zasloužilizkrátka nejvyšší trest. 2.3 Čeští stavové kontra Habsburkové

Těžko soudit zda počínání radikálních vzbouřenců, poměrně sobecké, když uvážíme, že ostatní stavové byli do celé záležitosti víceméně namočeni, bylo správné. Byla situace v Čechách skutečně tak neúnosná, že nebylo jiného řešení, než otevřeného povstání? Spíše do tohoto bodu nábožensko-politické klima teprve spělo. Byla defenestrace provedena předčasně? Zřejmě ano. Uvažme důležitá fakta. Jakékoliv povstání proti Matyášově vládě bylo nelegitimní. Matyáš byl přece řádně zvoleným českým králem místo Rudolfa II. v roce 1611. Z pohledu stavů se však Matyáš dopustil velké zrady, když prosadil svého nástupce Ferdinanda Štýrského (takovýto krok měl totiž Matyáš ze zákona, který sám při svém nástupu potvrdil zakázaný – pozn. aut.). Protestantští páni s dalším Habsburkem na českém trůně po Matyášově smrti rozhodně nepočítali. V otázce příštího vladaře se však nemohli shodnout. Skupina kolem J.O. Šlika prosazovala saského kurfiřta Jana Jiřího, zatímco jiní kurfiřta falckého Fridricha. Habsburská dynastie se ale předvídavě postarala o své nástupnictví, a to i za cenu značně nezákonných prostředků. Na stavy tenkrát byla uplatňována metoda zastrašování, ale také spojenci mohli získat výhodná místa a odměny. Hrozbám Ferdinanda tváří v tvář neodolal ani Jáchym Ondřej Šlik a značně přispěl k následnému přijetí jediného Matyášova kandidáta (nejednalo se tedy o volby ale o pouhé potvrzení). Vytrvali jen málokteří. A byli za to tvrdě potrestáni. J.M. Thurn byl zbaven výnosného úřadu karlštejnského purkrabí. O své funkce okamžitě přišli novoměstský purkmistr Valentin Kochan, žatecký purkmistr Maxmilián Hošťálek, odpůrce Habsburků ze Slezska Jan Krnovský přišel o svá zboží Bohumín a Bytom. Thurn, Colonna z Felsu, Václav Budovec z Budova, Kašpar Kaplíř ze Sulevic a další byli brzo po zmanipulovaném volebním sněmu povoláni do dvorské kanceláře, kde jim Slavata a Martinic dokonce vyhrožovali hrdelními tresty. Navíc současně byli odměněni ti, co zapřeli své přesvědčení, především však katoličtí šlechtici, kteří byli věrnými stoupenci Habsburků. Ferdinand jim rozdal celou svou korunovační daň (80 tisíc kop míšeňských)! Takovéto chování habsburské dynastie bylo skutečně z hlediska všech předešlých úmluv nepřijatelné. Čeští stavové si začínali uvědomovat, že Ferdinand II. (tak byl korunován 1617 českým králem, a následně opět pouze potvrzen v ostatních zemích koruny České) bude nesmlouvavým vládcem, který nebude na Majestát vůbec hledět. Tato obava se později ukázala jako zcela oprávněná. Ale došlo by k tak tvrdé politice, jakou obsahovalo Obnovené zřízení zemské v roce 1627? I když je to těžké přiznat, zřejmě ano. Názory, že ti kteří defenestraci provedli, dostali do potíží nejen sebe, ale i veškeré ostatní osoby, včetně obyčejných poddaných, které byly stejného náboženského vyznání, to znamená obecně protikatolického, jsou pravdivé pouze z části. Neboť povstání bylo nevyhnutelné. V době provedení defenestrace ovšem nepřipravené a navíc nelegitimní… 2.4 Nezadržitelné spění k Bílé Hoře

Počínání povstalců tedy ovlivnilo 80 – 90 % obyvatel Čech a ne příznivě (zde jsem raději použil eufemismu, protože se nehodlám vyjadřovat neslušně – pozn. aut.). V knize Kdy, kde, proč & jak se to stalo v Českých dějinách je dokonce uvedeno, že Pražská defenestrace dne 23. května 1648 byla událostí, která znamenala rozchod vzbouřených českých stavů s habsburskou vládou. Stala se nejen počátkem stavovského povstání, ale i celé Třicetileté války. !

I když bych zde rád vylíčil také průběh stavovského povstání až po osudné drama na Bílé hoře, není to již téma úzce související se staroměstskou exekucí. Přesto bych ještě rád uvedl příčiny neúspěch stavovské rebelie. O její legitimitě se vedou velké spory. Češi měli povstat až proti Ferdinandovi, který podle nich nebyl zvolen řádně a legálně. Však ho také během povstání prohlásili za svrženého a zvolili si krále nového – Fridrich Falckého. Už od počátku bylo povstání málo dynamické a pouze polovičaté. Předstírání loajality vůči panovníkovi zabíralo příliš mnoho času, který mohl být využit mnohem efektivněji. Protože nepřipravení byli v této době i Habsburkové. Kdyby stavové sebrali ihned vojsko a táhli na Vídeň, jistojistě by ji dobyli. To by znamenalo nutnost Ferdinanda podepsat mír a vytoužený výsledek v podobě nezávislosti na Habsburcích. Jenomže místo toho vůdcové povstání raději vyčkávali v jakési defenzivní taktice. A čas hrál pro Habsburky. Důležitým bodem bylo Ferdinandovo zvolení německým císařem. Od té doby disponoval nejen vlastními a španělskými prostředky, ale také vojskem katolické říšské ligy, pod vedením silného spojence Maxmiliána Bavorského. Naproti tomu vzbouřencům se silného spojence najít nepodařilo a tak povstání zůstávalo na úrovni lokálního konfliktu, který Habsburkové po počátečních nezdarech, způsobených nepřipraveností, již od odražení stavovského vojska od Vídně v létě 1619 dokázali postupně potlačit. Českým povstalcům chyběly peníze, neboť bylo mnoho z nich příliš šetřivých a také na rozdíl od Habsburků neměli stálý finanční zdroj ze zahraničí. Co se ukázalo jako největší chyba, bylo to, že české povstání bylo pouze povstáním privilegovaných vrstev, do něhož nebyly zapojeny lidové masy. Všelidového povstání se ale stavové báli, z vítězství chtěli profitovat sami a ani si nedokázali představit, jak by obrovský dav ukočírovali. Právě kvůli těmto důvodům se české stavovské povstání proti Habsburkům vůbec nezdařilo. Jeho poražení vůdci měli dostatek času o tom přemýšlet před popravou…

3 Tresty a pokuty 3.1 Pokutování české šlechty na jejím majetku 3.1.1 Tresty a hmotné pokuty

Tresty a hmotné pokuty, které postihly českou šlechtu, šly ruku v ruce s náboženskou perzekucí. Vznikla tak pohroma, která stihla veškeré nekatolické obyvatelstvo zemí koruny české. Tento úkol měli v Čechách provést místodržitelé, kníže Karel z Lichtenštejna a kardinál František z Ditrichštejna, kteří byli předsedy zvláštních konfiskačních komisí. 3.1.2 Česká konfiskační komise

V Čechách byli jmenováni do konfiskační komise pan Adam z Valdštejna, Bedřich z Tallenberka a Sezima z Vrtby. Instrukce, které komise obdržela, byly příliš všeobecné. Komise měla potrestat zabavením majetku nebo alespoň peněžitou pokutou každého, o kom by se dověděla, že za povstání zastával nějaký úřad vojenský, zemský, dvorský, městský nebo radní, že byl v nějaké komisi v zemi nebo mimo zemi, že se přimlouval za sesazení krále Ferdinanda, že doporučoval volbu falckraběte Fridricha nebo že pro něho hlasoval, že přísahal na konfederaci nebo ji podepsal, že býval při povstaleckých schůzkách nebo schvaloval jejich usnesení, že druhé povzbuzoval k stejnému jednání, že se potupně vyslovoval o císaři

a rodu habsburském, že dobrovolně konal vojenskou službu, že odváděl povstalecké vládě nebo králi Fridrichovi berně nebo špíži, že půjčoval peníze, že kupoval duchovní statky a vůbec povstání ať už jakýmkoli způsobem podporoval.

Kdyby v takovéto komisi nebo soudu byli bývali lidé spravedliví a samostatní, kdyby byli prokázaná obvinění soudili řádným přelíčením, citelný trest by byl postihl jen malou část majetného obyvatelstva městského a šlechtického. To však nebylo účelem konfiskační komise. Ta neměla konat právo, neměla hledat pravdu, poněvadž vítězové chtěli dosáhnout toho, aby přemožení nahradili výdaje spojené s válkou a aby byli zbaveni jakýchkoli hmotných prostředků a víc se už nemohli odvážit sporu. Stavovská opozice tak měla ještě poskytnout vítanou kořist a odměnu těm, kteří chtěli zůstat věrní císaři a pomáhali mu přemoci odboj.

3.1.3 Generální pardon

Znamenal všeobecné odpuštění a byly vyhlašovány patenty, kterými se vyzývali všichni viníci, aby se přihlásili. Kdo byl pohnán před konfiskační soud, obdržel lhůtu osm dní, do níž se měl před soud dostavit. Kdo se sám dobrovolně přihlásil, byl vyslechnut o tom, co na sebe žaloval. Komise však měla již připravenu obžalobu podle toho, co zjistila, nebo co jí bylo doneseno. Přiznal-li se šlechtic k něčemu, co komisi nebylo známo, bylo jí to vítáno, nechtěl-li se přiznat k tomu, z čeho byl obviněn, musel svou nevinu prokázat svědecky. Za svědky byli připuštěny jen osoby katolické, o kterých se vědělo, že zůstaly věrné císaři, a tak svědectví jiných hodnověrných lidí nic nepomohlo.

3.1.4 Trestáni byli majetní, lidem bez majetku bylo odpuštěno

Kdo měl majetek zapsaný v zemských deskách, ten byl podezřelý, že je povstalcem, a čím více kdo měl, mohl si být jist, že jej stihne tím větší pokuta. Některé šlechtické osoby nebyly potrestány a pokutovány jen proto, že neměly majetek, nebo že jejich majetek byl zadlužen nad skutečnou cenu. Také příliš zadlužené statky byly provinilcům ponechávány. To je nejlepším důkazem toho, že běželo hlavně o získání peněz a ne o potrestání povstalců.

Mírně se také nakládalo s katolíky, chudší byli trestáni mírnými peněžitými pokutami nebo bývali naprosto osvobozeni, a jen bohatším byly ukládány pokuty značnější. Mnozí provinilci včas přestoupili na katolickou víru a jsou i případy, že již odsouzeným provinilcům byly ponechány statky, poněvadž přestoupili na katolickou víru. To je novým důkazem, že se netrestalo politické provinění, nýbrž především nekatolická víra. 3.1.5 Výnosné udavačství a zabavování majetku provinilců zemskými komorami

Při tehdejším mravním úpadku velice kvetlo udavačství. Udavači dostávali znamenité peněžní odměny nebo jim dokonce byly statky postoupeny k užívání. Stačilo tedy udat majitele statku, že podporoval povstalce, a nemohl-li majitel hodnověrnými svědky prokázat, že je nevinen, mohl udavač očekávat žádanou odměnu. 3.1.6 Co všechno bylo možno zabavit

Jako pokuta byly povstalcům zabavovány statky, dvory, vinice, zahrady a domy ve městech

dále různé hodnotné vlastnictví: dobytek, hospodářské nářadí, obilí a píce, víno a pivo, nábytek, šatstvo a klenoty, hotové peníze a dlužní úpisy a i ty peníze, které měli provinilci dostat za prodané statky nebo jiné zboží. Zabavování statků počalo v Čechách již roku 1620, avšak teprve od roku 1622 se provádělo hromadně.

Statky provinilců zabavovali zřízenci zemských komor, jakmile došel rozkaz od dvorní komory, která tuto rozsáhlou činnost řídila a kontrolovala. Na statek, jenž měl být zabaven, byl vypraven ozbrojený zástup, přidělený ustanoveným komisařům. Komisaři bývali dva vyšší zemští úředníci. Jeden byl radou zemské komory, druhý úředníkem účtárny.

S nimi jezdíval třetí komisař, který sbíral na statcích hotové peníze, skvosty, nářadí a vzácné šatstvo ještě dříve, než komisaři počali se svou zvláštní prací. Při tom se bral zvláštní ohled na věci, jichž se mohlo upotřebit pro vojsko. Bylo to zejména plátno a sukno. To byl kontraband.

Šatstvo a skvosty se prodávaly, peníze se odváděly dvorní komoře, ostatní věci se pak skládaly ve zvláštních místnostech u zemské komory, a žádala-li to dvorní komora, dovážely se do Vídně... Byl-li tedy někdo odsouzen ke ztrátě svého majetku nebo jeho části, byl mu celý statek zabaven a prodán. Z trhové ceny se odpočítalo manželčino věno, pojištěné na statku, pohledávky bratrů a sester, na kterých nelpěla vina, dluhy, a teprve z toho, co zbylo, dostala státní pokladna (fiskus – pozn.aut.) přisouzenou část.

Královská komora zabavovala a prodávala i statky, které náležely několika spoludržitelům, byl-li některý z nich pro své provinění odsouzen. Při tom se vyhrazovaly podíly spolumajitelů, kteří nebyli pokutováni. 3.1.7 Nesprávné odhady zabavovaných statků

Mezi prokurátorem, členy konfiskačního soudu, odhadními komisaři a vyššími úředníky zemskými panovalo dorozumění a úplná shoda. Jeden se přimlouval za druhého, jeden podporoval a nadržoval druhému a všichni se bez rozmýšlení vrhali na bohatou kořist a snažili se z ní uchvátit co nejvíce. Při prodávání statků byli provinilci, jejich manželky, děti a dědicové různými způsoby zkracováni. Mnozí provinilci nedostali po celé 17. století svůj podíl ze stržené sumy, kterou obdržela komora. Museli slevit větší nebo menší částky atd. Vznikla z toho spousta žalob a sporů. Rozhodovala pravděpodobně jen mocná přímluva, že šťastnou náhodou někteří obdrželi anebo dostali brzy své podíly zpět.

3.2 Pokutování českých šlechticů na majetku a hrdle 3.2.1 Mimořádný soudní tribunál

Mimořádný soudní tribunál zahájil svou činnost v polovině března 1621. Předsedal mu kníže Karel z Lichtenštejna. Paradoxně se jeho zástupcem stal bezmála šedesátiletý Adam z Valdštejna, který se navrátil z emigrace zpět. Mnoho z obviněných bylo jeho přáteli z Rudolfova dvora a mnohým se snažil nyní pomoct. Přivedly ho sem ambice. Je ovšem skutečností, že měl štěstí, když 23.5.1618 na Hradě nebyl. Nechci tím však rozhodně tvrdit, že by byl nutně defenestrován. Přísedícími exekučního soudu pak byli jmenováni královští úředníci Bedřich z Talmberka, znovu prezident apelačního soudu, a královský hejtman malostranský Kryštof Vratislav z Mitrovic. Mezi dalšími členy soudního tribunálu byli dvorní radové Laminger z Albenreuthu (nám dobře známý z pověsti o Kozinovi – pozn. aut.), Paul von Otto Melander a Jan Wenzel. Dále pak úředníci Melchior Gniess, Václav z Fliessenpachu, Daniel Kapr z Kaprštejna a dolnorakouští radové Schwab a Ello. Každý z obžalovaných musel nejprve odpovědět na nekonečných 236 otázek týkajících se defenestrace, volby direktoria, vypovězení jezuitů, sesazení Ferdinanda, přijetí Fridricha Falckého atd. Předem se provinil každý. Kritéria při posuzování viny byla extrémně přísná. K hrdelnímu rozsudku stačilo, že měšťan přijal funkci v městské radě. Za provinění považoval soud i prosté plnění povinnosti odvodu berně anebo fakt, že se občan na stavovské úřady obrátil s vlastní žádostí či prosbou. 3.2.2 Odsouzení uprchlíků a in memoriam

Stačil krátký proces. Královský prokurátor vznesl 2. dubna 1621 žalobu a 5. dubna už visel rozsudek se jmény emigrantů na šibenicích pražských měst. Všichni byli odsouzeni k smrti. Pražská komise se dotázala do Vídně, zda by neměla na hlavy odsouzených vypsat odměnu, ale dvorští radové to nemínili jako civilizované řešení. K velkému štěstí emigrantů…

Během dubna se exekuční komise sešla dvakrát, aby vynesla rozsudky nad rebely, kteří zemřeli v “trvalé vzpouře” – za povstání. 3.2.3 Zatčení viníků

Předáci stavovského odboje se dostali po bělohorském fiasku pod policejní dohled. 17. ledna 1621 byla do Vídně zaslána zpráva Karla z Lichtenštejna, že se stáhli z veřejného života, působí skleslým dojmem, ale u nikoho nebyly zpozorovány přípravy na útěk.

Mezitím se vyjasnila situace ve všech zemích koruny ve prospěch císaře – buď byly obsazeny vojskem, anebo před kapitulací – a Vídeň už nechtěla s potrestáním viníků déle čekat. Dvorní radové prostudovali pečlivě seznamy provinilců, tu a tam je doplnili a 7. února byl vyslán na cestu posel se seznamem osob, jež měly být neprodleně zatčeny nebo aspoň střeženy. Na cestě se přihodila záležitost, která by běžně mohla být pokládána za úřední omyl. Posel totiž zastavil v Drážďanech, sídle saského kurfiřta Jana Jiřího. Mohl kurfiřt někoho varovat, nebo vyjádřit se k seznamu a navrhnout doplnění? Nevíme, vinou této záležitosti se ale seznam do Prahy dostal až 20. února. Mezitím přišel exekuční komisi list datovaný 11. února, který byl dodatkem k onomu prvnímu listu. Dodatky obsahovaly pouze jména uprchlíků. Komorníci zemského soudu obcházeli radnice, paláce a domy emigrantů a přibíjeli na dveře obsílky k hrdelnímu soudu, k němuž se měli jmenovaní přihlásit do šesti neděl. Byli to tito: J.M. Thurn, Bohuchval, Václav a Adršpach Berkové z Dubé, V.Vilém z Roupova, J.O. Šlik a J.Albín Šlik, Radslav ze Vchynic, Adam z Lokšan, Smil Hodějovský, Pavel Kaplíř, Jan z Bubna, Ehrenfrid z Berbisdorfu, Petr a Jan Mullnerovi, Smil z Michalovic a čtrnáct měšťanů. Čili 30 osob. Těm kteří zůstávali doma mohla obsílka zvýšit naděje. Jenomže přišel i list původní a Lichtenštejn svolal generála Tillyho, plukovníka Valdštejna a generálního komisaře Pavla Michnu, aby se s nimi poradil, jak dál postupovat.

Vypravuje se, že Tilly porušil slib tajemství a po poradě poslal varování dotyčným ze seznamu. Někteří historikové dokonce tvrdí, že tím chtěl uchránit svého pána Maxmiliána Bavorského před porušením daného slova, že hrdelně nebudou povstalci potrestáni. Přesto povstalci zůstali. Po skončení oné tajné porady už obcházeli poslové příbytky stavů s příkazem, že se mají dostavit téhož dne ve dvě hodiny odpoledne na Hrad. Měšťané se měli sejít na radnicích. Že jim bude přečten císařův dekret. Lichtenštejn si pospíšil jistě proto, aby se mu podařilo všechny uvedené pozatýkat, než bude seznam veřejným tajemstvím.

Dostavili se všichni s výjimkou nemocných nebo zrovna nepřítomných. Na uvedených shromaždištích byli samozřejmě pozatýkáni a umístěni do vězení. V Bílé věži na Hradě to byli Vilém st. z Lobkovic, Václav Budovec, Pavel z Říčan, Kašpar Kaplíř, Prokop Dvořecký, Bohuslav z Michalovic, Felix Pětipeský a Diviš Černín. K večeru přivezli ještě tři nemocné rytíře, které odvlekly z domu: starého Jindřicha Ottu z Losu, Hanuše Vostrovce a Volfa Haslauera. Pak přibyli Albrecht Jestřibský a Václav starší Štampach. Třináct pánů a rytířů mělo tedy dočasný byt v Bílé věži a v budově nejvyššího purkrabství. Příbuzní zpočátku nedostali od zatčených žádné zprávy. Do staroměstského vězení “špinka” bylo zase umístěno sedm domácích měšťanů: Martin Fruwein, Jan Theodor Sixt, Simeon Sušický, Jan Kutnauer, Abraham Anděl, Melichar Tejprecht a Jiří Závěta ze Závětic. Přidali k nim dva přespolní - Maxmiliána Hošťálka z Javořic a Jana staršího Šultyse, oba byli svými zajatci okradeni.V novoměstském vězení seděli dr. Valentin Kochan z Prachové, Lukáš Karban a dr. Valentin Borbonius. Druhého den, v neděli ráno 21. února, k nim přivezli nemocného Tobiáše Štefka z Koloděj a potom ještě Mikuláše Diviše z Doubravína. Malostranský arest naplnili domácí měšťané Kryštof Starší Kober, Baltazar Globic, František Plumberger, Bonaventura Jahn, Ondřej Steimann, Jakub Hubel, Jiří Apatykář a Jiří Nehera. Vše proběhlo hladce, bez odporu a skrývání. 3.2.4 Direktorium

Zemská vláda, která se ustavila již dva dny po defenestraci a 29. května byla vybavena plnou mocí stavovského shromáždění. V direktoriu zasedlo šestnáct císařských titulárních radů. Nebyli v ní všichni organizátoři povstání, sám Thurn a s ním Colonna z Felsu, Pavel Kaplíř a Oldřich Vchinský jako představitelé důstojnického bloku nalezli naplnění svých ambic v armádě. Neznamenalo to však, že by se vzdali svých mocenských pozic. Naopak. Nepouštěli z ruky téměř neomezenou pravomoc ve vojenských věcech, do nichž nedovolili zasahovat ani direktoriu. Výběr direktorů v třetím stavu nebyl příliš velký. Pouze dva z nich byli mimopražští. Přitom Praha se květnového sjezdu, na němž se utvořilo direktorium, vůbec neúčastnila. V programu nenajdeme republikánskou myšlenku, jako tomu bylo např. v Nizozemí. Český stavovský odboj z tohoto hlediska byl o něčem úplně jiném. Království podle mínění šlechticů mělo mít “hlavu a pána”. Jediní, kdo mohli logicky prosazovat republikánskou ideu byli v direktoriu měšťané. A to pouze radikálové. Nakonec se neodvážili… Na svém prvním osmihodinovém zasedání projednalo třicetičlenné direktorium dva závažné body: schválilo apologii a najímání vojska. Tato dvě ujednání byla později posuzována exekuční komisí jako nejhrubší rebelský čin. Iniciátorem byl Václav Vilém z Roupova, který se po nějakém čase stal předsedou vlády. Roupovec prosazoval konfiskování majetku uprchlíkům nebo těm, kteří mohli povstání sabotovat. Jednalo se o složitou záležitost, neboť porušovat starobylá feudální práva se nikomu nechtělo. A když už, řešilo se to tím, že majetek byl přepsán na manželky a příbuzné. 3.2.5 Zahraniční styky

Direktoriu se povedl důležitý počin. Spojilo země koruny české v rovnoprávnou konfederaci. Do té doby byli Češi pokládáni za ty, kteří své zájmy chtějí prosazovat na úkor jiných. Koncem května 1621 nařídil císař zvláštní výslechy zatčených českých rebelů Václava Budovce, Jáchyma Ondřeje Šlika, Bohuslava z Michalovic, doktorů Ruppela, Lucka, Jesenského a Martina Fruweina jenom proto, aby se dověděl podrobnosti o tajném jednání stavů od roku 1607 s Kristiánem z Anhaltu. Přes všechny snahy nezjistili komisaři nic víc, než co znali v roce 1617. 3.2.6 Zimní král

Vzbouření stavové po smrti Matyáše nepočítali s Habsburky na českém trůně. Nabízeli se dvě nejpodporovanější varianty. Falcký a saský kurfiřt. Spekuluje se také o možnosti volby Čecha za českého krále, a to Albrechta Smiřického, člena nejbohatší šlechtické rodiny. Ten však zemřel již roku 1618 velmi mladý na rodovou nemoc – tuberkulózu. Pohřební řeč pronesl bratrský člen konzistoře Jan Cyril Třebíčský, týž, který 4. listopadu 1619 vložil svatováclavskou korunu na hlavu Fridricha Falckého. 3.2.7 Páni popravení na Staroměstském náměstí v Praze 3.2.7.1 Jáchym Ondřej Šlik z Holejče, hrabě z Pasounu a z Lokte

(52 let); pocházel ze starobylé poněmčené luteránské rodiny původem z Chebska. Šlikové stáli v opozici proti Habsburkům od té doby, co jim císař Ferdinand I. nechal zabavit jáchymovské stříbrné doly, zdroj jejich bohatství a moci. Šlik studoval na jenské universitě a působil devět let u drážďanského dvora jako vychovatel saských princů, i Jana Jiřího. Do Čech se vrátil v roce 1600 a v nábožensko-politických bojích přispěl k prosazení Majestátu. Za Matyáše se roku 1611 stal královským maršálkem a nejvyšším berníkem. Dostalo se mu titulu JMC rada. Byl jedním z hlavních řečníků a vůdců strany podobojí. Ve velkém zápase v roce 1617 však zklamal. Měl vystoupit jako hlavní mluvčí opozice proti přijetí Ferdinanda Štýrského za českého krále a zdůvodnit volitelnost českého trůnu. Dal se však zastrašit a pronesl řeč v opačném duchu a opozice se rozložila. Ve stavovském povstání hrál sice významnou, ale nikoliv prvořadou roli. Podílel se na svolání sněmu opozičních stavů na 21. květen 1618, byl přítomen defenestraci a stal se členem direktoria (již podruhé – také 1608 – pozn. aut.). Od krále Fridricha, přijal úřad nejvyššího sudí zemského a lantfojtství v markrabství hornolužickém. Po prohrané Bílé hoře odjel do Zhořelce, odkud psal prosebné dopisy Lichtenštejnovi a saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu, kterého prosazoval před zvolením Fridricha za českého vládce. Po kapitulaci Lužice se začátkem roku 1621 vrátil tajně do Čech, kde již na něj byl vydán zatykač. Dal ho ovšem zajmout právě Jan Jiří. Po několikatýdenním vězení byl Šlik vydán Vídni. Při výsleších leccos vyzradil, neboť ”měl víc sebezáchovné snahy než ohledů na ostatní” (z knihy Staroměstská exekuce). 19. června jako první vyslechl rozsudek, že bude čtvrcen za živa, ale pak soudce četl znovu: “Však podle jisté Jeho Císařské a Královské Milosti prošlé milostivé resolucí, ráčil jest Jeho Císařská a Královská Milost jemu takového trestání umenšiti…” Pak ale uslyšel: “tak, že jemu napřed pravá ruka se utít, potom hlava stíti a tak jeho hlava i ruka na věž u mostu zjevně vystavena býti má.” Rozsudek Šlik přijal statečně. Jeho statky Kurovodice u Mnichova, Hradiště a Svijany u Turnova byly prodány Albrechtovi z Valdštejna roku 1622. Svijany byly odhadnuty na 76.021 kopu 40 grošů a prodány s velíšským panstvím Valdštejnovi za 170.000 zlatých rýnských. 3.2.7.2 Václav Budovec z Budova

(74 let); pocházel ze starého českého vladyckého rodu a do panského stavu byl povýšen roku 1607. Studia mu zabrala dlouhá léta v západní Evropě, i když studoval pravděpodobně také na universitě v Praze. Také rád cestoval. V roce 1577 odjel dokonce na sedm let do Cařihradu, kde působil jako hofmistr císařského velvyslanectví. Pobyt v tureckém prostředí a důkladné studium základní islámské knihy alkorán (známěji korán – pozn. aut.) ho podnítilo k napsání spisu Anti-Alkorán (vyšel 1614). Celý spis vyústil ve výzvu ke snášenlivosti všech křesťanských církví a společnému boji proti ”mohamedánům”, které nenáviděl. Po návratu z Turecka se stal JMC radou na apelačním soudě (1584). Když roku 1602 císař Rudolf II. obnovil mandát proti ”pikartům”, Budovec na sněmu v lednu 1603 vystoupil s pohnutým projevem proti pronásledování nekatolíků a za svobodu náboženského vyznání. Je třeba zmínit, že tehdy rázně odmítal ozbrojený boj na obranu víry. O 180 stupňů otočil v roce 1609, v době velkého boje českých stavů za náboženskou svobodu, kdy prosazoval nutnost obrany víry i za cenu ozbrojeného boje. Významně se zasloužil o prosazení Majestátu. Jeho spisovatelské nadání se opětně projevilo ve spise nazvaném zkráceně Akta a příběhové, který vylíčil právě jednání českého sněmu v letech 1608 - 1609. Po ”Pasovské epizodě” se stejně jako většina stavů odvrátil od Rudolfa II. a pomohl prosadit na trůn Matyáše. I v dalších letech se účastnil aktivně politického dění, ale vůdčí úloha přecházela postupně na mladší. I tak byl jedním z předních povstaleckých vůdců, hlavních původců českého povstání a dlouhý čas duše stavovského odporu, byl direktorem stavovské vlády. Účastnil se volby Fridricha Falckého a stal se za jeho vlády presidentem apelačního soudu a královským komorníkem. Sestavil Apologii, která byla doručována poselstvy na různé dvory, aby ostatní poznali přesné principy českého odboje. Zajímavostí určitě je, že v roce 1620 byl právě Budovec pověřen provázet po Praze turecké poselstvo, které nakonec nevyhovělo prosbám stavů o pomoc. Zde můžeme sledovat hned několikeré porušení Budovcových zásad, co se islámu týče. Tenkrát se ale musel přemoci. Celá záležitost o vyjednávání s Turky byla pak navíc předkládána Budovci za jedno z velkých provinění vůči císaři. Po bělohorské katastrofě se poté, co vyvezl svou rodinu za hranice do bezpečí, vrátil do Čech, snad v naději že mu bude umožněno, aby obhajoval stanoviska a politiku odboje. Pro své vynikající účastenství si však 19. června vyslechl hned po Šlikovi rozsudek: “Václavu Budovcovi, svobodnému pánu z Budova, direktorovi, tolikéž hlava a ruka uťata, tělo pak čtvrceno a na rozcestí rozvěšeno být mělo, z milosti však císařské toliko sťat a hlava na věži mostu přibita býti má”. Královská komora zabavila jeho statky. Mnichovo Hradiště bylo odhadnuto na 28.762 kop 30 grošů 3 denáry a Zásadka na 27.010 kop 10 grošů 5 denárů, tedy úhrnem na 126.777 kop 57 grošů. Roku 1622 byly tyto statky prodány společně se zbožím zabaveným Bohuchvalu Berkovi Albrechtovi z Valdštejna za 216.000 zlatých. Odhadní cena obou statků však obnášela 259.677 kop 39 grošů 4,5 denáru. 3.2.7.3 Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

( 57 let); pocházel ze starobylého rodu české nižší šlechty. Ve dvanácti letech byl přijat jako páže ke dvoru arciknížete Ferdinanda Tyrolského (bratr knížete Maxmiliána II. – pozn. aut.) v Innsbrucku. Zde se mu dostalo všestranného vzdělání. Projevoval značné nadání (mj. ovládal sedm jazyků). S arciknížecím dvorem se také zúčastnil řady cest po Německu a Itálii. Po návratu do Čech roku 1584 se delší dobu snažil proniknout k císařskému dvoru. Tehdy marně. Toužil zkusit něco nového a tak vstoupil do armády (1593) a dokonce pět let bojoval v Uhrách proti Turkům. Poté se vydal se svým švagrem a přítelem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Palestiny a Egypta. Zážitky a zkušenosti z této dobrodružné výpravy popsal později ve známém spise Cesta z království českého do Benátek, odtud po moři do země svaté (1608). Odrazila se v ní jeho sečtělost, rozsáhlé znalosti dějepisné, zeměpisné, přírodopisné. Navíc sám knihu ilustroval a to velice zručně. Poté nastal obrat v jeho dvorské kariéře. Někdy kolem roku 1600 se v Plzni seznámil s císařem Rudolfem II., což bylo vděčné shledání. Byl dokonce povýšen do panského stavu. Rudolf jako velký milovník umění ho pokládal za “milého a často vyhledávaného společníka”. A nejen on. Harant byl vskutku renesančním člověkem. Byl vysoce vzdělaný,  byl výtečným hudebníkem (jeho pětihlasná mše a moneta se hrají dodnes), skládal latinské verše, kreslil, byl vybraných mravů a i zdatným sportovcem a lovcem. Přesto do politického života nijak výrazně nezasahoval. Ví se o něm, že rád prodléval na svém hradě Pecka, kde se věnoval hospodaření a uměleckým zálibám. A právě komponování. O Harantovi by se toho dalo napsat ještě mnoho. Nás ale zajímá jeho účast ve stavovském odboji. Asi na začátku stavovského povstání v roce 1618 přestoupil k utrakvistům. Za bouřlivých událostí roku 1619 byl Harant jmenován komisařem nad vojenským lidem z boleslavského, hradeckého a kouřimského kraje. Za Fridricha Falckého byl královským radou a komorníkem, pak presidentem české komory. Významnou roli v povstání ale rozhodně nehrál. V jeho případě šlo o skutečnou mstu Ferdinanda II.. Císař mu nemohl odpustit pocity strachu, které musel zažívat, když při obléhání Vídně v létě 1619 nechal Harant jako velitel dělostřelectva střílet do oken císařského paláce. Nebít tohoto, císař by se zřejmě o osobu pána z Polžic a Bezdružic vůbec nezajímal. Takto ovšem nemohla být ani řeč o milosti. Jako záminku císař navíc uváděl, že jako president české komory obracel důchody českého království ve prospěch buřičů. Jako jeden z mála nepobýval po bělohorské porážce v Praze, ale na svém hradě. Zde byl také zatčen Albrechtem z Valdštejna. Ortel se dověděl jako třetí z odsouzených na smrt: “Kryštof Harant, svobodný pán z Polžic a Bezdružic, prezident české komory, bude sťat mečem.” Na Pecce se oženil podruhé s vdovou Barborou Škopkovou, která koupila po Adamu Škopkovi z Bílých Otradovic, prvním svém manželu, druhou polovinu hradu i městečka Pecky; druhá polovina dosud náležela Harantovi. Královská komora zabavila jeho statek půl Pecky, totiž polovinu zámku s dvěma dvory, vesnicemi a vším příslušenstvím. Statek i s platy, vycházejícími z vesnic, byl odhadnut na 21.289 kop 34 grošů 2 denáry české. Toto zboží bylo roku 1622 prodáno vdově po Harantovi, Anně Salomeně z Hořovic, za odhadní cenu na srážku částky 35.000 zlatých rýnských, které měla u královské komory.

3.2.8 Rytíři popravení na Staroměstském náměstí 3.2.8.1 Kašpar rytíř Kaplíř ze Sulevic

(86letý stařec), Pán na Neustupově, Miličíně a Vlčkovicích, dříve rada JMC, přísedící nejvyššího soudu, hejtman pražského královského hradu, propuštěný proto, že nedbal procesí ani ctění oplatky, ačkoli mu to bylo uloženo.

Jeden z předáků stavovské opozice, patřil k dlouholetým defenzorům a za krále Fridricha se stal nejvyšším zemským písařem; hlava a přední osoba rytířského stavu v Čechách, královský komorník. Vzhledem k jeho vysokému věku však existovala relativně velká šance na omilostnění. Jakékoliv žádání však hrdě odmítl. Ortel vyslechnul jako pátý v pořadí: “Kašpar Kaplíř, rytíř ze Sulevic, direktor, ačkoli se mnoho provinil, avšak sešlosti věku jeho ušetřujíc, milost se mu činí, aby toliko sťat, hlava pak spolu s jinými na odiv vyvěšena byla…” Královská komora zabavila jeho statky Miličín, Vlčkovice a Neustupov, ačkoliv náležely Kašparovým vnukům. Když se Eva Radimská provdala za Kašpara Kaplíře ze Sulevic, zdědila po své matce statek Neustupov u Votic, načež přikoupila statek Milčín u Vožice a pak Votice a Vlčkovice. Jediný syn Kašparův a Evin Albrecht, císařský rada a plukovník, zemřel v roce 1616 a zanechal po sobě vdovu Magdalenu Kaplířovou, rozenou z Údrče a nezletilé syny Kašpara, Zdeňka a Oldřicha. Těm odkázala babička Eva Kaplířová závětí z roku 1616 své statky, ale vymínila svému manželu Kašparu Kaplířovi používání do smrti, neboť měl na těch statcích pojištěno 15.000 kop míšenských. Paní Eva zemřela roku 1618 a Kašpar Kaplíř prodal brzy po její smrti statek Votice Pavlovi Osterskému Kaplíři ze Sulevic, J.M.C. truksasu, aby přišel ke svým penězům. Statky Milčín, Vlčkovice a Neustupov prodala královská komora roku 1630 donu Martinovi de Huerta, a to Miličín s Vlčkovicemi, odhadnuté na 56.186 kop 48 grošů 4 denáry, za 70.000 zlatých a Neustupov, odhadnutý na 28.070 kop 31 grošů 3 denáry, za 38.000 zlatých. 3.2.8.2 Prokop Dvořecký z Olbramovic

Kdysi rada JMC, přísedící při nejvyšším soudu.Jeden ze stavovských direktorů, vynikající rázností a duchem, byl za krále Fridricha českým podkomořím; jako sedmému mu byl přečten rozsudek smrti a to stejně formulovaný jako u Kaplíře a Otty. Královská komora zabavila jeho statky Kystrov a Vršovice u Loun, které byly odhadnuty na 59.765 kop 48 grošů míšenských a roku 1622 prodány hraběti Volfovi Ilburkovi z Vřesovic za 50.000 kop míšenských. Kromě toho ztratil Dvořecký svůj dům na Starém městě pražském. Tento dům dal Dvořecký roku 1620 své manželce Anně Ostrovecké z Královic, po níž jej měl zdědit syn Jan Ferdinand. Poněvadž byl dům postoupen za krále Fridricha, pozbylo postoupení platnosti a dům byl prodán 20. října 1621 Adamovi staršímu Vratislavovi z Mitrovic za 5000 zlatých. Vdova se hlásila o své věno, ale vymohla jen to, že jí bylo na přímluvu knížete z Lichtenštejna dáno 3000 kop. 3.2.8.3 Fridrich (Bedřich) rytíř z Bílé

Dříve rada JMC, člen královské rady, hejtman německých lén Českého království. Purkrabí kraje Hradeckého. Člen povstaleckých vůdců a dlouholetý defenzor. Osmý se dověděl rozsudek smrti, a to stejně formulovaný jako u předchozích Kaplíře, Otty a Dvořeckého. Královská komora zabavila jeho statky Řehlovice u Ústí nad Labem, Chotimiř u Lovosic a jiný majetek, což všecko bylo odhadnuto na 42.837 kop míšenských. Statek Řehlovice byl postoupen dědičně Fridrichovým dětem; Chotimiř, odhadnutou na 23.536 kop 2 groše 6 denárů míšenských, koupil roku 1622 od královské komory Adam z Valdštejna za 17.142 kop míšenských. Spolu s ním byl pokutován i další člen rodu Jindřich z Bílé. 3.2.8.4 2.2.2.4 Jindřich rytíř Ota z Losu

Dříve rada JMC. Muž vzdělaný, horlivý vyznavač bratrského učení. Byl ve stavovských bouřích v čele nekatolických stavů; patřil mezi dlouholeté defenzory a za krále Fridricha Falckého byl také podkomořím věnných měst a karlštejnským purkrabím. Jeho odsouzení velmi napomáhal fakt, že stále odmítal uznat legitimitu volby Fridricha II. českým králem 1617. Exekuční komisy navíc provokoval fakt, že se obhajoval, a to argumenty z apologií. Jako šestý slyšel rozsudek smrti, a to stejně formulovaný jako u předchozího Kaplíře. Královská komora zabavila jeho statek Komárov u Hořovic a prodala jej roku 1623 hraběnce Eusebii z Martinic. Dva domy v Praze na Starém městě byly prodány roku 1621 Petru Payerovi za 1.200 zlatých rýnských. Spolu s ním byli pokutováni i čtyři další členové rodu. (viz níže Některé z dalších pokutovaných osob) 3.2.8.5 Bohuslav nejmladší rytíř z Michalovic

Muž zběhlý v krásných uměních, v cizích jazycích, v hudbě a zpěvu, v právech domácích i cizích. Za Matyáše ve funkci místokancléře, kterou zastával až do roku 1617. Ustaven již podruhé direktorem. Své zkušenosti dal plně k dispozici direktoriu, což mu bylo kladeno za hlavní vinu. S Petrem Milnerem tvořil dvojici místokancléřů za vlády Fridricha. V Michalovicově domě četli a opravovali stavovští politikové dva dny po defenestraci první stavovskou apologii. V roce 1619 se u něho radili o svolání sněmu a o spolku stavů rakouského domu. Za krále Fridricha také purkrabím hradeckého kraje. Roku 1620 koupil některé statky, náležející ke klášteru oseckému a křižovnickému. Rozsudek uslyšel jako čtvrtý z odsouzených: “Bohuslav rytíř z Michalovic, direktor, ač podle přísnějšího práva měl být čtvrcen, dosáhl milosti, aby toliko sťat, hlava pak spolu s jinými zjevně k budoucímu divadlu na věži u mostu vystavena býti má.” Královská komora zabavila jeho statky Rvenice, Nové Sedlo a Strupčice u Jirkova. Rvenice byly odhadnuty na 25.291 kop 42 grošů 6 denárů, Nové Sedlo na 22.493 kop 12 grošů 6 denárů a Strupčice na 11.058 kop 5 grošů 3 denáry, a všecky tři prodány roku 1622 Vilému mladšímu z Lobkovic na Bílině za 50.000 kop čili 58.333 zlatých 20 krejcarů rýnských 3.2.8.6 Vilém starší Konecchlumský z Konecchlumí na Spyticích

Slavný v míru i ve válce, posel v generálním poselstvu stavů. Odsouzen jako velitel vojenské hotovosti na Chrudimsku a Čáslavsku s níž táhl na Vídeň. Jako osmý se 19. června 1621 dozvěděl, že bude sťat. 3.2.8.7 Diviš rytíř Černín z Chudenic

Purkrabí pražského hradu, byl popraven, protože 23.5.1618 pustil na hrad protestantské stavy a že se nechal donutit složit novou přísahu stavům a císaři. Jde o nejproblematičtěji odsouzeného. Když bylo po prohrané bitvě, vítěz Maxmilián Bavorský potvrdil Černína ve funkci hradního hejtmana! To svědčí přinejmenším o tom, že nebyl pokládán za žádného rebela. Navíc byl Černín katolík (jediný popravený – pozn. aut.). Zřejmě se stal však objetí komplotu mezi Adamem ze Šternberka a defenestrovaným Bořitou z Martinic. Tito dva byly v příbuzenském vztahu tchán – zeť. Problém spočívá v tom, že Diviš Černín sice skutečně vpustil stavovskou delegaci na hrad, ale to na výslovný příkaz pražského purkrabího Adama ze Šternberka. Ten se dohodl se svým zetěm, který se za svého tchána značně přimlouval, že vinu za vpuštění stavovské opozice přisoudí společně Černínovi. Navíc je pozadí jeho smrti ještě složitější. Mohl být popraven také proto, aby proces dostal více ráz politický, než náboženský. Možné jsou i intervence jeho osobního odpůrce Slavaty. Proti tomuto nezmohl nic ani Divišův bratr Heřman. Jako devátý uslyšel ortel: “Diviš Černín, rytíř z Chudenic, hejtman Hradu pražského, nejprvé dva prsty, pak hlavu uťatou míti měl; avšak s strany prstů milost se mu činí.” Divišovo mrtvé tělo i s hlavou, zabalené v černé sukno, bylo doneseno do jeho domu pod zámkem u tehdejší Pískové brány, v nynější Valdštejnské ulici. Jeho manželka tělo čistě umyla, načež bylo odvezeno na nedrahovický zámek, kde bylo pochováno u jesenického kostela. Nedrahovický statek u Sedlčan, odhadnutý na 16.711 kop míšenských, připadl královské komoře a roku 1622 byl prodán paní Polyxeně z Lobkovic za 16.000 zlatých. Spolu s ním byli pokutováni i další členové rodu: Jan Heřman rytíř Černín z Chudenic a Jan Petr Černín z Chudenic. 3.2.9 Měšťané popravení na Staroměstském náměstí 3.2.9.1 Dr. Valentin Kochan z Prachové

(60 let); zemský direktor a přední písař Nového města pražského, mistr svobodných umění, magistr filosofie, profesor pražské akademie. V paměti zůstávaly jeho nekompromisní protihabsburské postoje při sněmovním jednání o volbě Ferdinanda Štýrského českým králem. Byl sťat a jeho hlava vystavena na věži u mostu. 3.2.9.2 Tobiáš Štefek z Koloděj

Zemský direktor, přísedící desítipanského úřadu. Bývalý správce statků Smiřických, který prosazoval Albrechta Jana na český trůn (ten ale záhy zemřel – pozn. aut.). Byl sťat a jeho hlava vystrčena z věže na mostu. 3.2.9.3 Kryštof starší Kober z Koberšperku

Zemský direktor, přední měšťan Menšího města pražského, JMC puchalter české komory. Byl sťat a jeho hlava vyvěšena z věže na mostu. 3.2.9.4 Jan Šultys z Felsdorfu

Zemský direktor, primas na Kutných Horách. Byl sťat. 3.2.9.5 Maxmilián Hošťálek z Javořic

Zemský direktor, žatecký primas. Jeden z vůdců městské opozice. Společně s Kochanem výrazně vystupoval proti volbě Ferdinanda při jednáních roku 1617. Odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku a sťat. Jeho statky byly zabaveny a prodány královskou komorou; dvůr ve Velichově byl odhadnut na 2.100 kop míšenských a dvůr v Žiželicích u Žatce na 1.725 kop; oba dohromady byly prodány měšťanům v Mostě, Janu Mukovi z Mukenthalu a Jiřímu Schönovi z Schöneku za 4.200 zlatých. 3.2.9.6 dr. Jan Jessenius z Jessenu

Rodem Uher, z urozené rytířské rodiny, luterán, doktor medicíny (slavné učení padovské v katolické Itálii, titul z Prahy) a filosofie, veřejný profesor wittenberské university, potom pražské a toho času její rektor, anatom. Doktor Jesenius se v rektorském křesle příliš neohřál. Odjížděl totiž s pověřovacími listy direktoria z 18. června jako úřední legát na sněm uherských stavů do Bratislavy. Uherský sněm se sešel proto, aby projednal volbu Ferdinanda Štýrského králem. Češi, kteří před necelým rokem Ferdinanda přijali, mezitím provedli defenestraci a nyní se snažili přesvědčit Uhry, aby témuž kandidátu nedávali svůj hlas. Jesenský dorazil do Bratislavě až po volbě a rozpuštění sněmu a navíc vpadl do situace, kterou bychom mohli nazvat jámou lvovou. Uherský zemský správce s ním nevedl žádné dlouhé řeči a vyčetl mu, že “Češi začali bouřku, kterou tam někdy Žižka zarazil (začal – pozn. aut.)” Ferdinand, přítomný v Bratislavě, zase naopak Jesseniův příjezd uvítal - dal zatknout prvního živého rebela, který se mu dostal do rukou, a nechal ho odvézt do Vídně k řádným výslechům. Marně Jesenský dokazoval svou diplomatickou imunitu pověřovacími listy. Několik opakovaných nočních výslechů mělo z Jesenského dostat co nejvíce. Byly mu kladeny otázky typu: Kdo ho volil za rektore? Byl někdy zavázán císaři úřední přísahou věrnosti? Co soudí o vyhození místodržících z okna? Proč stavové shromažďují vojsko? Kdo jim hodlá pomoct ze zahraničí? Neměl on sám vyhledávat pomoc u uherských stavů? Nemyslí Čechové na nového krále? Dost zajímavý soubor otázek, které vyšetřoval vídeňský dvůr měsíc po pražské defenestraci, v době, kdy obě strany jako by přešlapovaly na místě. Půl roku Jesenského drželi ve vídeňském vězení. Teprve kolem vánoc 1618 ho – zprostředkováním nejvyššího hofmistra Adama z Valdštejna – vyměnili za dva habsburské rukojmí, držené v Čechách. A to pod podmínkou, že již nic proti Habsburkům nebude podnikat. Uvěznění Jessenia vzbudilo rozruch, hodně se o něm mluvilo a psalo. Jenže politická a diplomatická činnost Jessenia byla i nadále bohatá. Ještě na jaře 1620 zastupoval v poselstvu český stát na uherském sněmu v Banské Bystrici. Přemlouval uherské stavy a sedmihradského knížete Gabriela Bethlena, aby Čechům pomohli. Musel se ale vrátit zpět do Prahy, a Bethlenovi, mezitím zvolenému králi, namísto Ferdinanda, dodat peníze slíbené kdysi Fridrichem. Potrestán nejkrutěji. Sťat. 3.2.9.7 dr. Jiří Hauenšild (Hauenschild) z Firstenfeldu (Furstenfeldu)

Měšťan Starého města pražského, němec, luterán, doktor obojích práv, dříve advokát při císařském dvoře, královský rada nad apelacemi, jménem direktoria vyjednával v roce 1620 s kurfiřtem saským. 3.2.9.8 dr. Leandr (Leonard) Rüppel (Ryppl) z Ruppachu

Měšťan Starého města pražského, němec, doktor práv, agent při císařském dvoře saského kurfiřta, rada koburského, výmarského a jiných knížat. Tajný rada Fridricha Falckého. Byl sťat. 3.2.9.9 Jan Kuttnaur z Sonnenšteina

(40 let); radní Starého města pražského a hejtman nad městským lidem. Oběšen 3.2.9.10 Šimon (Simeon) Sušický z Sonnenšteina

Radní měšťan Starého města pražského, vrchní berniční písař, po vyvezení jezuitů kurátor jejich koleje. Oběšen 3.2.9.11 Nathanael Vodňanský z Uračova

Měšťan Starého města pražského a registrátor při české komoře byl oběšen . 3.2.9.12 Václav Litoměřický (Maštěřovský) z Jizbice

Měšťan Starého města pražského. 3.2.9.13 Jindřich Kozel z Peclinovce

Měšťan Nového města pražského a pokladník stavů. 3.2.9.14 Ondřej Kocour z Votína

Radní Nového města pražského. 3.2.9.15 Jiří Řečický

Radní Nového města pražského a vůdce vybraných měšťanů. 3.2.9.16 Michael Vidman (Wittmann)

Radní Nového města pražského a nejvyšší nad domácí hotovostí. 3.2.9.17 Šimon (Simeon) Vokáč z Chyš a Špicberka

Radní Nového města pražského. Jeden z náčelníků městské opozice v Praze, hejtman městských domácích stráží. Odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku a sťat. Všechen jeho majetek byl zabaven. Jedna jeho vinice byla odhadnuta na 857 kop 8 grošů 4 denáry a za tuto cenu prodána Filipu Fabriciu Platterovi z Hohenfal 3.2.10Nešťastný prokurátor

Martin Fruwein; MS, povýšen Fridrichem do RS, direktor, zkušený staroměstský prokurátor (advokát – pozn. aut.) měl na starosti právní stránku proklamací, přísah, mandátů a jiných státoprávních a propagačních aktů. Byl vyslýchán 6. dubna 1621. Měl jako druhý 7. června (první byl den předtím doktor Fridrich Georg) vypovídat za pomoci útrpného práva. Předešel tomu skokem do Jeleního příkopu z Bílé věže. Jeho tělo bylo 9. června z obory vyzvednuto a na Bílé hoře rozčtvrceno. Ještě téhož dne byly ostatky rozvěšeny do čtyř světových stran při silnicích kolem města. Hlavu přibili na šibenici na Koňském trhu (Václavské náměstí – pozn. aut.). Tím bylo vyzkoušeno veřejné mínění před příchodem chystané exekuce. 3.2.11Byli omilostněni

Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu; MS, direktor, omilostněn na poslední chvíli, ale předem dohodnutě. Milost mu vymohl pravděpodobně starší z jeho synovců, Jan Arnošt Platejs z Platenštejna, kanovník pražský a olomoucký. Pomohlo mu také, že se pro nemoc závažných jednání direktoria neúčastnil.

Vilém st. z Lobkovic; PS, JMC rada, direktor, nejvyšší hofmistr (vězněn). Jako jeden z nejvýznamnějších inspirátorů defenestrace se podílel přímo na defenestraci. Při té vystupoval nejčastěji. Ve výpovědi uvedl, že pouze hlídal Šternberka a Strakonického za dveřmi místnosti. Snažil se zapírat, co mohl. Asi nejzářivější případ toho, že když měl člověk konexe, mohl být omilostněn téměř z čehokoliv. Velice mu v tomto směru pomohl jeho synovec, nejvyšší kancléř císaře, Zdeněk z Lobkovic. Nápomocný byl také jeho strýc převor křižovníků Matouš Děpolt z Lobkovic, svědek defenestrace a jeden z místodržících, a Karel z Lichtenštejna, který o něm napsal posudek, že Vilém je “úplný idiot, polovičního rozumu, který vůbec nestudoval” Pravda byla, že Vilém skutečně nejevil zájem o studium, ale zastával během povstání tolik významných funkcí, že pochopitelně hloupý nebyl. Rozsudek smrti se v jeho případě změnil na doživotní žalář na Zbirohu. Přes den mohl pobývat se svými internovanými přáteli, večer musel trávit ve své dvoupokojové cele. 1. prosince 1626 zde na neduhy stáří skonal.

Pavel Kavka Říčanský; PS, direktor (vězněn). Známý řečník, který přečetl místodržícím stavovské memorandum, které vyzívalo dotyčné k přiznání, zda inspirovali list od císaře. To však učinil jako oficiální mluvčí stavů podle programu dohodnutého veřejně. O chystané defenestraci nevěděl.

Jiří st. z Talmberka; PS, nejvyšší komorník

Humprecht st. Černín z Chudenic; RS, místokomorník krále, zemský soudce, direktor (vzal si však dlouhodobou dovolenou, aby se nepodílel na žádném z “velezrádných aktů” zemské vlády a skrytě ujistil císaře svou věrností), exekuční komise mu stejně jako Pětipeskému uznala v plném rozsahu polehčující okolnosti (direktory se stali proti své vůli a v obavě o život)

Šťastný (Felix) Václav Pětipeský z Chýš a Egenberku; RS, direktor (již 23. června 1618 podával demisi, žádost mu byla zamítnuta), už v roce 1623 opustil vězení Zbiroh. Po třech letech ho vzali u dvora na milost. Stal se královským radou a místopísařem, v roce 1629 místokomorníkem.

Jan Vostrovec, rytíř z Královic; v květnu 1618 nejel na zakázaný stavovský sjezd, neúčastnil se defenestrace a stal se direktorem jako náhradník teprve za devět měsíců potom. Velice litoval, že se zapletl. Zavezli ho na Zbiroh a v roce 1623 propustili.

Matyáš Borbonius; lékař, nejvíce mu pomohlo jeho povolání a věhlas. Karel z Lichtenštejna totiž potřeboval osobního lékaře. Pro neustálou náboženskou perzekuci odešel 1628 ze země na polský dvůr. Po roce zde zemřel.

Eliáš starší Rozýn z Javorníka; novoměstský radní, zatčen a 19. června se dozvěděl, že mu byl trest stětí byl zrušen.

Lukáš Karban z Olšan; radní Nového Města pražského

Volf Hasslauer, rytíř z Hozlav, stavovský komisař

Melichar Teyprecht z Prechtynku; prokurátor při soudech vyšších

Jiří Závěta ze Závětic; sekretář české dvorské kanceláře

Pavel Pečka; depozitor při Deskách zemských

Kašpar Uzlar z Kranzberku, radní Nového Města pražského

Václav Božecký, Josef Kubín, Jan Švehla; prokurátoři při soudech vyšších

Jan Kamaryt z Rovin; novoměstský měšťan

Mikuláš Diviš z Doubravína; přední úředník staroměstského úřadu purkmistrovského, potrestán přibitím na dvě hodiny za jazyk 3.2.12Uprchli

Václav Vilém z Roupova; PS, JMC rada, komorník, president direktoria, nejvyšší kancléř, kalvinista

Bohuchval Berka z Dubé; PS, direktor, nejvyšší purkrabí. Při defenestraci projevil svůj názor. Dostal se z podezření, že by přímo vyhazoval místodržící z oken, protože hlídal druhé dva místodržící v zelené světnici, ale s největší pravděpodobností byl do celé akce zasvěcen.

Václav Berka z Dubé; PS, direktor, bratrsko – kalvínský radikál

Jindřich Matyáš z Thurnu; PS, karlštejnský purkrabí. Pokládán za hlavní postavu defenestrace.

Karel ze Žerotína; PS, moravský protestant

Jan Albin Šlik; PS, defenzor. Při defenestraci dal najevo svůj názor.

Petr Milner z Milhausu; RS, císařský rada nad apelacemi, direktor, místokancléř, nejvíce politicky angažovaný příslušník RS, připisuje se mu jednání s hornorakouskými stavy o konfederaci, jako diplomat jednal často vedle Roupovce s politiky falckými a nizozemskými.

Daniel Škréta Šotnovský ze Závořic; MS, sekretář české komory, direktor

Jan Oršinovský z Furstenfeldu; MS, direktor

Václav Písecký; MS, direktor

Benjamin Fruwein z Podolí; MS, sekretář direktoria

Pavel Kaplíř; RS, příbuzný Kašpara Kaplíře ze Sulevic, vrchní ubytovatel stavovského vojska, podílel se přímo na defenestraci 3.2.13Zemřeli během povstání

Petr ze Švamberka; PS, JMC, direktor, nejvyšší dvorský sudí (květen 1620). Jeden z nejbohatších šlechticů v zemi (3. v žebříčku). Nechtěl zaostávat ve výlohách povstání za Smiřickými a tak vyzbrojil stavům praporec pěchoty a pak vydržoval na svých jihočeských panstvích armádu operující proti císařským, kteří vtrhli do země. Jeho statky byly strašně zpustošeny a nakonec konfiskovány Buquoyem. Aby mu vynahradili škodu, dali mu stavové dva statky v úrodném Polabí (Libochovice a Budyni), zabavené Adamovi ze Šternberka, který uprchl. Švamberkova památka byla navěky prokleta exekuční komisí.

Albrecht Jan Smiřický; PS, direktor (1618). Člen nejbohatší rodiny v předbělohorském období. Jeden z vůdců stavovských radikálů, který se přímo při defenestraci podílel na vyhození všech tří královských úředníků.

Linhart Colonna z Felsu; padl 1620 v Rakousích

Oldřich Vchynský; PS, také u něj šlo při defenestraci o vyřizování osobních účtů. Vyčítal dost zle Slavatovi a Martinicovi v české kanceláři, že oni byli původci všech problémů bratra Václava Vchynského (místodržící na Václava dokonce vypsali odměnu 10 tisíc kop grošů za živého a 5 tisíc grošů za jeho hlavu). A byl jedním z těch, kdo místodržící vyhazovali oknem

Oldřich Gerstorf z Gerstorfu; RS, direktor (1620)

Kryštof Fictum z Fictum; RS, JMC, direktor (1619)

Albrecht Pfefferkorn; RS, JMC, direktor (1619) 3.2.14Na věčné varování

Mistr popravčí měl podle rozsudku za povinnost těla několika předních vůdců povstání, kteří byli odsouzeni ke stětí mečem, jak bylo tehdy zvykem, ještě rozčtvrtit a pak je se svými holomky rozvěsit všem pro výstrahu na šibenicích nebo pranýřích na dnešním Václavském, Karlově, Staroměstském a Malostranském náměstí. Ani to však triumfujícímu vítězi, císaři Ferdinandu II., nestačilo. Všech dvanáct hlav největších provinilců, tří českých pánů, Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Budovce a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, sedmi rytířů a také hlavy dvou měšťanů, právníka Jiřího Hauenschilda z Furstenfeldu a lékaře Jana Jesenského, mělo být veřejně vystaveno.

Zbývající jména – Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Bohuslav z Michalovic, Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof Kober z Koberšperku

Kat Jan Mydlář vynesl těchto dvanáct hlav hned odpoledne po vykonané exekuci ve dvou putnách, tak jak mu bylo nařízeno, na Staroměstskou mosteckou věž a tam je z horního ochozu jednu po druhé vystrčil nabodnuté na dlouhých železných prutech v drátěných koších, aby byly všechny zdola dobře viditelné. Šest jich pak trčelo z věže na staroměstskou stranu a šest na opačnou stranu směrem k Menšímu Městu pražskému, právě nad vstupem na vlastní most.

Na hlavu hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, a stejně tak i na hlavu doktora práv Jiřího Hauenschilda, položil podle příkazu také jejich odťaté pravice, kdežto na hlavu univerzitního rektora Jana Jesenského položil jeho jazyk, který mu ještě před popravou zaživa vyřízl. 3.2.15Děsivá výzdoba

Jako kdyby se proti této děsivé výzdobě Staroměstské mostecké věže vzbouřila sama příroda, prudký déšť příštího jara zviklal některé železné pruty s drátěnými koši natolik, že 11. března roku 1622 spadla i s košem na mostní stranu věže hlava Prokopa Dvořeckého z Olbramovic a brzy nato ještě další hlava. Obě spadlé hlavy však musely být na příkaz císaře znovu umístěny na ochoz věže a vystaveny nadále s ostatními pro výstrahu všem poddaným a na posměch poraženým, neboť rakouský dvůr byl ve své kruté mstě důsledný a neoblomný.

Pouze hlava pana Jáchyma Ondřeje Šlika odtud byla po roce katem sňata, neboť císařský majestát dne 9. května roku 1622 vyhověl prosbě hraběnky Šlikové a povolil jí vydat hlavu popraveného manžela, aby ji mohla důstojně uložit do hrobu k pohřbenému tělu. Všech zbývajících jedenáct hlav však dál potupně trčelo z horního ochozu Staroměstské mostecké věže na její východní i západní stranu vystaveno rozmarům počasí a zvolna tam zahnívalo v drátěných koších na železných prutech.

4 Truchlivé divadlo na Staroměstském rynku 4.1 Staroměstské náměstí před popravami

Poslední noc před popravou strávili odsouzenci na Staroměstské radnici. Na večer sem byli z Pražského hradu převezeni odsouzenci stavu panského a rytířského. Pět z nich bylo uvězněno na Novoměstské radnici. Pro potěchu jim bylo dovoleno povolat si kněze svého vyznání. M. Lippach, německý farář od Salvatora na Starém městě, potěšoval pět členů svého sboru. Novoutrakvisté si povolali faráře od sv. Havla Víta Jakše a faráře od

sv. Mikuláše M. Viktorína Vrbenského. Po půlnoci je pak přišel navštívit u sv. Mikuláše na Malé Straně Jan Rosacius. Jen sedmi odsouzencům z Jednoty bratrské (J.Otta z Losu, nebylo dovoleno povolat k sobě své kazatele. Za ranního úsvitu v pondělí 21. června 1621 bylo možno spatřit nad rynkem Starého Města klenutou duhu (viz obr.). Bez pochyby zvláštní úkaz, neboť obloha byla jasná a již dva dny nepršelo. Mnozí z přihlížejících, snad i odsouzení to mohli považovat za nebeské znamení. U radnice stálo veliké lešení, asi 20 kroků dlouhé i široké, potažené černým suknem, na něž se vstupovalo z prvního poschodí radnice tj. z terasy nad krámky. Černé sukno zakrývalo i zeď radniční budovy. Vedle lešení byly postaveny tribuny pro příslušníky mimořádného soudu a svá místa zde měli i významní diváci. Tragické události přišli přihlížet císařští hejtmani, rychtáři i radní měst pražských a jako nejvýznamnější osobnost císařský místodržící Karel z Lichtenštejna. 4.2 Průběh staroměstské exekuce

Jak udeřila pátá hodina, zazněla z Hradu rána z děla. Brány města zůstaly uzavřeny, na náměstí vytáhlo vojsko. V tu chvíli přišli císařští rychtáři na radnici a vězněným oznámili, že je hodina exekucí a aby se připravili na to, že kdo bude volán, má jít. Jako první vystoupal na lešení Joachim Ondřej Šlik z Holejče, hrabě z Pasounu a z Lokte a na Svijanech a Rovni, doprovázen dvěma německými luteránskými kazateli a osobním sluhou. S modlitební knihou přešel ke špalku. Pomodlil se, rozepnul za pomoci sluhy černý aksamitový kabát a poklekl na rozestřené sukno. Kat ťal poprvé. Proud krve vystříkl na kříž postavený na okraji pódia a jeho hlava se kutálela daleko od těla. Pak sluha položil Šlikovu pravici zpět na špalek. Kat ťal podruhé. Když byl Šlik mrtev, volali již Václava Budovce z Budova na Hradišti nad Jizerou, Zásadce a Kocňovicích. Na popravčí lešení stoupal čtyřiasedmdesátiletý vzdělanec a politik. Byl výborným znalcem veškerého božského i lidského práva. Následoval ho Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, skvělý to hudebník. A poté již sedm pánů rytířů. Nejstaršího Kašpara Kaplíře ze Sulevic museli služebníci podpírat, když scházel velmi pomalým krokem, rychlejší mu stáří nedovolovalo, ze schodů Staroměstské radnice. Tehdy prý řekl: “Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl.” Když došel k suknu, velmi těžce ne něj klekl, napolo sehnutý. Ale kat ho takto títi nechtěl. Kněz Jan tedy k návěstí rychtářů zvolal: “Urozený pane, kdyžs duši pánu Kristu poručil, již i tu šedivou hlavu vesele Pánu Bohu obětuj a ji vzhůru k nebi pozdvihni.” Kaplíř odpověděl: “Ve jméno Boží,” a jak mohl, hlavu pozdvihl, řka: “Pane Ježíši, v ruce tvé poroučím ducha svého.” A vtom když hlava sťata upadl…

Další na smrt šel Prokop Dvořecký z Olbramovic. Obrátil se na soudce na návěstí a volal: “Pověste císaři, že my nyní podstupujeme soud jeho nespravedlivý, ale on zakusí těžšího, však spravedlivého Božího soudu.” Jeho hlas ovšem nikdo mimo ty na lešení nemohl přes dunění bubnů a vřískot trubek slyšet. Sťati byli dále Bedřich z Bílé, J.Otta z Losu a Diviš Černín. Jediný katolík mezi popravenými zachoval solidaritu se svými nekatolickými druhy, kteří veřejně dávali najevo své opovržení službami, jež jim horlivě nabízeli jezuité a kapucíni na poslední cestě. Byl nevinný a tak plakal. Nakonec kat sťal Viléma Konecchlumského a Bohuslava z Michalovic. Na řadu měli přijít někdejší direktoři stavu městského, ale nastala kratší pauza. Poté co se již první z nich Jan Theodor Sixt chystal pokleknout, objevili se před soudním tribunálem jeho synovci, bratři Platejsové, a oznámili, že zemský místodržící Karel z Lichtenštejna pozdržel ortel a nařídil, aby jejich strýc byl pouze uvězněn do dalšího rozhodnutí císaře. Tento předem přichystaný okamžik zvýšil dramatické napětí. Popraven byl Valentin Kochan z Prachové, který prý chtěl vzít na pódium malého syna, aby si pamatoval otcovu smrt, ale kněz to nedovolil. Kat si chvíli vydychl a vzal si nový meč. Na lešení přišel velice skleslý Tomáš Štefek z Koloděj a rozhlížel se kolem, neboť stále doufal v milost. Kat ale popravil jeho i Kryštofa staršího Kobera, Jana Šultyse z Kutné Hory a Maxmiliána Hošťálka ze Žatce. Sotva odnesli jejich hlavy, přivedli doktora Jana Jesenského. Tomu kat povytáhl kleštěmi jazyk a vyřízl jej. Poté ho popravil. Jesenského poprava ale měla později ještě dohru, když bylo jeho tělo za Horskou bránou (stála v místech dnešní mimoúrovňové křižovatky U Bulhara) rozčtvrceno. Dalším dvěma doktorům, němcům Jiřímu Hauenschildovi a Leonardu Ruppelovi kat nejdříve utínal pravice, pak teprv hlavy. Mydlář byl již trochu unaven, a tak mu nařídili, aby si odpočinul a pro větší potupu oběsil bývalého staroměstského radního Jana Kutnauera. Ten byl nejmladší ze všech odsouzených, bolo mu čtyřicet let. Když vystupoval po žebříku, připraveném k břevnu, které bylo vystrčené z okna radnice, volal: “Žádného jsem nezradil, žádného nezamordoval, žádného té smrti hodného účinku se nedopustil: ale že jsem vlasti a evanjelium Božímu věren byl, umírám. Bože odpusť nepřátelům, nevědí, co činí…” A hned z žebříku strčen byv, skonal. Jeho nevlastní otec Simeon Sušický z Sonnenštejna byl oběšen vedle pastorka svého na témže trámě. Brzy se zadusil…

Nathanaela Vodňanského z lešení přes náměstí kolem kašny k dřevěné šibenici. Obrátil se prý ke svým oběšeným druhům, visícím z radnice, a zvolal: “Ó moji milí tovaryši, líto mi, že od vás odloučen a ještě ku potupnějšímu místu tažen býti mám.”

Václav Maštěřovský z Jizbice také hledal očima posla s milostí. Byl totiž blízkým přítelem ušetřeného pana Sixta. Byl sťat uprostřed modlitby. Pak šli v pořadí za sebou měšťané Jindřich Kozel z Peclinovice, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Wittmann. Šimon Vokáč z Chýš byl posledním popraveným.

Bylo po deváté hodině dopoledne a obavy dvora byly zbytečné. Nikdo popraveným na pomoc nevystoupil…

Druhého dne byl městský úředník Mikuláš Diviš na Staroměstském náměstí přibit k šibenici za jazyk, za to, že přivítal krále Fridricha při jeho vjezdu do Prahy. Další tři městské úředníky kat vymrskal metlami z města.

[ nahoru ] http://www.eskk.cz/ywo/seminarka.htm

Defenestrace na Pražském hradě

Při procházce v jižních zahradách Pražského hradu jste se možná zastavili u pomníků ze 17. století před Ludvíkovým křídlem Starého královského paláce. Připomínají událost, která se zde odehrála před 380 lety. Tehdy ještě nikdo netušil, co bude následovat. Touto druhou pražskou defenestrací, jak je označována v učebnicích dějepisu, začalo české stavovské povstání a zároveň třicet let trvající válka, která zachvátila celou Evropu. Co se vlastně tenkrát stalo?

Hlavními aktéry byli především vůdčí představitelé české stavovské opozice v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem a Václavem Budovcem. Sešli se 23. května 1618 krátce po půlnoci na tajné schůzce v domě Smiřických na Malé Straně, aby připravili plán na násilné odstranění nenáviděných místodržících Viléma Slavaty a Jaroslava Bořity z Martinic. Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, zapřisáhlý katolík, byl prezidentem české dvorské komory, nejvyšším sudím a královským radou, Jaroslav Bořita z Martinic zastával kromě funkce královského rady i úřad karlštejnského purkrabí. Oba místodržící jakoby zapomněli, že patří k české šlechtě a velmi často neváhali přikořenit vídeňskou politiku proti evangelíkům. Přitom se snažili vytěžit ze své oddanosti Vídni co nejvíce pro sebe. Pod panovníkovou ochranou se cítili bezpečně a neuvědomovali si, že se proti nim obrací nenávist tím výrazněji, čím více se rozrůstá konflikt mezi českými stavy a Vídní. Po poradě v domě Smiřických pokračovalo jednání nyní již početnější skupiny šlechticů v soudní, tzv. Zelené světnici ve Starém královském paláci na Pražském hradě. Odtud pak rozvášněný dav šlechticů vtrhl mezi 10. a 11. hodinou dopoledne do české dvorské kanceláře. Kromě Slavaty a Martinice tam stavové zastihli ještě dva z místodržících, nejvyššího purkrabí Adama ze Šternberka a maltézského převora Děpolta Matouše z Lobkovic. Vážná obvinění se mísila s posměšky a pohrůžkami a proud obžaloby vyvrcholil rozsudkem, že Slavata a Martinic jsou zjevní nepřátelé svornosti a pokoje v českém království. Thurn vyzval Adama ze Šternberka a Děpolta z Lobkovic, aby z kanceláře odešli, a zatímco je dva z pánů vyváděli středem zástupu, Slavata a Martinic, bledí strachem, "žalostivě volali na ně, aby jich jako otcové synů neopouštěli a tu mezi stavy samotnými nezanechávali..." Potom už vše probíhalo velice rychle. V hrozné vřavě a křiku byli vyhozeni z okna Slavata, Martinic i písař Fabricius, který marně prosil pány o slitování. Příkop pod oknem české dvorské kanceláře byl tehdy hluboký asi 16 metrů a pád dolů by znamenal jistou smrt, kdyby tam nebylo smetiště, kam se po léta vyhazovaly odpadky právě z této kanceláře. Když se ukázalo, že všichni vyhození ještě žijí, vystřelil po nich kdosi několik ran z ručnice, ale ty svůj cíl minuly. Martinic a Fabricius utekli a Slavatu o něco později odnesli sluhové do Lobkovického paláce na Hradě. Překvapivě malá zranění, která místodržící nakonec utrpěli, byla později připisována Božímu zásahu. Dokonce se objevilo a rychle rozšířilo svědectví jakési malostranské ženy, která vypověděla, že "právě v tu dobu, když dolů lítali, ukázala se v tom místě Panna Marie Matka Boží v nákladném plášti barvy nebeské a berouc jednoho každého z nich do křídla téhož pláště, pěkně a povlovně je na zemi skládala".

PhDr. František Kadlec Autor je vedoucí oddělení turistického ruchu Pražského hradu http://old.hrad.cz/kultura/ctvrtlet/ctvrt498.html

Further “defenestrations”

More events of defenestration have occurred in Prague during its history, but they are not usually called defenestrations of Prague.

A defenestration (chronologically the second defenestration of Prague) happened on September 24, 1483, when a violent overthrow of the municipal governments of the Old and New Towns ended with throwing the Old-Town portreeve and the bodies of seven killed aldermen out of the windows of the respective townhalls.

Sometimes, the name the third defenestration of Prague is used, although it has no standard meaning. For example, it has been used ^{[citation needed]} to describe the death of Jan Masaryk, who was found under the bathroom window of the building of the Czechoslovakian Ministry of Foreign Affairs on March 10, 1948, allegedly murdered by Communists.

References

ISBN links support NWE through referral fees

An English translation of part of Slavata's report of the incident is printed in Henry Frederick Schwarz, The Imperial Privy Council in the Seventeenth Century (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1943, issued as volume LIII of Harvard Historical Studies), pp. 344–347.

External links

• Descendants of those defenestrated include Ferdinand II of Portugal, Sophie Chotek, and Johann Josef I, Prince of Liechtenstein.
• Czech Tradition of Defenestration

Credits

New World Encyclopedia writers and editors rewrote and completed the Wikipedia article in accordance with New World Encyclopedia standards. This article abides by terms of the Creative Commons CC-by-sa 3.0 License (CC-by-sa), which may be used and disseminated with proper attribution. Credit is due under the terms of this license that can reference both the New World Encyclopedia contributors and the selfless volunteer contributors of the Wikimedia Foundation. To cite this article click here for a list of acceptable citing formats.The history of earlier contributions by wikipedians is accessible to researchers here:

• Defenestrations of Prague  ^history

The history of this article since it was imported to New World Encyclopedia:

• History of "Defenestrations of Prague"

Note: Some restrictions may apply to use of individual images which are separately licensed.